Píseň písní - shrnutí překladu
26. 7. 2025
Píseň písní je strhující kniha, jedinečná v biblickém kánonu. Už její počátek prozrazuje její téma. Žena obdivuje mužskou hruď - mužská hruď je části mužského těla při intimní chvíli pohlavního styku. Není divu, že v té samé chvíli touží po politicích z jeho úst.
Píseň písní tedy demytolizuje lidskou sexualitu, kterou odhaluje jako velký Boží dar věnovaný manželského páru spojeného láskou agape dar úžasný, vzbuzující bázeň, je-li přijimán pravdivě, svatě. Kniha tak činí formou poetickou, ne vědeckou nebo učebnicivou. Mužské i ženské tělo se představuje jako nádherné Boží stvoření hodné chvály a ne zatracování. A my nemáme právo to popírat. Kráse se musí uznat krása a ne se v nitru přesvědčovat o opaku. Obdiv ale, obdiv musí patřit pouze našemu partnerovi. Je rozdíl mezi uznání krásy krásného a obdivem, který vede k intimitě. Sex zde není charakterizován jako pouhý prostředek ke zplození dítěte, ale dar od Boha a vzájemný dar manželů na vzájem plný něhy, rozkoše, orgastického "opojení vína" - to nejsou hříšné rozměry vztahu, naopak jejich nezadatelná součást, důvod, bez kterého se sex zužuje na manželskou povinnost, která je nepříjemná všem. Zplození dítěte je sekundární projev manželství, ne jeho primární důvod. Toto vše plně odpovídá zásádám a východiskům krealismu. Eros je prostě součástí agape.
Píseň písní odkazuje k Šalamounovi. Nemusí to nutně znamenat Šalamounovo autorství. Může to být vyjádřením věnování, nebo i ztotožnění. Při židovské svatbě totiž ženich se ztotožňoval s rolí krále a nevěsta s rolí královny. Je možné, že sbírku svatebních erotických zpěvu shromáždil a uspořádal "redaktor" z doby babylonské nebo perské.
Nejčastější slovo v textu je "bratříček." Něžné oslovení, které adresuje dívka svému manželovi. Neznamená to incestní vztah. V rámci židovské komunity se lidé vzájemně označoval za bratry a sestry (kdo se hněvá na svého bratra...) Manžel ji odpovídá souslovím "má blízká", což je stejné slovo jako slovo bližní v evangeliích.
Kromě bratříčka a blízké se v Písní písní objevuje chór dcer Jeruzalémských, které děj pozorují. Není jisté, kdo jsou, zda-li družičky, bývalé partnerky ženicha nebo zda-li se jedná o ženy z harému krále Šalamouna.
V první kapitole je silný důraz na vyřešení vlastní minulosti. Jsme vedení k poznání, že to,kým jsme dnes, má svůj pramen v naší minulosti, včetně vztahů, kterýma jsme prošli. A přesto se máme od minulosti odmítnout, utéct od ní, dát se vběhl.
Obdobně když hledáme ve světě ideálního partnera, vede nás toto hledání k prodiskutovat nebo dokonce k různým formám prostituce. Prvně musíme poznat, kdo jsme my sami, a "to ostatní nám bude přidáno. Z celobiblického kontextu je zřejmé, že se jedná o poznání, jehož zdrojem je Bůh sám, který jej posílá skrze Ducha Svatého. Tento proces sebe-poznávání, seb-refkexe, bible nazývá "pokáním"
Druhá kapitola popisuje prvotní radost z uzavřeného manželství, z životního předělu, kdy zima samoty pominu a déšť pochybností a obav si odešel "svou cestou". I na tomto počátku je dobré si připomenout, že existují "lištičky ničící vinici (vzájemnou intimitu)" a je třeba je vychytávat.
Obraz ze třetí kapitoly se v šílenějších konturách opakuje v kapitole páté. Zřejmě chtěl autor či redaktor naznačit, že je rozdíl, když k odcizení mezi partnery dojde tak nějak samovolně, nebo jestli je způsobeno zámerně. Když samovolně, je možné či dokonce potřebné "vydat se do ulic" a hledat svého bratříčka, t.j. aktivně pracovat na tom, aby vzájemná intimita stále fungovala.
Čtvrtá kapitola opět nádherným poetickým jazykem popisuje intimní sblížení manželů. Je potřeba stále v sobě život vděčnost jednoho za druhého, až s posvátnou úctou a bázní přistupovat k tělu menželského partnera. Manželský sex jako vzájemný dar a vzájemné obdarování je bohoslužba, rituál, pevná součást křesťanského náboženského života. Žena je popisována jako "zamčená zahrada", do které má vstup pouze její manžel. Toto by samozřejmě mělo platit vzájemně, připišme dobovému, silně patriarchálnímu, pozadí, že toto nereflektuje.
