Bohu a světu

Otázka: Jaké je jeho pojetí církevní autority?

Chatgpt: Jakoubek ze Stříbra se v pojetí církevní autority výrazně liší od římskokatolické církve své doby – a v několika bodech velmi zásadně. Zdrojem autority je pro něj Písmo, ne hierarchie.

Římskokatolická církev, ta středověká, věřila, že nejvyšší autoritou je církevní hierarchie (papež, biskupové). Písmo je vykládáno skrze autoritu církve. Laik je v zásadě pasivní příjemce milosti. Jakoubek ze Stříbra naproti tomu tvrdí, že nejvyšší autoritou je Písmo svaté (zejména Nový zákon), církevní autorita je odvozená, podmíněná a kontrolovatelná Písmem, tradice má hodnotu jen tehdy, je-li v souladu s evangeliem. To je zásadní posun církev není nad Písmem, ale pod Písmem. Apoštolská prvotní praxe má přednost před pozdější tradicí.

Jakoubek argumentuje opakovaně: „takto činil Kristus a apoštolové“, „takto bylo v prvotní církvi“ Typickým příkladem je přijímání pod obojí způsobou (kalich). Katolická církev kalich laikům odebrala, z pastoračních a disciplinárních důvodů, Jakoubek volá:   „Co Kristus přikázal všem, církev nemá právo odejmout.“ Autorita církve nesmí rušit Kristovo ustanovení. Kněžská autorita není magická ani absolutní. V katolické pojetí kněz jedná ex opere operato (svátost působí „sama“), morální kvalita kněze je druhořadá, církevní úřad má sám o sobě autoritu. Podle Jakoubka je kněz služebník Slova a svátostí, ne jejich vlastník. Hříšný kněz není neomylný ani nedotknutelný, autorita úřadu je podmíněna věrností evangeliu. To je velmi blízké pozdějšímu reformnímu výroku: „Autorita není v úřadu, ale v pravdě.“ Církev sama není totožná s institucí. Jakoubek rozlišuje církev viditelnou (instituce, úřady, majetek), od církve neviditelné (společenství věřících, Kristovo tělo). Římská církev tyto dvě roviny fakticky ztotožňovala: „Mimo tuto instituci není spásy.“ Jakoubek však tvrdí, že církevní instituce může selhat, zbloudit, zneužít moc. Kristus zůstává hlavou církve i tehdy, když instituce selže.

 Laici nejsou duchovně méněcenní. Velmi důležité: Jakoubek obhajuje aktivní roli laiků v přijímání, v naslouchání Písmu, v morální odpovědnosti. Církevní autorita nemá lidi držené v duchovní infantilnosti, nemá monopol na „svatost“. Na rozdíl od pozdějších radikálních proudů však Jakoubek neusiluje o teokracii, odmítá násilné vnucování pravdy, je spíše akademický, biblický a pastorální reformátor. V tom se liší jak od římské mocenské hierarchie, tak od některých husitských radikálů. Jakoubek ze Stříbra chápe církevní autoritu jako službu evangeliu, nikoli jako nadřazenou moc. Autorita je pravdivá jen potud, pokud zůstává věrná Kristu a Písmu. Jakoubek není individualista ani anarchista,.stále myslí „církevně“, ale jinak než Řím.

