Bohu a světu

Jakoubek ze Stříbra - literát a most mezi husitskými směry

Otázka: Jaké jeho spisy známe a co z jich můžeme vyčíst?

Chatgpt: Jaké spisy Jakoubka ze Stříbra se zachovaly. Spisy o přijímání pod obojí (utrakvismus). To je nejdůležitější oblast Jakoubkova díla. Tractatus de communione sub utraque specie (Pojednání o přijímání pod obojí způsobou). Quaestiones de communione parvulorum (Otázky o přijímání dětí). Responsiones ad adversarios (Odpovědi odpůrcům přijímání pod obojí) Tyto texty vznikají po roce 1414, kdy Jakoubek jako první v Praze prakticky zavedl kalich pro laiky.

 Univerzitní disputace a teologické traktáty. Jakoubek byl mistr pražské univerzity, a jeho styl je logický, systematický, opřený o autority (Písmo, otcové, koncily). Dochovaly se různé disputační texty, reakce na obvinění z hereze a obhajoby reformních stanovisek.

Kázání a kazatelské texty. Na rozdíl od Husa nebo později Chelčického se celá kázání dochovala jen fragmentárně, ale známe kazatelské osnovy, citace z jeho kázání v polemikách, odkazy v kronikách a univerzitních záznamech.

 Co z jeho spisů vyčteme? Charakter jeho teologie. Radikální věrnost Písmu, ale bez anarchie. Jakoubek je biblista, nikoli revolucionář. Písmo má nejvyšší autoritu ale výklad musí být rozumný církevně ukotvený (pozn autora: při tom současně uznává, že církev se může mýlit, ba dokonce bloudit) a historicky zdůvodněný. Není to „každý si vykládá Bibli sám“, ale reformní katolicismus.

Krealismus: Uznává nutnost tradice. Víra se předává svědectvím od jednoho srdce k druhému. Taktéž kázání je projevem tradice, to, že píši tyto články, je projevem tradice. I osobní pochopení Písma je tradice. Krealismus se chce učit ze všech křesťanských tradic, dobrého se držet, zlého se vzdát. Tradice však nemá autoritu Písma a musí se Písmem stále poměřovat a učit. Příkladem tohoto přístupu je středověká Jednota bratrská, která měla odvahu kriticky se dívat i na názory svých “otců zakladatelů” i předchůdců ve víře. Tutéž odvahu musíme mít každý z nás ohledně svých vlastních postojů i názorů. I biskupové zmíněné Jednoty bratrské měli odvahu veřejně přiznávat své omyly. Pokud budeme své tradice brát za jednou dané a neměnné, zkostnatíme a zavřeme se působení Ducha Svatého. Společně se sborem v Laodikeji budeme Bohu říkat, že od něj nic nepotřebujeme a všechno od něj máme. V pastorační oblasti taktéž nelze říct, že církev vždy rozuměla všemu a že nedělala tragické chyby. Musíme umět mít odvahu chyby si připustit, opouštět je a učit se z nich. Ohledně Jakoubkových názorů o církevní tradici a autoritě církve ještě bude řeč.

Chatgpt pokračování:; Kalich podle Jakoubka není symbol vzdoru, ale nutnost spásy. Z jeho spisů jasně plyne, že přijímání pod obojí není jen právo, ale i příkaz Krista („pijte z toho všichni“). Jakoubek tvrdí, že církev nemá právo odepřít laikům krev Kristovu, protože by tím měnila Kristovo ustanovení. To je teologicky mnohem radikálnější, než se dnes často prezentuje. Přijímání dětí je taktéž překvapivě silný motiv, který k tomu patří. Velmi zajímavé je jeho přesvědčení, že děti mají právo na Eucharistii, protože jsou plnohodnotnými členy církve, křest je činí účastnými Krista. Tady je Jakoubek blízký staré církvi (2.–4. století) a v rozporu s pozdější latinskou praxí.

Krealismus: Zde s Jakoubkem plně souzní.

