Bohu a světu

Listy sedmi církvím v knihy Zjevení (Zj 2–3) nejsou jen historickými dopisy. Patří mezi nejhlubší duchovní portréty stavu církve napříč věky. Každá církev je konkrétní, ale zároveň představuje archetyp, který se objevuje v každé době, kultuře i generaci. Význam jmen měst zde není náhodný: vyjadřují povahu daného archetypu. Nejedná se zde pouze o města historická, ale i o města duchovní, která reálně existují i dnes. I dnes se jednotlivé církve nebo křesťanské sbory staví a budují do některého anebo i do více z těchto měst.

První církev leží v “Efezu”, nazvěme si ji jako  “církev ztracené první lásky.” Samotné jméno Efesos znamená „touhu“, „zamilovanost“, „přitažlivost“. Text ji charakterizuje jako horlivou v pravdě, pevnou v učení, jako schopnou rozpoznávat falešné apoštoly. Ale zároveň v ní vyhasla její první láska. Zapomněla, proč dělá to, co dělá. Mnoho práce, málo srdce. Připomíná život, ze kterého zmizela vděčnost, a tak zbyla jen a pouze otročina.

Archetyp: Církev ortodoxní, správná, ale studená. Lidé plní doktrín, ale prázdní ve vztahu s Kristem. Největší nebezpečí: pýcha na duchovní správnost.

Kristus ji říká: „Pamatuj, odkud jsi spadla, učiň pokání a navrať se k prvním skutkům.“ Cesta obnovy Církve vede skrze návrat v pokání k lásce a vděčnosti. Tam, kde láska a vděčnost ve společenství chybí, tam se ocitáme v Efezu.

Druhá církev sídlí ve “Smyrně”, nazvěme si ji jako  “církev pronásledovaná, ale věrná.” Jméno Smyrna odkazuje k „myrze“, což je  pryskyřice užívaná při pohřbech jako symbol utrpení i vonné oběti. Text nám ji představuje jako církev chudobou, trápenou a pomlouvanou,  ale ve skutečnosti bohatou v Božích očích, církev věrnou až do smrti.

Archetyp: Církev mučednická a vytrvalá. Utrpení ji posiluje, přezkušuje, překovává, ale neničí. Má nejvyšší míru autenticity, protože nic nepředstírá.

Kristus ji říká: „Neboj se toho, co máš vytrpět, buď věrný až na smrt a dám ti věnec života.“ Tato církev jako jediná není napomenuta. Tam, kde je církev věrná navzdory pronásledování, tam se ocitáme ve Smyrně.

Třetí církev se buduje v Pergamonu, nazvěme si ji “církví kompromisu.” Jméno Pergamos znamená „pevnost“, ale také „svatební věž“, což odkazuje na spojení, svazek, často nevhodný. Text ji chválí, že se drží jména Kristova, ale zároveň žije, „tam, kde je trůn satanův“, tam, kde vládne satan. Evokuje to chvíli, kdy Kristus nazval Petra satanem, nedlouho poté, kdy ho naopak nazval skálou, protože “jeho myšlení není z Boha, ale z těla.”  Byla to chvíle, kdy Petr napomínal Krista, že “to se mu nemůže stát.” Je to církev tělesnosti, nenažranosti, rozkoší. Dále tato církev toleruje falešné učení Bileáma nebo Nikolaitů.  Bileám je příklad proroka stojícího mimo Boží lid, který zná Boha, mluví pravdivě, ale nechce se Bohu podřídit. Bileám radil Balákovi, aby Izrael zničil zevnitř: Modloslužbou, volnou sexualitou, porušení smlouvy s Hospodinem. Jakožto příklad uveďme třeba adamity z dob husitů, ale také papežství z těch nejtemnějších dob církevních dějin. 

Co v prvotní církvi učili Nikolaité dnes již nevíme, zbylo pouze to jméno, které můžeme leda tak lingvisticky rozebrat. Znamená Vítězství lidu, nad lidem. Zde zcela jistě myšleno v negativních konotacích. Církev v Pergamonu je církev, která legalizuje, když jedna skupina lidí ovládá skupinu jinou. Vzpomeňme na středověké učení O trojím lidu, vzpomeňme na novověké otroctví v britském imperiu a v raných Spojených státech. Můžeme zde vidět rasismus. Ale také autokratické vedení nejrůznějších sekt.