Jindřich Marek:  Trnem v oku jsou Jakoubkovi – podle Matěje z Janova – lidské tradice,jež jsou v rozporu s božím zákonem, někdy je nazývá „tradice kněží“; jejich kritika se táhne postilou jako červená nit. Přesto nezavrhuje některé lidské zvyky, jež sice nejsou zakotveny v Písmu, ale nejsou v rozporu s božími nařízeními. Vyjadřuje přesvědčení, že zkažení jsou především učení a bohatí, kritizuje tedy elity. Spolu s evangeliem je přesvědčen, že prostý lid spíše věří pravdě než mocní a učení, kteří „doctorantur per simoniam“. V postile nalezneme Jakoubkovo oblíbené slovní spojení „scola Cristi“. Výpady proti učeným jsou poměrně časté. Stejně rozhodně Jakoubek odsuzuje i nádheru při pohřbech a osobní privilegia některých lidí plynoucí z jejich společenského postavení. Pokud jde o pohled na reformu církve a nápravu jejího současného špatného stavu, navazuje Jakoubek na Milíče z Kroměříže kladoucího důraz na boží zákon i na Matěje z Janova preferujícího kázání slova božího. Sdílí jejich přesvědčení, že nastala ohavnost spuštění na místě svatém i jejich eschatologické výhledy a jejich velký důraz na každodenní přijímání eucharistie a vůbec na zniternění víry. Má před očima wyclifovskou doktrínu apoštolské církve i představu církve církevních otců v podání českých reformátorů. S určením postily souvisí, že zdůrazňuje nároky kladené na kazatele – duchovního pastýře, především kázání slova božího, jemuž nemá být bráněno (později jeden z pražských článků; ze všech čtyř je tento v postile uveden v nejvíce oslabené podobě), obrací se proti institucionální církvi a zdůrazňuje povinnost kázat evangelium. Dotkne se i úlohy kněží v posledních časech a jejich současné politické úlohy.Upozorňuje na potřebu každodenního přijímání eucharistie jako léku pro zkaženou církev i na nutnost jednoty přijímajících; kněží mají souhlasit s lidem.Staví se proti prodavačům odpustků.Jakoubek nezavrhuje úctu ke svatým a výslovně uznává i svátek Narození Panny Marie, ačkoliv nemá oporu v Bibli. Staví se ovšem proti nezřízené úctě ke svatým.Celá postila je prodchnuta důrazem na každodenní přijímání eucharistie;úcta k Tělu Kristovu je kladena do ostrého kontrastu k úctě k obrazům a relikviím.Předstupněm přijetí eucharistie a přípravou na ni je zpověď. Na různých místech lze nalézt pasáže odrážející doktrínu utrakvismu (další z pražských článků).Zpovědi jako předstupni eucharistie, od něhož se odvíjí, zda člověk přijímá hodně, nebo nehodně, věnuje Jakoubek poměrně velkou pozornost. Na mnoha místech vyslovuje své domnění o nedostatečnosti ústní zpovědi ke spáse, nekaje-li se člověk řádně i samotnému Bohu.Na zpovědníka klade velké nároky a zabývá se i tím, jak vypadají zpovědníci neřádní. Rozhodně není správné „uctívání zpovědníků“, k němuž dochází. Naopak zpovědníkovi přísluší, aby soudil kajícíníka, zda bude spasen.

Krealismus: Zde musíme Jakoubka zastavit. Krealismus nepopírá svátost smíření skrze zpověď, je to Boží Milost v Kristu Ježíši. Taktéž nepopírá, že zpovědník má pravomoc odpouštět hříchy - ale ve jménu Božím. Tedy ne jako odměnu za pomodléni si x otčenášu a zdravasů, ale když uvidí, že pokání kajícníka je upřímné. Na druhou stranu odpouštění hříchu nestačí ke spáse, je třeba prolomit prokletí Prach jsi a v prach se obrátíš. Hříchy osobní zodpovědnosti se totiž vážou ke snrti druhé, v ohnivém jezeře, ne ke smrti první. Kristus musí za konkrétního člověka zemřít, a ten konkrétní člověk musí zemřít v Kristu, aby v Kristu vstal k Novému životu. A to je Milost Neodsouzení, kterou suverénně rozdává svým rozhodnutím Ježíš Kristus. Na tuto Milost neni právního nároku. On určuje, ze koho zemřel a za koho ne. A říká, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Kristus položil život za své přátele, za lidi, které zná osobně. A do toho nikdo nevidí. To je věc mezi Kristem a konkrétním člověkem. Naopak (nejenom) kněz, který soudí, kdo spasen je a kdo ne, ztrácí Milost Neodsouzení, protože sám odsuzuje. Jakým soudem soudíš. I když si kněže myslíš, že soudíš spravedlivě, obstojíš, když Bůh bude spravedlivě - soudit tebe? Protože nemůžeme chtít Milost Neodsouzení pro sebe a spravedlnost pro druhé, chceme li, naše “odpuštěné”  hřích se opět objevují, viz kupř podobenství o nemilosrdném služebníkovi.  Když (nejenom) kněz začne soudit, kdo spasen je a kdo nikoliv, je už jen krok k zápalení hranice kacířům, je už jen krok k výroku: Zabijte je všechny, Bůh už si své věrné přebere. Ano, hřîch osobní vinny brání je spáse, ale to neznamená, že bez hříchu je spása automatická a člověk na ní získal právní nárok. Člověk se může  modlit za druhého, ale odsoudit či omilostnit jej už nikoliv.

