Bohu a světu

Často se objevuje názor, že dnešní svět „zženštil“. Že muži ztratili sílu, ženy převzaly otěže a společnost se ponořila do měkkosti, která ohrožuje její charakter. Ale je to opravdu tak? A nebo jen měníme prostředí – a s ním i formy odvahy, práce a mužství?

Technický pokrok odstranil velkou část fyzicky těžké práce. Dnes už nemusíme ručně dobývat uhlí, tahat železo ani orat pole za každého počasí. Technika zvýšila produktivitu práce. Drtivá většina lidí už kvůli obživě nemusí lovit mamuty nebo pracovat na poli. Tím se uvolnily pracovní síly pro jiná zaměstnání či povolání, jejichž význam a potřeba stále rostě v čase.

Tyto "jiné" profese často vyžadují empatii, komunikaci, pečování, vzdělávání, sociální inteligenci. Jsou to kupříkladu lékaři, vědci, učitelé, terapeuti, pečovatelé, sociální pracovníci, řidiči nebo třeba duchovní. To všechno jsou profese, které dříve neměly takovou váhu jako dnes. Středověká či starověká společnost si nemohla dovolit, aby plácnu v zemědělství pracovalo pouze 5 10 procent pracovníků a ostaních 90 procent lítalo někde jinde.

Je to znak úpadku? Ne. Je to znak civilizace, která si může dovolit pečovat o ty slabší, trpící nebo zraněné. Která si může dovolit vychovávat děti ne pouze do deseti dvanácti let a pak je poslat na pole nebo do dolu, ale třeba do šestadvaceti let a pak jej poslat do nemocnice nebo za monitor počítače. Je to rozšíření lidskosti a lidských možností, ne její oslabení. A že ajťáci v ruce nikdy nedrželi oštěpy a nelovily divoké koně či zubry a nezápasili s jeskynními lvy či medvědy, jak to popsal Štorch a namaloval Burian? No a co?

Nezaměňujme chlapáctví s toxickou maskulinitou Naše představa „chlapa“ bývá často romantizovaná. Vzýváme motorkáře z 50. let, dřevorubce z horských samot nebo dělníky z továrny, kteří po dvanáctihodinové směně drželi v ruce pivo místo telefonu. A proti nim stavíme „zženštilé“ muže na elektrokoloběžkách, IT specialisty, kreativce nebo muže pracující v sociálních službách.

Jenže skutečná síla člověka se neměří množstvím oleje za nehty ani drsností jazyka. Toxická maskulinita se často maskuje jako „správné chlapáctví“, ale je to jen agresivita, strach, neempatie nebo neschopnost přijmout vlastní zranitelnost. Chlapáctví bez lásky je karikatura mužství. Není to odvaha, je to zbroj, která jako fíkový list přikrývá mužskou formu hříšnosti, často danou výchovou, sociálním tlakem společnosti nebo vadnými vzory.

Často však, když se hovoří o zženštilosti společnosti, má se mezi řádky a nevyřčeně na mysli, že dostatečně neodsuzujeme jevy jako homosexualita či transgender, že jim dokonce dáváme prostor, že si troufáme tyto jevy vědecky zkoumat a vyučovat o nich děti ve školách, místo abychom je radikálně svatě odsoudili a nositele těchto variací, vědce, které je zkoumají, učitele, které o nich vyučují, div neposlat když ne na fyzickou zapálenou hranici, tak do jakéhosi duchovního posmrtného pekla plněného hořící sírou a tančícími radujícími se čertů ze získaných Bohem zatracených duší. Milosrdenství však není odmítnutí Boží spravedlnosti

Někteří věřící mají obavy, že když cirkev mluví více o milosrdenství než o soudu, „měkne“ nebo dokonce opouští Písmo. Jenže milosrdenství není popřením Boží spravedlnosti nebo Písma, je její kořenovou součástí. Stejný Bůh, který soudí, také léčí, povznáší, chrání a odpouští. Milosrdenství není ústupkem před soudem, je to jeho "přemožení." Je to síla, která soudy umlčuje, protože cílem Kristovi zvěsti, Jeho života, Smrti, ba Jeho vzjříšení je obnova člověka, jeho znovuzrození, jeho neodsouzení. Pán Ježíš Kristus nepřišel svět odsoudit, ale zachránit. A na soudu není milosrdenství neodsouzení pro toho, kdo milosrdenství neodsouzení neprokázal ve svém životě. Milosrdenství přemáhá soud a Láska přemáhá strach.