Chatgpt pokračování: Jakoubek dále ostře odmítá zneužití moci v církvi. Z jeho textů je patrné, že kritizuje hierarchii, která jedná proti evangeliu, autoritu bez mravní odpovědnosti, duchovní, kteří „vládnou místo aby sloužili“. Ale a to je důležité, nevolá po zrušení církve, nevolá po násilné revoluci. Jakoubek není Táboritou, není ani Želivským. Z jeho spisů je zřejmé, že nesdílel chiliastické nadšení Táborů, ani politicko-náboženský radikalismus Želivského. Byl mostem mezi Husovou reformou a pozdější utrakvistickou církví.

Jindřich Marek: Ačkoliv bylo na poli bádání o Jakoubkovi již mnoho vykonáno, historikové nejsou zcela zajedno nejen v hodnocení jeho vztahu k univerzitním mistrům, tedy konzervativnímu elementu v husitství, ale ani v otázce jeho vztahu k elementu radikálnímu, tedy k táborům. Nemusí se to tak na první pohled zdát, ale interpretace tohoto vztahu měla zcela zásadní důležitost pro pojetí Jakoubkova významu. I pokud by tento vztah byl nepřímý a ovlivnění nezáměrné, ve druhé polovině dvacátých let 15. století se Jakoubek hájil, že nehlásal táborské názory. Uvedl, že on sám, Jakoubek, byl ve svých názorech tábory, kteří se v tom na něj falešně odvolávají, špatně pochopen. Tamtéž přiznává, že se s tábory stýkal, a to proto, že chtěl zjistit, jaké dobré jádro se skrývá v jejich učení. Takové věty jistě nemohou pocházet od zásadního, konzervativního odpůrce táborství. Z podezření, že je původcem táborských bludů, se ostatně očišťuje také ve Výkladu na Zjevenie. Ve své obraně také uvádí, že je „mnohými lidmi“ opovrhován. Píše-li: „Kněží mistři, kteří mne nenávidí, praví, že kázáními svými jsem zavinil všechna dnešní zla v království... “, je třeba v této souvislosti myslet na konzervativní univerzitní mistry v Praze, kteří prožívali velké zklamání z převratu, jejž přineslo husitství, protože viděli především negativní stránky popřevratového vývoje: vydělení české utrakvistické církve z lůna univerzální církve (tj. „neteologickou církev“), komunitarismus a s ním spojený partikularismus, neuznávání královské autority a svrchovanosti, nedostatečnou ochranu veřejného pořádku, všeobecný zmatek, nejasnou ortodoxii, konec věroučné kontroly a spory o víru. Byl-li by Jakoubek s mistry zajedno, těžko by jím mohli opovrhovat. A dále, mezi závěry synody z roku 1429, konané již po Jakoubkově smrti, patřil zákaz hanět Jana Husa, a co bylo asi příznačné, Jakoubka. Byl vynesen zřejmě v přímé reakci na postup příbramovců. Také spor Jana Příbrama s Petrem Paynem se znovu rozhořel bezprostředně po Jakoubkově smrti. Jakoubek, ač se od táborů distancuje, s nimi do značné míry vnitřně sympatizuje, s trpkostí se obrací naopak spíše ke svým univerzitním odpůrcům a snaží se o dohodu se svými někdejšími žáky z obou stran.Vždyť důvodů k nespokojenosti mohl mít u každé ze stran bezpočet.Lze zde zdůraznit nepřerušené styky Jakoubka s venkovskými radikály zdůraznil. Jakoubkův postoj k radikalismu vystihl František