V páté kapitole dochází k destrukci. Muž zámerně vzruší ženu, ale pak odmítně sex a opustí ji. Tím ji vystavuje hanbě, zbavuje ji své ochrany. A ti, kdo ve třetí kapitole pomhali ženě najít svého muže, ji teď berou zbytky důstojnosti a možná dochází i ke znásilnění. A zde obvyklý refrém (v této chvíli jsem vás zapřísahala, dcery jeruzalémské) zní temným tónem a až laškovní "jsem zraněná agapem" osudově. Přesto všechno si žena opět připomíná jedinečnost svého muže. Asi věří i tomu, že důsledky svého odmítnutí muž nepánoval, že to byla z jeho strany nějaká milostná hra, která se pouze vymkla kontrole. Tato kapitola je nejdrastičtější v jinak poeticém tónů Písně písní, a tudíž její varování bychom neměli brát na lehkou váhu, zvlášť, když je tu záměrné srovnávání se třetí kapitolou.
6. kapitola je opět intimní styk. V ní zase muž si krásným poetickým jazykem uvědomuje jedinčenost své ženy, dochází k uzdravení jejich vztahu. Uvědomuje si, že její tělo by v něm mělo vzbuzovat onen náboženský úžas, až bázeň. Odkaz na Šalomounův harém je zde nejenom dekorace příběhu, který jest formátován postavou tohoto legendárního krále. Je třeba si uvědomovat, že podobný harém vlastně máme všichni. Zvlášť v dnešní době jsme zatížení minulými vztahy a srovnáváním. S královnami, s možnými konkubínami a s dalšími dívkami, které by o nás projevili zájem. Kupř mimomanželské vztahy na pracovišti se už stávají klišém. Písenň písní nabízí jedin lék: Říct ne. Ne porovnávání manželky s matkou či s předešlýma idealizovanýma partnerkama, ne pošilhávání po konkubinách, které se líbí nám, nebo dívkám, kterým se libíme my. Ne. Jedná se o vědomé rozhodnutí, že můj obdiv patří pouze manželce. To je ta jediná holubice, "dokonalá" - tedy dospělá, celistvě stvořená právě pro manžela. Vždyť ji její vlastní matka v bolestech rodila a disrespekt k manželce je vlastně snižovanáním a zneuctěním bolestí její matky. "Tam dám svá ňadra tobě" - nádherný obraz vzájemného obdarování se. Toho, že sex je o radosti, něze, vášni, rozkoši. O vděčnosti a bázni.
Sedmá kapitola je pokračování té šesté. Po destrukci v páté kapitole nestačí pouze, aby se muž vrátil ke své ženě, ale musí se i žena vrátit ke svému muži. Musí dojít k uzdravení vzájemné důvěry. My jakožto čtenáři již z páté kapitoli víme, že o to ta žena usiluje, po tom touží. Dnes o návrat své ženy a o odspuštění žádá i její muž. Žena se musí opětovně otevřít svému muži, aby on mohl "vidět", znov zažívat její vnitřní charakter a krásu. Opět následuje nádherný poetický popis intimního spojení, připodobněného k (bříšnímu?) tanci ženy.
V osmé kapitole se přesouváme do doby zralosti páru, řekněme do jejich středních nebo i starších let. I zde promlouvá denodenně opečovávaná intimita. Pár taktéž je veden k reflexi. Žena připomíná svému muži svou věrnost vlastně od dětských let. Panenství jako celoživotní dar, který ona přinesla, zasadila do manželství. Píseň písní končí odmítnutím obchodování s intimitou. Věta "přátelé naslouchají tvému hlasu, dej mi jej taky slyšet" se dotýká samotného trancendentálno a otevírá legitimní možnost číst knihu Písně písní jako obraz i vztahu mezi člověkem a Bohem, Kristem. Církev je nevěsta Kristova. Toto čtení však "nefunguje" po celou knihu. Zvlášt v temné páté kapitole. Bůh si s city a s intimitou své nevěsty nezahrává.
Co se týče samotného předkládaného překladu, tak v kulatých závorkách jsou uvedeny variantní možnosti převodu textu septuaginty do češtiny. Hranaté závorky jsou pak dodaná slova pro lepší srozumitelnost, mnohdy tedy překračující vlastní překlad a zabrušující již do výkladu. A je třeba si uvědomovat, že žádný výklad nemá autoritu toho, co vykládá, což u Bible je třeba dvakrát podtrhnout a zvýraznit.
