Bohu a světu

Hle, krásná jsi, má blízká, hle, krásná jsi – tvé oči jsou holubice, mimo tvé mlčení ( =tvé oči mluví beze slov, tvé mlčení marný závoj který nemůže skrýt krásu a lásku tvých očích, i když v milostných chvílích mlčíš tvé oči mluví), tvé vlasy jsou jako stáda koz, které se odhalily od Gileádu (svědectví [drahých] kamenů). Tvé zuby [jsou] jako stáda ostříhaných [ovcí], které vystoupily z lázně [spořádaně] po dvojicích. Neplodná mezi nimi není. 

Dokud den ještě dýchá a než se stíny pohnou, půjdu sobě samému ( =já sám jsem se rozhodl jít, půjdu kvůli sobě, pro své [potěšení], vejdu do svého vnitřního [světa]) na horu myrhy a na pahorek kadidla. Celá krásná jsi, má blízká, a vada není v tobě. Pojď z Libanonu ( =země bílého [sněhu]), nevěsto, pojď z Libanonu, přijdeš a projdeš [cestou] od počátku pistea ( =víry, věrnosti, důvěry, spolehlivosti, osvědčení) z vrcholu Saniru ( =lesu, sněhu) a Hermónu ( =zasvěcení, oddělení, klatbou zakázaný), z doupat lvů, z hor levhartů. 

Očarovala (vzala jsi nám naše srdce, dala jsi nám své srdce, vzrušila jsi nás v našich srdcích) jsi nás, má sestro, nevěsto; očarovala jsi nás jediným pohledem svých očí, jedním přívěskem svého krku. Jak byly okrášleny tvé prsy (jak se jen tvá prsa mohla stát tak nádhernými), má sestro, nevěsto? Jak byly okrášleny tvé prsy nad víno, a vůně tvých šatů nad všechna vonidla? Plást medu stéká z tvých rtů, nevěsto; med a mléko je pod tvým jazykem; a vůně tvých šatů je jako vůně Libanonu.

 Zahrada uzavřená [jsi ty], má sestro, nevěsto, zahrada uzavřená, pramen zapečetěný. Tvé výhonky [jsou] (Vyvěrá z tebe) ráj proudů [řek], [na jejichž březích rostou] ovoce stromů tvrdých plodů, cypřiše s nardem. [V tobě se nachází] nard a šafrán, třtina a skořice se všemi stromy Libanonu, myrha aloeová se všemi prvotními mastmi. [Ty jsi] pramen zahrad, studna vody živé a zurčící z Libanonu. Probuď se (Povstaň), severáku, a přijď, jihu – vanutím prověj mou zahradu, ať proudí moje vůně. Nech sestřičku mou sestoupit do své zahrady a ať jí plody svých ořechů.