Je to církev, ve které žil věrný svědek Antipas. Protože je chválen, tak jeho jméno musíme chápat v pozitivních konotacích. Anti znamená opozici, pas je zkrácenina slova patér, otec, obecně autoritu. Jedná se o jednotlivce, kteří se staví proti Nikolaitům: Nejrůznější Janové Husové, Petrové Chelčičtí, Valdésové a další a další. Ani ve chvílich, kdy byl tento Antipas “u vás”, nebo také “mezi vámi” zabit, ani tehdy nezapřeli víru Ježíše Krista a drželi se jeho jména. Otázka je, jestli tak text chválí “zdravé jádro” církve, nebo je to naopak i výtka této církve jako celku, ve smyslu “jste podle jména živí, ale podle skutků mrtví” církve v Sardech. Vždyť i Kostnický koncil byl veden ve jménu Kristově a “nezapíral” víru v něho. 

Archetyp: Církev smíšená: polovina světlo, polovina kompromis. Věrnost se tam mísí s přizpůsobením kultuře. Legimizuje tělesnost a nadvládu jedné sociální třídy (feudalismus), etnické rasy (rasismus), nebo “charismatických” autokratických duchovních (sekty) nad jinými.

Co říká Kristus: „Kaj se! Nebo k tobě přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst, Božím slovem.” Kristus je přímo nepřítelem nezdravé části tohoto sboru. Tam, kde vládne nezávaznost, tělesnost, nenažranost, kde jedni vykořisťují a vysávají druhé, se ocitáme v Pergamonu. 

Čtvrtou církev nacházíme v  Thyatirech, nazvěme si ji  “církví falešné prorokyně” Jméno Thyateira voní „obětní vůní“, „lámanou obětí“. Fonoticky připomíná řecké slovo “dcera”. Jedná se o církev, která roste v lásce, službě, věrnosti, ale nechává působit „Jezábel“. V Jezábel prosím neviďme nějakou konkrétní ženu, jako všechno ve knize Zjevení se jedná o duchovní bytost: O ducha manipulace, svádění, zneužití. Falešného zjevení zvoucí k modloslužbě. K pokrmu “obětované modlám.” Zde se jedná o pokrmy, které jdou do duše člověka, ne do těla. Vzpomeňme v současnosti kupříkladu na mnohé údajné zjevení Panny Marie. Právě silný marianský “kult ženy”, který zastiňuje Kristovský centrismus, lze zde mezi řádky vidět. Ale taktéž různé kulty církví, které pro nejrůznější duchovní dary, charismata, hladu po zázracích a znameních, zapomínají či opouštějí na  základy křesťanské víry. Že Kristus touží po nevěstě, která se mu oddává z lásky, ne po nevěstce, jejichž lásku si musí kupovat. Jsou podobni “Židů, kteří hledají znamení”, vedle Řeků, co hledají moudrost, zatímco “my kážeme Krista, toho ukřižovaného.” Jedná se o církev, ve které nemohou být chudí, nemocní, slabí, neboť kazatelé chodí mezi nimi a předpokládají, že zhřešili.. Jedná se o společenství, která si jdou pro soudobou prosperitu.    

Archetyp: Církev charismat bez rozlišování. Silné dary, silné emoce, ale nebezpečí duchovního zneužití. Církev zjevení a znamení, která odvádějí od Krista, od Jeho kříže, Jeho Smrti a tím pádem i od jeho vzkříšení

Co říká Kristus? “Dal jsem ji čas k pokání, ale ona nechce. Uvrhnu tedy Jezabel na lůžko a ty, co s ní cizoloží, do velkého soužení, pokud se od těchto skutků neodvrátí. Děti Jezábel prostě zahubím.” Tvrdé. Ti, co se chtějí v této době vyhnout soužení, ty v jiné době do soužení uvrhne. Děti Jezábel prostě nemají podíl na Kristově smrti a vzkříšení. Věrné části tohoto sboru káže: Držte se pevně toho, co máte, dokud nepřijdu. Nenechte se svést lacinými sliby po víře, která “vysedí diamanty.” Velká je víra toho, kdo se spokojí s tím, co má. Tam, kde nějrůznější zjevení, znamení a zázraky odvádějí pozornost od prostého Krista, toho ukřižovaného, tam se ocitáme v Thyatirech.

Pátá církev: “Sardy”. Církev živého jména, ale mrtvých skutků. Jméno Sardis znamená „zbytek“, „útěk“, někdy spojováno se slovem pro toho „který unikl“. Tedy konotace s lidem “ostatků” z knih proroků. V Sardech mají pověst živé církve, ale jsou mrtví. Jen málo jednotlivců je opravdu bdělých. Slyšíme zde Kristova slova: Ne každý, kdo mi říká Panovníku Hospodine, vejde do království nebes, pouze ti, co činí vůli Otce v nebesích. Jako družičky, které nemají olej v nádobách. Je to církev, která utíká od evangelia, aby se otevřela světu, lidem, nově příchozím. 

Archetyp: Církev zdání, ne reality. Velké budovy, velké programy, žádný život.

