Radost a vděčnost ve službě Bohu
Vážení bratři, milé sestry,
V těchto dnech si připomínáme 70. výročí konce druhé světové války. Nabízí se vzpomenout si na tuto událost i dnešní den i na tomto místě. Protože náš Bůh je Bohem dějin a je Jeho Milostí, že nacismus byl poražen a na tancích s hvězdou rudou sovětskou, ba i s hvězdou bílou americkou, k nám přijela svoboda.
Svoboda. Krásné slovo, svoboda. Co to ale je ta svoboda? Jak tomuto slovu rozuměli naši američtí osvoboditelé a jak naši osvoboditelé sovětští? Měli na mysli jednu a ty samou svobodu? A jak pojmu svoboda rozumí Bible a jak mu rozumíme my?
Bible vypráví jeden zajímavý příběh. Žil jednou jeden otec se svými dvěma syny. Mladší z nich už měl společného života po krk. Požádal otce, aby mu vyplatil jeho dědický podíl a vyšel do velkého světa. Zde však své jmění úplně rozvířil, osobně zbankrotoval, přišel na mizinu, pracoval ve velmi ponižujících zaměstnáních a měl hlad. V těchto těžkých dobách si vzpomněl na dům svého otce, i na fakt, že i ten nejposlednější služebník měl vždy co jíst, co si obléknout, kde přespat. Šel do sebe a rozhodl, že se pokoří před svým otcem a požádá o odpuštění. Jak tak přicházel k domovu, otec jej spatřil, doslova vyběhl mu vstříc, svinul ho do náruče. Skoro ho nenechal ani promluvit, vrátil mu ůstojenství syna, pozval jej do domu a začali hodovat.
Zde však příběh nekončí, ale pokračuje, vlastně druhým podobenstvím, podobenství o starší synu. Dejme slovo Bibli, apoštolu Lukášovi, v patnácté kapitole, od dvacátého pátého verše. A před Bohem, který k nám touží promlouvat skrze Své Slovo, prosím, povstaňme:
Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘"
Starší syn zde vyčítá svému otci, že mu nedal nic, co by mělo větší cenu, než jedno kůzle. Že žádný jeho dar se nehodil k tomu, aby jej sdílel se svými přáteli, aby se z něj společně radovali. Avšak položme si otázku: Má tento syn pravdu? Opravdu mu otec nic nedal? Podívejme se společně do tohoto příběhu...
První věc, kterou si musíme všimnout, spočívá ve skutečnosti, že otec věnoval svému synu sebe sama. "Ty jsi stále se mnou, můj synu." Stále. Stále mezi sebou měli společenství. Stále si spolu mohli povídat, sdílet se. Syn byl svobodný a volný k tomu, že kdykoliv k otci mohl přijít a kdykoliv přistoupit. Nikdo mu k tomu nemohl zabránit, a nic jej nemohlo zastavit, chtěl li mít čas se svým Otcem. Jaktože to tento syn nevidí? Jaktože si toho tento syn neváží? Možná mezi námi, vážení bratři, jsou dnes lidé, kteří vyrůstali bez vlastního táty, nebo bez vlastní mámy. Nemyslím teď rodiče v čistě biologickém slova smyslu, myslím tím tátu a mámu, pro kterého bys byl ty sám vlastním synem, vlastní dcerou.
Kolikrát asi tento náš bratr v životě toužil po matčiném pohlazení? Kolikrát v životě zatoužil po společném času se svým tátou? Dnes se tato otázka pokládá tím naléhavěji, protože kromě dne osovobození si dnes připomínáme i svátek matek. Tento syn si však toho neváží. Tento mladík si neváží toho pokladu, který se skrývá ve vzájemném láskyplném vztahu se svými rodiči. Kdyby si jej vážil, jak by mohl svému otci říci: Nikdy jsi mi nedal nic, co by mělo větší hodnotu než opečené kůzle?
Pojďme dále. Druhá věc, kterou otec dal synovi, podívejme se na ni. Jedná se o službu. Syn byl svobodný a volný k tomu, aby pro svého otce pracoval na poli. Jaktože v tom nevidí dar? Milost? Vždyť kdyby pole neobdělával on, musel by pole obdělávat jeho otec. Jeho starý otec. Proč nebere jako dar a milost, že může ušetřit otci síly? A copak na tom poli pracoval jenom pro otce? Copak sám nečerpal z plodin, které pěstoval? Otec byl bohatý, měl spoustu služebníků, copak syn musel na poli pracovat manuálně? A i kdyby, nebyla by to stejně pro něj milost? Otec věnoval svému synovi všechno, co má. Všechno, co je jeho. Jaktože se syn z toho neraduje? Proč se neprochází po tomto svém majetku a neraduje se, že patří jemu? Otec mu věnoval bezpečí svého domu, pevné zdi a nepromokavou střechu. Syn nemusel trpět pod deštěm, nemusela mu být zima. Měl vždy co jíst, měl vždy čeho se napít. Měl volný a svobodný přístup k lásce svého otce.