M. Bartoš: „Co v jiných mistrech budilo hrůzu a pohoršení, pro to Jakoubek měl shovívavou omluvu nebo nanejvýše laskavou výtku.” Jako doklad Jakoubkova postupu proti táborům se někdy uvádí jeho vystupování na hádání v domě u Zmrzlíků v roce 1420. Jakoubek při příchodu na shromáždění vůbec nevěděl o pečlivě promyšleném plánu, který si připravil Jan Příbram a ostatní mistři. Iniciativu lze připsat výlučně Příbramovi. Protože chápal shromáždění jako spor mezi svými přívrženci, ať už z pražské nebo z táborské strany, připravil si dlouhý projev, v němž obě stanoviska sbližuje, tak aby rozpory byly zažehnány. Jakoubek byl svého druhu konzervativcem, i když se s těmi, kteří byli ideově napojeni na šlechtu a které dnes označujeme za husitské konzervativce, (pozn autora: umírněné husity), příliš neshodl. Dalším neuralgickým bodem bádání o Jakoubkovi je jeho vztah ke kazateli Janu Želivskému. Tím, co pudilo historiky spekulovat o vztahu Jakoubka a Želivského, byla především otázka, koho tito muži reprezentovali. Pokud byli oba považováni za reprezentanty pražského lidu (je jedno, zda staroměstského či novoměstského), předpokládal se, zejména pro počáteční období, jejich vzájemný dobrý vztah. Vedlo k tomu ostatně i jejich stejné funkční zařazení coby plamenných kazatelů a „vůdců lidu“. Někdy byl mezi nimi konvenčně viděn jen takový rozdíl jako mezi učitelem a žákem či původcem myšlenky a jejím uskutečnitelem. Badatelé zpravidla dovozovali, že mezi Jakoubkem a Želivským nejprve nebyly zásadnější rozpory (tak Bartoš a Nejedlý), ale otázky praktické politiky a ideové orientace pražské obce je postupně poštvaly proti sobě, aby Jakoubkovo pojetí nakonec zvítězilo. Petr Čornej se domnívá, že nejprve byl mezi nimi vztah dobrý, ale Jakoubek ve svých spisech neschvaloval světské panování kněží a jejich tělesný boj, který byl ochoten uznávat pouze u lidí světských. Proto měl Želivskému jeho vojenskopolitické angažmá za zlé. Čornej psychologicky vysvětluje, co mohlo Jakoubkovi vadit: Želivský byl z formálního hlediska nevzdělanec, který ale dovedl působivě mluvit, a jako jediný ze skupiny tehdy veřejně činných učenců a kazatelů (s výjimkou Angličana Petra Payna) nebyl kdysi spolupracovníkem a žákem Jana Husa. Navíc si v rozporu s jedním z pražských článků nárokoval světské panování. Jedním z problému vzájemného vztahu prvního teologa husitství a novoměstského tribuna patří také ožehavá otázka po podílu prvního na násilné smrti druhého. Ačkoliv podle pozdější žalobybnamířené proti němu apeloval na zakročení proti Želivskému, podíl na jeho následné násilné smrti nelze považovat za prokázaný. Želivského se ostatně i podle Čorneje zbavily staroměstské radniční kruhy, nikoliv Jakoubek. Prvotní msta příznivců Želivského proti Jakoubkovi ani nesměřovala (=volná parafráze textu) Jakoubek ostatně spolu s Martinem Lupáčem byl iniciátorem převratu v roce 1427, kdy byla od moci odstavena konzervativní strana univerzitních mistrů.