Duchovní slepota těchto "nemilosrdných" bojovníků za Boží svatost však plyne z nerozeznání hladu od hříchu. A vůbec jedním z největších duchovních problémů dnešní církve obecně je tato neschopnost rozlišovat mezi hříchem a hladem. Hřích je vědomé porušení dobra, čin, který ubližuje a působí bolest druhým lidem, Bohu nebo životu obecně. Hlad je bolestí či frustrací z nenaplněné potřeby. Potřeby, kterou Bůh sám vložil do člověka. Na druhé straně hřích je žrát, blít a žrát znovu, hřích je pocit, že u souseda je tráva zelenější, buček libovější a manželka žádostivější. Hřích jde přes "mrtvoly". To jsme volání učit se rozponávat.

Hlad nemusí být jenom po chlebě, ale také po bezpečí, po blízkosti, po doteku, po přijetí, po uznání, po smyslu, po partnerství. Ano, kde je hřích, tam má církev pravomoc či přímo povinnost napomínat, ale kde je hlad, tam je povolána sytit. A jednání z hladu není hřích, pokud neubližuje jinému životu, byť by se jednalo o přestoupení Svatého zákona. A my jsme volání učit se, co to znamená: Milosrdentsví chci a ne oběti. Aktivně se učit, neboť toto rozpoznání nepadá z nebe bez práce.

Existuje Maslowova pyramida potřeb, o které už jsme na tomto webu psali, a duchovní zákon frustrace. Maslow před lety popsal jednoduchou pravdu: Člověk má různé druhy potřeb – od těch základních až po ty duchovní. Pokud se dlouho nenaplňují, vzniká frustrace.

Samotná frustrace má dvě cesty:

agresi dovnitř – vede k depresi, úzkosti, sebenenávisti, sebedestrukci,

agresi ven – vede k agresivitě, zlosti, násilí, tvrdosti.

Tento zákon je zákonem pokušení. Agrese z frustrace není síla, ale slabost; není mužství, ale zoufalství; není spravedlnost, ale prázdnota, není řešení pokušení, ale jeho příčinou. Není dobré, svaté, smyslem církve, sedět na prameni, sám se nenapít a těm, do žízní, pití zakazovat. Řešení je sytit tam, kde je hlad, a napájet tam, kde je žízeň. Nesoudit hladovějícího, že má hlad a nestát v cestě hladu nasycení.

Hlad po partnerství neukojíme tím, že partnerství hladovějícímu zakážeme. Tím jeho hlad nenasytíme. Když ho odsoudíme k samotě, tak ho neochráníme před pokušením, ale naopak jej do pokušení hodíme a odsoudíme ho. Protože pokušení je právě v agresivitě, která roste z rostoucího hladu. Není dobré, aby byl člověk sám. Nejrůznější aféry v nejrůznějších církví jsou zdviženým prstem, žlutým kanárkem v dole, že "tradičně" církve nejsou odborníky v sexualitě. Ale z nemíry pýchy se do této odbornosti pasujeme.

Je tedy dnešní doba zženštilá? Pokud tím myslíme, že více nasloucháme, pečujeme, léčíme a komunikujeme, pak ano je. A díky Bohu za to. Civilizace, která se stará o slabé, která sytí, napájí a neodsuzuje za hlad či žízeň, není zženštilá. Je zlidštěná. A lidskost je koneckonců nejvyšší forma síly. Síly, která vychází z Lásky tudíž z Bohu, nikoli ze strachu či nenávisti z jinakosti, t.j. ze satanovi.