Všechno mu otec dal. Nejenom všechno, všechen majetek, který otec vybudoval za celý svůj namáhavý život, ale veškerý i vnitřní obsah otcova srdce. Všechno jsem ti dal, říká mu, veškerou svojí lásku, péči, svou náruč. Všechno jsem ti dal. A syn? Pro něho to nemělo cenu jednoho jediného propečeného kůzlete.
Proč za toto vše syn není vděčný? Proč se neraduje? Protože o svou radost a o svou vděčnost přišel. Stal se slepý ke své svobodě, přestal vidět to, že mu nikdo a nic nebrání přistupovat k otci. Když přestal vidět svou svobodu, začal se pokládat za zneužívaného otroka. Který musí dřít. Který nic nemá. Vyměnil svoji svobodu za otroctví, které si on sám bere na sebe. Už nedělá to, co by chtěl on sám, ale to, co si myslí, že dělat musí.
Vztah s otcem se mu proměnil z radosti do povinností: To musíš, tamto ještě zařiď, ono ještě postav. A začal soudit a být pyšný. Byl pyšný na svoji věrnost. To jeho pýcha jej takto zotročila. Sebe začal vidět v dobrém světle, v tom nejlepším a ostatní začal soudit a hledět na něj svrchu. Tento tvůj syn, vyčítá otci. Tys přijal do svého domu někoho, kdo toho není hoden. Jak mohu být já opět na stejné rovině s ním?
Podívejme se na druhý dnešní příběh. Jedná se taktéž o příběh lásky a příběh povinnosti. Příběh Marie a Marty. Příběh lásky a povinnosti. I v tomto příběhu Kristus vlastně volí mezi službou Jemu a osobním vztahem s Ním. A ukazuje nám, že osobní vztah s Kristem je prostě důležitější než služba Kristu. Pomni na den sobotní, káže Bůh v desateru, nebo-li jinak řečeno, pamatuj, že Bůh chce s Tebou trávit čas! Všechno má svou určenou chvíli, říká kazatel, všechno na světě má svůj čas. Je čas pracovat, je čas sloužit, ale je také čas sednout si k Pánovým Nohou a poslouchat Jeho Slovo. Je také čas věnovat čas svému partnerovi a své rodině. Mnozí věřící pro svou službu Kristu zapomínají na Krista samotného. Jiní muži se snaží opatřit zaopatřit svou rodinu tak vehementně, že zapomínají na vlastní čas s rodinou a manželkou. Tráví v práci pro rodinu takovou dobu, že si tam nacházejí sekretářky, milenky, nové partnerky, při čemž od své staré rodiny odcházejí. Proč?
Protože si činí to, co po nich Bůh nežádá. I zde Bible říká, že Marta "měla plno práce s obsluhováním." Ne, že "Bůh ji zadal plno práce s obsluhováním," ale že samotná Marta měla plno práce. Kde se vzala ta práce služebníci Boží Marty, když jí to nepřikázal Bůh? Sama sobě si to přikázala a tím ona sama obětovala čas patřící Pánu pro čas služby Pánu. V té chvíli nebyl jejím Pánem Kristus, ale její vlastní Já, její vlastní rozhodnutí.
Četli jsme, že Ježíš Martě říká: ...děláš si starosti a znepokojuješ se mnoha věcmi... Děláš si starosti mnoha věcmi. Ty, Marto. Bůh ti neříká, ať se znepokojuješ, Bůh ti nedělá starosti. Ty sama si děláš starosti. Čím se tedy Marta znepokojuje? Odpověď nalezneme v ústech samotné Marty:
1) "Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala sloužit samotnou?" Marta si dělá starosti, zda Bohu na ni záleží. Ba přímo obviňuje Boha, že Mu na ni nezáleží. Že je mu šuma fuk, jak se Marta cítí, že je samotná, osamělá, že má mnoho práce. Marta se znepokojuje svým fyzickým stavem a tím, že Bohu vůbec nezáleží na tom, jak se ona cítí. Jak se má. Co potřebuje. Že Bůh se vůbec nestará o Její Potřeby. A přiznejme si, že tyto starosti nejsou cizí ani nám. Věřícím křesťanům.
2) "Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala sloužit samotnou?" Marta si dělá starosti nad svou sestrou. Že Bohu je naprosto jedno, jak je její sestra lenivá, nezodpovědná, že si tu klidně sedí a nepomáhá. Marta se srovnává. Srovnává se svou sestrou, s tím, co činí pro Pána ona a s tím, co činí Její Sestra. A pak obviňuje Boha, že Mu vůbec na tom nezáleží. Ani tato starost není nám, věřícím, cizí. I my máme tendenci soudit "cizího sluhu."
Marta k Bohu nepřichází s pokorou. Ale jako někdo, kdo má právo. Jako někdo, komu je jeho právo upíráno. Má pocit, že má před Bohem svá práva, které si může vyžadovat. Požadovat. Dokonce rozkazovat Bohu, aby naplnil její právo. Její potřeby, její pocity. Všimněme si, že Marta nejde za svou sestrou a neprosí ji o pomoc. Proč? Protože to by se musela pokořit. Ale ona má přece právo na to, aby ji její sestra pomohla. Nač se pokořovat před druhým, když tu je naše právo a jeho povinnost?