Chatgpt pokračuje: Jaký obraz Jakoubka ze Stříbra z jeho děl vystupuje. Zachované texty vykreslují Jakoubka jako hluboce věřícího teologa, systematického myslitele, člověka, který nechtěl bourat, ale napravovat, reformátora, který šel dál než Hus v praxi, ale ne dál než Hus v duchu. Jakoubek chtěl, aby pravda nebyla jen vyznaná, ale žitá, a aby církev nesla odpovědnost za bolest, kterou způsobuje odepřením milosti.

Gemini: Známé spisy a jejich zaměření Hlavní tematické okruhy jeho tvorby zahrnují utrakvismus (přijímání podobojí), eucharistii a kritiku církevních poměrů a společenských nešvarů.

Díla obhajující přijímání podobojí (Utrakvismus). Jakoubek je teologický otec přijímání z kalicha pro laiky. 

Salvator noster (Spasitel náš) (cca 1415–1416) Co z něj vyčteme: Jedná se o klíčový teologický traktát, ve kterém Jakoubek shromáždil autority (především z Bible a raných církevních Otců) na podporu nutnosti podávání krve Kristovy (vína) i laikům. Výtahy z tohoto spisu byly napsány na stěny Betlémské kaple.

Vindiciae contra Andream Brodam pro communione plebis sub utraque specie (Obhajoba proti Ondřejovi z Brodu za přijímání lidu pod obojí způsobou) Co z něj vyčteme: Jde o přímou polemiku, která biblickými argumenty dokazuje, že Kristovo ustanovení Večeře Páně zahrnovalo oba způsoby a že to je nutné pro spásu.

De communione parvulorum (O přijímání maličkých) (1419) Co z něj vyčteme: Věnoval se otázce podávání eucharistie i malým dětem, což byla v husitství radikálnější praxe, kterou obhajoval.

O Boží krvi (staročesky, cca 1415) Co z něj vyčteme: Jde o jeden z jeho českých utrakvistických textů, který měl informovat a vzdělávat světský stav o problematice kalicha.

Teologická a polemická díla (Vikléfovské vlivy) De remanencia panis (O trvání chleba) (cca 1406–1408) Co z něj vyčteme: Zde se Jakoubek přiklonil k učení Jana Viklefa (Wycliffa), když odmítl striktní katolickou nauku o transsubstanciaci (přeměně podstaty chleba a vína), ale zdůraznil reálnou Kristovu přítomnost v eucharistii, čímž se od Viklefa v detailech odlišil. (Poznámka autora: Otázce eucharistie a přijímaní pod obojí se ještě, dlP, budeme věnovat dále)

Contra usuram (Proti lichvě) (cca 1415) Co z něj vyčteme: Ostře kritizoval lichvu a křesťanské i židovské finanční praktiky, což odráželo jeho důraz na morální a sociální reformu společnosti.

Největší české dílo: Výklad na Zjevenie sv. Jana (1420–1422) Co z něj vyčteme: Toto je jeho nejrozsáhlejší a nejvýznamnější česky psané dílo. Navazuje na domácí eschatologickou (o posledních věcech) tradici a rozebírá proroctví Janova Zjevení ve vztahu k sedmi věkům církve a nutnosti její reformy. Ukazuje jeho silné apokalyptické cítění a víru v brzké vítězství reformy.

Co můžeme z jeho spisů vyčíst.

Z celého jeho literárního odkazu můžeme vyvodit několik klíčových závěrů o jeho osobnosti a významu. Teologickou Hloubku Husitství. Jakoubek ze Stříbra je první teolog celého husitského hnutí. On transformoval myšlenky o laickém přijímání kalicha z náboženské praxe v ucelenou a biblicky podloženou nauku. Bez jeho teologické práce by kalich pravděpodobně nezískal takovou ideologickou sílu a symbolický význam. Radikalismus a nekompromisnost: Byl radikálnější než Jan Hus, zejména v otázkách eucharistie a církevního majetku. Nebyl diplomat a neváhal veřejně hlásat i revoluční názory, včetně kritiky bohatství kléru a potřeby sekularizace církevního majetku. Důraz na Písmo a ranou Církev: V jeho spisech dominuje snaha vrátit se k biblickým vzorům a praxi rané církve (tzv. imitatio Christi), což byla základní myšlenka české reformace. Sociální rozměr: Kritika lichvy a chudoba v jeho kázáních ukazují, že jeho reformní úsilí nebylo jen o dogmatech, ale mělo i silný sociální a morální rozměr.