Jindřich Marek: Očistec podle Jakoubka existuje, i když jej nijak zvlášť nehájí, zřejmě proto, že v době vzniku sbírky nebyla existence očistce sporná.

Krealismus: Vyznává, že peklo samo má vlastně charakter očistce, henom východ z něho není Věčný živit s Kristem, ale smrt Prach jsi a v orach se navrátíš. Kdo s Kristem nezemřel, nemůže s Kristem ani žít.

Jindřich Marek: Jednoznačným vzorem je doktrína a praxe prvotní církve.V té době byli kněží dobří a kazatelé nalézali útočiště u vdov. V poslední době bylo ale mnoho věrných kněží posláno na smrt.Podobně nebezpečné časy panovaly za časů svatého Vojtěcha, který odešel kvůli prelátům a dalším, nastaly pak zlé časy, ale kvůli spravedlivým lidem dal Bůh Čechám dobrého člověka ducha Eliášova, Milíče, potom dal dobrého Matěje [z Janova] a nyní je třeba se bát, aby kvůli špatnosti některých nám nebyli vzati dobří vůdcové. Jakoubek se nevyhne ani narážkám proti apoštolské posloupnosti formulovaným proti židovským kněžím v době Kristově.

Gemini: Rozdíl v pojetí církevní autority mezi Jakoubkem ze Stříbra a Římskokatolickou církví v jeho době byl fundamentální a dá se shrnout do protikladu: Písmo svaté (Bible) versus Instituce (Papež a Koncil).  Pro Jakoubka bylo Písmo svaté (Bible) jediným, nejvyšším a neomylným zdrojem božského zjevení a autority. Všechny církevní zákony, tradice a praxe musely být posuzovány a obhajovány na základě Písma. Jakoubek obhajoval myšlenku, že čtenář či vykladač (dokonce i laik) má čerpat správný smysl přímo z Písma (nuda Scriptura), zejména z Kristova živého příkladu (praxis Christi) a praxe apoštolů. Tento smysl pak slouží jako "soudce" post-biblické tradice.

Jakoubek, podobně jako Hus, zastával názor, že papež a celá církevní instituce mohou, a často i chybují a padají do hříchu a omylu. Věřící měl poslouchat autority jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí neodporovalo Boží vůli vyjádřené v Bibli.

Římskokatolická církev naproti tomu tehdy uznávala dvojí autoritu, Písmo a Tradici. Církev uznávala Písmo svaté, ale kladla velký důraz na posvátnou Tradici, která byla zprostředkována a závazně vykládána skrze církevní úřad. Papež a církevní koncily (shromáždění biskupů) byli považováni za nositele svrchované autority a neomylného výkladu Písma, protože Kristus svěřil pravý smysl Písma církvi a apoštolské posloupnosti. Písmo nebylo vnímáno jako samo-vykládající se. Katolický teolog Jean Gerson, Jakoubkův protivník na kostnickém koncilu, trval na tom, že Písmo je sice dostatečné, ale pouze tehdy, když je správně vykládáno církví. Jinak hrozí, že by se výklad stal svévolným a arogantním.

Pro Jakoubka ze Stříbra bylo Boží slovo v Písmu nejvyšším měřítkem, které mohlo soudit a opravovat i samotnou církev. Pro Římskokatolickou církev byla Instituce (papež a tradice) neomylným vykladačem a strážcem tohoto slova, a proto byla sama sobě nejvyšší autoritou.

Chatgpt: Jakoubek neodmítal tradici jako takovou. Odmítal zbožštění tradice a její ztotožnění s neomylností konkrétní církevní instituce nebo hierarchie. Jeho základní postoj by se dal shrnout takto: Církev je nutná – ale není automaticky pravdivá. Tradice je závazná – ale jen potud, pokud zůstává věrná evangeliu. To není rozpor, ale rozlišení úrovní autority.

Církev tedy bere jako nutné prostředí víry. Jakoubek byl univerzitní teolog, kněz, člověk hluboce zakotvený v liturgii, Písmu i patristice. Nikdy netvrdil, že jednotlivec stojí nad církví, že každý má „svou pravdu“, že tradice je zbytečná.

Naopak víra se děje v církvi, svátosti se dějí v církvi, Písmo se čte v církvi. V tom je Jakoubek zásadně církevní ne-individualista, a v tom se liší od pozdějších radikálů. Ale  církev může sejít z cesty. Zároveň Jakoubek vychází z velmi starého křesťanského přesvědčení, které není husitským vynálezem: Církev může zhřešit, může se mýlit, může být nevěrná svému poslání. To není protestantský slogan, ale myšlenka církevních otců, zkušenost s ariánstvím, zkušenost s mocenským zneužitím církve.