Avšak povím Vám tajemství, děsně tajný: Před Bohem nemáme žádná práva. Vše, co Nám od Boha přichází, je Požehnání z Milosti, Darování z Lásky, ne Boží splnění Jeho povinností! Bůh se nad námi slitovává, jako dobrodinec před žebrákem, jako otec před svými dětmi. Vše, co od Boha přichází, pramení v Milosti, v Slitování se, v Lásce. Bůh před námi nemá žádné povinnosti. Není povinován se nám starat o naše štěstí, o naše potřeby, o naše zdraví, bohatství, o náš život. Ne. To vše je darem z Milosti.
Bůh je Náš Pán, ne náš sluha. Bůh nepatří Nám, to my patříme jemu! Jak snadno na to zapomínáme. Jak snadno říkáme: Přijal jsem Krista, a zapomínáme, že to neznamená, že On se stal majetkem naším, ale že my jsme se stali vlastnictvím Jeho. Že my jsme se odevzdali Jemu jako Svému Panovnkovi, Vlastníkovi, Spasitelovi. Jestli jsme odevzdali svůj život Kristu, pak nám již náš život nepatří, ale patří Kristu. Náš život, naše zdraví, naši partneři, děti, spokojenost, bohatství, to není nic, co bychom vlastnili, na co máme vlastnické právo, co má Bůh povinnost nám zabezpečit. Co si můžeme na Bohu vyžadovat, rozkazovat!
My přece nemáme s Bohem uzavřenou pracovní smlouvu, za určitý výkon takovou a onakou mzdu. My nejsme Boží zaměstnanci, my jsme Boží děti! Jistě, i rodiče mohou odměnit své děti, například za to, že umyjí nádobí, ale i to je darem z lásky. Jestliže dítě začne vyžadovat čokoládku, já chci, já chci, já chci, pak většinou dostává na zadek...
Marie volí lásku. Osobní vztahy. Marta volí povinnost, Marta volí svá práva. A Ježíš říká: Marie si vybrala dobrý díl, jenž jí nebude odňat... To, co činíme z povinnosti, to od nás bude odňato. Na to nemůžeme spoléhat, na tom nemůžeme stavět svou spásu. Udělám x y dobrých skutků a Bůh mne pak vezme do nebe. Musím oddělat šestnáct hodin denně, musím to, musím ono. Naše povinnosti, co musíme udělat, věci, na které v uvozovkách máme právo, to vše nám bude odňato.
Co však učiníme z lásky, z konkrétní lásky ke konkrétním člověku, z lásky ke konkrétnímu, našemu Bohu, co vyvěrá z víry, důvěry a věrnosti, z lásky a poslušnosti k Bohu, to zůstává navěky. To před Bohem není odňato.To je díl, který vybírá Marie. Ježíš má potřebu po blízkosti člověka a tak si Marie sedává k Jeho Nohou a nechává se Jím vyučovat a poučovat, proměňovat, nechává svou duši krmit se Ježíšem Kristem. A to ji zůstává navěky.
Učíme se dnes o důležitosti vděčnosti a radosti ve službě Bohu. Když z naší práce, našeho zaměstnání, z naší služby Bohu, z naší rodiny a manželství, zmizí radost a vděčnost, pak zmizí i svoboda sama. Zůstává pouze otročina. Marta, obdobně jako onen starší bratr, se neraduje z toho, že slouží Bohu, neraduje se z toho, že díky její služby její sestra Marie může sedět u Pánových nohou a naslouchat mu. Neraduje se a necítí vděčnost, naopak, závist, žárlivost, hněv, nenaplnění vlastních potřeb. Z života Marty zmizela radost, vděčnost, tím i zmizela svoboda. Zůstala otročina. Slouží bez radosti, ale za to se závistí, nenávistí, žlučí, pocitem vlastní nedoceněnosti. Varujme se toho!
Co to tedy je, ta biblická „svoboda v Kristu?“
Víte, před šesti lety jsem si v této modlitebně vzal Terezku za svou manželku. Někdo by řekl, že jsem "ztratil svobodu." Tak to přece nazývá i okolní svět, dnešní společnost. Já osobně to však vnímám jinak. Já osobně jsem svatbou svobodu získal. Získal jsem svobodu milovat svou ženu, starat se o ní, pečovat o ní, snídat s ní, obědvat s ní, večeřet s ní. Sdílet s ní chvíle dobré, i zlé, chvíle štěstí, ale také chvíle, které možná tak snadné nejsou. Získal jsem svobodu sdílet s ní svůj vlastní život. Tuto svobodu nemá žádný jiný muž na celém světě. Podobně i ve vztahu s Bohem. Někdo by si mohl myslet, že ve vztahu s Bohem ztratí svobodu a proto se třeba nechce stát křesťanem. V představách si vyjmenovává vše, čeho by se musel vzdát, kdyby se stal křesťanem. Co by musel a co by nesměl. Já osobně jsem však u Boha svou svobodu našel. Svobodu milovat Boha a být jím milován...
Amen.