Phil.muni.cz: Jakoubek se stal ideologem husitského hnutí, k němuž se hlásily různé myšlenkové směry v husitství. Jeho rozsáhlé literární dílo, které tvořil zejména v latině, částečně psal i česky, však do značné míry zůstává nevydané v rukopisech. Soustředil se zejména na otázky teologické, již současníky byl označen jako "theologus profundus". Nedochovala se žádná z klasických prací spojených s jeho působením na univerzitě. První J. známá díla pocházejí až z 2. poloviny prvního desetiletí 15. století. Ve svém traktátu De remanencia panis (1406–07 nebo 1407–08) odmítá změnu podstaty chleba a vína, na rozdíl od Viklefa však akcentuje reálnou přítomnost Kristovu v eucharistii. Reálná přítomnost pak byla nejpodstatnější složkou jeho eucharistiologie; založil na ní svůj postulát kalicha (od r. 1414), hájil ji proti Martínku Húskovi-Loquisovi a pikartům (1421) a ještě na sklonku života ji vyjádřil v traktátu De existencia vera corporis Cristi in sacramento altaris (1428). Ve svých nejstarších dochovaných kázáních hlásal Janovem proklamovanou chudobu kněží, kterou spojil s viklefovskou superioritou světské moci nad církví (Magne sanctitatis, snad 1407). Utrakvistickou tematiku otevřel J. r. 1414 v několika kázáních své Evangelijní postily a záhy ji rozvinul při univerzitní disputaci v kvestii Quia heu in templis cristianorum (Posicio de percepcione corporis et sanguinis sub duplici specie omnibus fidelibus ministranda). Tento počáteční utrakvismus, vycházející z eucharistiologie Matěje z Janova a akcentující nutnost přijímání zároveň duchovního a svátostného podle svědectví Janova evangelia 6,54, v polemikách s oponenty propracovává a obohacuje o další prvky (mezi nejrozšířenější díla patřil jeho Tractatus de communione sub utraque specie adversus doctorem Andream de Broda, 1414) a dokládá četnými autoritami (dekretál Comperimus, Pseudo-Dyonisius Areopagita, Albert Veliký). Část J. děl tvoří soubory těchto autorit; nejznámější z nich, traktát Salvator noster (1415–16), nechal napsat na stěny Betlémské kaple. Po několika dřívějších náznacích začíná od r. 1417 obhajovat přijímání maličkých; epigrafické podoby v Betlémě se dostalo i jeho traktátu De communione parvulorum (1419). V řadě svých děl se vyjadřoval k přípustnosti války. Připouštěl určité podmínky, za nichž je v krajním případě dovoleno použít zbraň (Noverint universi, 1419–20), ale teprve události r. 1420 ho přiměly ke schválení tělesného boje, za což se mu dostalo ostré kritiky od Petra Chelčického. Nejrozsáhlejším a nejvýznamnějším J. českým dílem je Výklad na Zjevenie sv. Jana (1420–22), v němž navazuje na domácí eschatologickou tradici, rozebírá sedm věků církve od církve apoštolské až po večeři vyznavačů s Beránkem Božím.

