Bohu a světu

Kdybys byl mým rodným bratříčkem, kterého svými prsy odkojila má matka, mohla bych tě na veřejnosti políbit a nikdo by se nepohoršil. Vezmu tě s sebou, zavedu tě do domu mé matky, a do komůrky té, jež mě počala; napojím tě vínem voňavým, šťávou svých granátových plodů. Jeho levá ruka je pod mou hlavou, a jeho pravá mě obejme (uchopí, sevře). Zapřísahala jsem vás (Začala jsem Vás zapřísahat, [V té chvíli] jsem vás zapřisáhla), dcery Jeruzaléma, skrze síly a skrze mocnosti pole, proč probouzíte a proč budíte lásku, když ješte sama nechce ([není připravená]) vstávat?

Kdo je ta žena, jež vystupuje bělavě rozkvetlá, opírající se o svého milého? Pod jabloní jsem tě probudila. Tam tě trápila bolestí tvá matka, tam tě bolestí svírala ta, která tě porodila. Polož si mě jako pečeť na své srdce, jako pečeť na svou paži; neboť láska je silná jako smrt, žárlivost tvrdá jako Hádes (=podsvětí, hrob). Její jiskry [jsou] jiskry ohně, její plameny. Mnoho vod nemůže uhasit lásku a řeky ji nezaplaví. Kdyby muž dal (obětoval, zaplatil) celý svůj život za agape (nepodmíněnou, nezištnou, činnou lásku), bude pohrdán [Bohem i lidmi]. 

Máme sestru naši malou a prsa [ještě ]nemá. Co učiníme naší sestře v den, kdy by se o ní mluvilo? Jestliže je zdí, postavme na ni stříbrné cimbuří; a jestliže je dveřmi, vyryjme na ni cedrovou desku. Já jsem byla zeď a má prsa byla jako věže. Já jsem byla v jeho očích jako ta, která nalézá pokoj [pro sebe, pro svého partnera].

[Bůh] dal vinici Šalomounovi v Baal-Hamónu (=v pánu hluku [vojenských] množstvích) Ten [obratem] pronajal svou vinici strážcům – [každý] muž přinese za její užitek tisíc stříbrných [šekelů]. Má vinice je [jen] má – je přede mnou (=mám ji plně pod kontrolou). [Těch] tisíc je pro tebe, Šalomoune, [nepotřebuji je]. Dvě stě dám těm, kdo ji (její [ovoce] [opravdu] střeží. 

[Řeknu] tomu, který sedí v zahradách: Přátelé naslouchají tvému hlasu, dej mi jej [také] slyšet. Uteč, můj milý, a buď podobný gazele nebo mláděti laně na horách vonných bylin.