Co říká Kristus? “Připomínej si moje slova, zachovávej je a čiň pokání. Probuď se a posilni to, co zbývá. Neprobudíš-li se, přijdu jako zloděj a ty nevíš dne ani hodiny. Kristus vyzývá k návratu k základům evangelia. Věřte evangelium a čiňte pokání. Tam, kde se dělají velké programy, velké akce, ale neslyšíte evangelium, tam jste v Sardách.

Šestá církev staví své základy ve Filadelfii. Církev malé moci, ale přesto věrnosti. Jméno Philadelphia znamená „bratrská láska“. Charakterizuje ji skutečnost, že malá moc, ale drží Kristovo slovo, nepopřela jeho jméno. Kristus jí otevírá dveře, které nikdo nezavře. Nehledá moudrost, nehoní se za znameními, ale je zde viditelná vzájemná láska k bratřím a k bližnímu. Nechce vládnout, ale sloužit. 

Archetyp: Církev lásky, věrnosti a čistoty. Ne silná, ale milující a  milovaná; ne bohatá, ale otevřená Duchu.

Co říká Kristus? Znám tvé skutky. Drž, co máš. Nenech se svést nenažraností. Zachoval jsi mé slovo “ve vytrvalosti”, já tebe zachovám ve zkoušce. Falešní židé se ti pokloní, protože poznají, že jsem si tě zamiloval. Tam, kde je viditelná láska k bratřím a k bližním, a to navzdory tomu, že  je zde “malá moc”, tam jste ve Filadelfii. 

Sedmá církev je Laodikea. Církev farizejská. I o této církvi jsme již slyšeli. Jméno Laodikeia odkazuje k „právu lidu“, „lidskému soudu“, „spravedlnosti pro lid“. Jedná se o církev, která chce milost pro sebe, ale spravedlnost pro druhé. Její motto zní: Co bylo ukradeno, musí být vráceno. A zcela pomíjí, že kdyby to Bůh řekl jí, ona by nemohla být spasena. Proč? Protože nevidí. Nevidí, že je chudá, nahá, hříšná. Sama sebe pokládá za Svatou, Bezůhonnou, případně za oběť dějin. Bohu říká, že již všechno má, že již nic od Něj nepotřebuje. Ona už má tu sebe-jistotu spasení, ona už má všechno Boží požehnání. Je to církev, která nečiní pokání, protože ani nevidí potřebnost činit pokání. A v tomto úhlu pohledu se dívá na druhé, kteří pokání, na rozdíl od ní,  potřebují.  Jako farizeus ve slavném podobenství nevidí v celníkovi své vlastní alter ego. A protože je “bez hříchu”, tak má odvahu “jako první házet kamenem.” Chytá své bližní pod krkem a křičí: Vrať mi, co mi dlužíš. Často se za vlažnou víru považuje víru bez skutků. Jenomže víra bez skutků není víra vlažná, ale víra mrtvá. Zde za víru vlažnou se odhaluje víra bez pokání. 

Archetyp: Církev bez pokání. Církev, která chce milost pro sebe, ale spravedlnost pro své dlužníky, pro své viníky. Církev, kerá již od Boha nic nepotřebuje, protože všechno má. Církev farizeů, kteří nevidí, že jsou celníky.

Co říká Kristus:  Nejsem uvnitř, nejsem v tomto shromáždění, stojím venku a klepu na dveře. To je nejtvrdší slovo z těchto sedmi dopisů. V ostatních archetypálních církví má vždy aspoň někoho, jednotlivce, kteří tvoří zdravé jádro církve. Zde však stojí úplně mimo. Venku. Před kostelem, před modlitebnou. A tluče. A doufá, že aspoň někdo uslyší, aby s ním večeřel a byl s ním. Kristus stále nabízí stůl a přátelství. Slyšíte-li v církvi větu: “Co je ukradeno, musí být vráceno”, vítejte v Laodikeji. 

Sedm tváří, archetypů, křesťanské církve.

1. Efez – pravda bez lásky

2. Smyrna – čistota v utrpení

3. Pergamon – duchovní zneužívání.

4. Thyatira – duchovní síla ohrožená manipulací

5. Sardy – živá tvář, mrtvé srdce

6. Filadelfie – malá, ale pravdivá církev Kristovy lásky

7. Laodikea – církev bez pokání

Závěrečné zamyšlení. Apoštol Pavel o církvi hovoří jako o “Opoře a sloupu pravdy.” Toto často zneužívají duchovní vedoucí, kteří nepřijímají kritiku. Za heretiky neoznačují ty, kdo jsou mimo Písmo, ale mimo církevní učení. Jenomže která z těchto sedmi církví je oním Oporou a sloupem pravdy? Ta z Efezu? Laodikeje? Thyatiry?  Nemyslím si to. Jediná Církev, která je oporou a sloupem pravdy, není žádná pozemská instituce, ale shromáždění toho Božího lidu, Církve obecné, Znovuzrozeného Izraele.