Otto: R. 1407 měl Jakoubek. kázání u sv. Michala na Starém městě proti světskému panování duchovenstva, v němž nepokrytě prohlásil bohatství kléru za počátek a zdroj všech neřestí, jehož tedy k odstraněni zla mělo by se duchovenstvo odříci, a neváhá ani označovali za povinnost světské moci donutili duchovenstvo třebas násilím, nemůže-li se toto samo k tomu odhodlati. Pramenem názorů jeho z hlavní části je Wiklif, jehož se přidržel v některé příčině více nežli Hus, ač ani on ve všem za ním nejde; vedle toho však působil naň, aspoň přímo, více než na Husa i domácí proud reformní a v něm zejména spisy Matěje z Janova. Jako obhájce Wiklifova spatřujeme J-bka na schůzi »u černé růže« 20. kv. 1408, ovšem nepřímo, pokud tamější usnesení českého národa na universitě může platiti (v poměru ku starším) za obranu Wiklifa. Přímo na jeho obhájení vystoupil 28. čce 1410 po spálení knih Wiklifových v onom »turnaji řečnickém«. r. 1412 při disputaci de quolibet se zřejmou narážkou na papeže Jana XXIII. upozorňoval posluchače, že Antikrist nyní právě došel nejvyššího místa v církvi, ač pro tento výrok i Hus sám bývá podezírán. Své názory na odpustky přednesl zejména svým dobrým zdáním určeným synodě 6. ún. 1413, jež chtěla, ale nepřinesla klid do rozbouřených poměrů českých. Jest to jeho Consilium de pacificando regno. V téže době někdy sebral kázání svá v latinskou postihu Sermones repraesentati a Jacobello per circulum anni (asi 1414). Z domácích protivníků Jakoubkem zavedené praxi přijímání podobojí péra první chopil se M. Ondřej z Brodu, jenž zvláštním spisem vystoupil proti Jakoubkově nauce asi na počátku r. 1415. J. odpověděl záhy spisem Vindiciae contra Andream Brodam pro communione plebis sub utraque specie, v němž obšírně, na základě písma i otcův, nutnost přijímání pod obojí dokazoval. V Kostnici přijímaní podobojí zakázali. Jakoubkovi snesení doktorů i nález koncilu snad ještě před posledními pozdravy Husovými přišly do rukou. Obrátil se proti nim ještě asi r. 1415 spisem: Apologia pro communione plebis sub utraque specie… Téže věci věnován také český spis: Zpráva, jak sněm konstantský o svátosti večeře páně nařídil, ač jest pochybno, náleží-li J-bkovi. .Z domácích protivníků ozval se v Kostnici Mařík Rvačka, k němu připojil se i slavný Gerson. J. znovu nucen byl zvláštními traktáty názorů svých hájili. Tak vznikla jeho Demonstratio per testimonia scripturae, patrum atque doctorum, communicationem calicis in plebe Christiana esse necessariam a v téže asi době napsán traktát De vera existentia corporis et sanguinis Christi in sacra coena. Nescházelo se ve straně pražské málo lidí, kteří byli ochotni ustoupiti římskokatolické církvi něco, třeba mnoho, více než dovoloval dle svých spisů i sám Hus. Přední z nich byli M. Křišťan, Petr z Mladenovic, Prokop z Plzně a nejmírnější z mírných Jan Příbram; Jakoubek, ač jim byl přítelem, nemohl se vyhnouti sporu s nimi. Tato část utrakvistů asi s radostí byla by uvítala, kdyby se bylo podařilo Sigmundovi Korybutoviči provésti smír Čechů s církví, o který se pokoušel. Nevědělo se, co zamýšlí, ale různé příznaky, chování arcibiskupovo i knížete dalo tušiti, že smír nebude bez obětí a ústupků, snad i dosti značných. Tato zpráva stačila, aby J. postavil se proti tomu, kterého kdysi jistě radostně vítal. Kníže, jakoby tušil jeho odpor, mínil prý proti němu zakročiti, nežli však k tomu dojiti mohlo, byl 17. dub. 1427 zajat. Rozbouřený lid obrátil se proti těm, jichž názory budily podezření, že by dovedli k ústupkům přivoliti. Čtyři právě jmenovaní náčelníci mírných uvězněni ve Staroměstské radnici a později vypovězeni z města. Jakkoliv mohlo se dle těchto příznaků zdáti, že snad vrátí se bouřné chvíle vlády Želivského, brzo po tom následující události poučily o opaku. Již aši v máji 1427 prohlášeny památné Artykule pro nachováni svornosti a pokoje, plod to práce hlavně Jakoubkovy, k němuž se celým zněním svým hlásí. Ukazuji k němu i žádostí o stavování hříchů a nezavádění již opuštěných obřadů i také formulováním nauky o svátosti oltářní, že v ni jest skrytým obyčejem pravé tělo pána našeho Ježíše Krista. Jest to J-bkovo poslední vystoupení veřejné.