Jakoubek tedy rozlišuje církev jako tělo Kristovo a církev jako historickou instituci. A tvrdí, že instituce se může od těla oddálit. Jakoubek nepoužívá moderní pojem „sola scriptura“, ale funkčně dělá něco podobného. Tradice je v jeho podání pravá, pokud odpovídá Písmu, odpovídá rané církvi a odpovídá duchu Krista. Když se tradice stane nástrojem moci, zakryje evangelium, nebo popře Kristův příklad, pak přestává být závazná. Ne proto, že je stará, ale proto, že je nevěrná sama sobě. To je klíč  Jakoubek nekritizuje tradici zvenčí, ale zevnitř.

Učení o přijímání pod obojí je pro Jakoubka ukázkovým případem. Není to novota, je to návrat k praxi rané církve a je to korekce pozdější deformace. Tedy: „Nevymýšlíme něco nového“, ale „opravujeme to, co se pokazilo“. Jakoubek ze Stříbra tedy uznává autoritu církve, uznává význam tradice, ale odmítá jejich neomylnost, podřizuje je evangeliu a Kristu. Neříká, že „církev je špatná.“ Říká, že „Církev může být nevěrná – a právě proto musí být stále měřena Kristem.“ To není rozpor. To je eklesiologie napětí, která bere vážně jak církev, tak hřích.

Krealismus: Zde se odvolávám na poznámku, kterou jsem učinil v předchozím článku. Je třeba učit se z křesťanských tradic, dobrého se držet a zlého se vzdát. Zkoumat je, ale stejným způsobem i své vlastní postoje, porozumění, názory. Nezatrvzovat se před Duchem Svatým, a nechávat se jim skrze Písmo oslovovat, byť nově a nečekaně. Bible charakterizuje sedm archetyoů církve, respektivě sborů, nebo pozemských institucí:

1. Efez – pravda bez lásky
2. Smyrna – čistota v utrpení
3. Pergamon – duchovní zneužívání.
4. Thyatira – duchovní síla ohrožená manipulací
5. Sardy – živá tvář, mrtvé srdce
6. Filadelfie – malá, ale pravdivá církev Kristovy lásky
7. Laodikea – církev bez pokání

U církve z Laodikeje je natvrdo psáno, že Kristus není uprostřed ní, ale stojí venku, přede dveřmi a tluče. V Sardech a Thyatirech má Pán jen prá svých jednotlivců, v Pergamonu zase vyčítá vedení církve toleranci k tělesnosti a falešným učením. Církve, sbory, pozemské instituce chybují v rozeznávní vlastního duchovního statusu, v rozeznávaní zdravého učení od falešného, selhávají v pastoraci. Vznášet uprostřed nich nárok na neomylnost nelze, naopak, je třeba být bdělý, naslouchat Božím hlasu, byť by to bylo jen tiché klepání na dveře. Kristus staví svou Církev na Petrovi, který vyznává Mesiáše, Syna Boha Živého, ne na satanovi, jehož myšlení není z Ducha, ale z těla. Kdo říká: Mým předchůdcem je Abraham, pardon Petr, musí jednat tak, jak jednal on. Tedy umět uznat chybu, omyl, třeba i ustoupit povolanějším, nenechat se obsluhovat a nepřijímat bohopocty.  

E-cirkev.cz: Přijímání pod obojí, jemuž stál u kolébky, bylo mu pochopitelnou odpovědí církve a každého křesťana na Kristovu spásonosnou výzvu, jíž je třeba vyhovět navzdory církevním a světským autoritám. Ale nejen to! S odkazem na Boží zákon byl Jakoubek schopen a ochoten podniknout celou řadu kroků, které narážely na další zvyklosti soudobé církve i společnosti. Stál za „svatořečením“ kostnických mučedníků a přijímáním večeře Páně dětmi, včetně těch „bez rozumu“. Odmítal roli, kterou posvátným obrazům přičítala církev a hlavně prostí věřící. Relativizoval, ale neodmítl roli očistce, v soudobé praxi úzce propojeného s odpustky. Nebránil se národní bohoslužbě, natož zpěvu v národním jazyce. Snažil se věřící vystříhat všech mešních ozdob, které odváděly, zjednodušeně řečeno, od svátostného přijímání a slyšeného slova.