Bohu a světu

Já [jsem] květina pole, lilie údolí. Jako lilie uprostřed trní, tak je má blízká mezi dcerami. Jako jablko mezi stromy lesa, tak je můj bratříček mezi syny. V jeho stínu jsem zatoužila (být) a sedla jsem si, a jeho plod byl sladký v mém hrdle.

Uveďte mě do domu vína; položte na mě lásku. Podepřete mě (postavte mne, upevněte mne, zaměřte moji pozornost na) čerstvými plody, položte mě mezi jablky, neboť jsem raněná láskou. Levice jeho pod mou hlavou a pravice jeho mě obejme (sevře, uchopí). Zapřísahala jsem vás (Začala jsem Vás zapřísahat, [V té chvíli] jsem vás zapřisáhla), dcery Jeruzaléma, skrze síly a skrze mocnosti pole, abyste nebudily a neprobouzely lásku, dokud sama nebude chtít.

Hlas mého bratříčka! Hle, on přichází, skáče po horách, přeskakuje po pahorcích. Podobný je můj milý gazele nebo kolouši jelenů na horách Bételu ( =domu Božího, domu bohoslužby i modloslužby) hle, on stojí za naší zdí, nahlíží skrze okna, vyhlíží skrze mříže. Můj bratříček odpovídá (na mou přítomnost reaguje) a říká mi: 

Povstaň, přijď, má blízká, má krásná, má holubičko. Neboť hle, zima pominula, déšť odešel, odešel ( =déšť) si sám (svou cestou). Květy se objevily na zemi, čas seče nastal, hlas hrdličky byl slyšen v naší zemi.Fíkovník vydal své nezralé fíky, révy rozkvetly – daly vůni. Vstaň, pojď, má blízká, má krásná, má holubičko! A přijď ty, má holubičko, v úkrytu skály, držící se předhradí; ukaž mi svou tvář a dej mi slyšet tvůj hlas, neboť tvůj hlas je sladký a tvůj vzhled krásný.

Chyťte nám malé lišky, ničící vinice; a naše vinné révy rozkvétají (voní). Můj bratříček je pro mě a já jsem pro něj, ten, jenž pase mezi liliemi. Dokud den ještě dýchá a než se stíny pohnou, vrať se, připodobni se, můj bratříčku, srnci nebo mláděti laně na horách údolí.