Bohu a světu

Smrt je konec existence (není myšlenky ani díla v říši mrtvých, kam odejdeš). Je první smrt (prach jsi a v prach se obrátíš), vzkříšení a druhá smrt v ohnivém jezeře. První smrt není trest, je to důsledek pádu do hříchu, prokletí prach jsi a v prach se obrátíš. Druhá smrt je spojená s příchodem Zákona - osobní zodpovědnosti. Kde není Zákon, není Soud. Kde není hřích osobní zodpovědnosti, tam není Druhá smrt. Prokletí první smrti zlomil Kristus na kříži, kam převzal taktéž zodpovědnost za hřích osobní vinny člověka v pokání vyznaného. 

Koncept duchovní smrti je výsledkem nepochopení biblického času jako volně se vznášejících bublin vzájemně se ovlivňujícíh. Taktéž ji nahrává nezdravá mytologizace knihy genesis, přijetí evoluční teorie a oslabení významu fyzické smrti jako údajné přirozené součásti života, jako něco, co tu vždy bylo a bude, jako něco, co dokonce život podmiňuje.

V den, kdy ovoce pojíš, smrtí zemřeš, říká Bůh Adamovi. Adam pojedl - a přesto ten okamžik nepadl fyzicky mrtvý k zemi. A proto, říkají si mnozí, zde je nějaka jiná smrt, duchovní. Smrt, která nejde vidět, na kterou si nejde sáhnout, ale která prý tak nějak akademicky existuje. A tato neviditelná duchovní smrt je údajně to, co vniklo na svět Adamovým pádem, jak píše Pavel. Protože fyzická smrt to být nemůže, ta tu byla vždy. Tak se vymyslela smrt duchovní - jakožto Boží opuštění člověka.

Jenomže tento koncept nesedí v celobiblickém kontextu. Již jsme si ukázali, že pád do hříchu nebyla událost duchovní, akademická, mýtická, ale fyzické, historická, něco, co se prožívá na vlastní kůži. 

Zdále musíme odmítnout tezi, že Adam nezemřel v den, kdy pojedl ovoce. Zemřel. Byl to však "Boží rok". U Boha je jeden den jak tisíc let a tisíc let jako jeden den, říká žalmista. A Adam umírá těsně pod hranicí tisíce let - takže v den, kdy pojedl ovoce. Mimochodem, když srovnáme věk předpotopních praotců s věky hrdinů mýtů jiných náboženství, jsou ti bibličtí chudí příbuzní. Kupř v Egyptské mytologii nacházíme heroje žijící desítky tisíc let.  

Dále zde máme faktor biblického času. Když je o smrti rozhodnuto, začně reálně existovat už v současnosti, byť sama poprava proběhne v budoucnosti. Když je nekdo odsouzen k tomu, že "zítrá ráno v pět" jej "ke zdi postaví", tak tato smrt prostě již reálně existuje. Tento člověk již je mrtvý. Nelze s ním plánovat kupříkladu snídaní v trávě na osmou hodinu zítřejší, když již v pět bude usmrcen. Člověk ztrácí budoucnost.

Čas, jak konstatujeme v 1. tezi, jsou tedy bubliny vznášející se ve vzduchoprázdnu vzájemně se ovlivňující. Čas je věčné dnes, večné nyní. Všichni tedy umíráme v jednom dnes, v jednom nyní. K Bohu tedy "jdeme" všichni v jednu konkrétní chvíli, nyní, dnes. Naši otcové nás nepředcházejí, naši synové nás nenásledují. Před Bohem jsme jeden zástup, "poslední pokolení", které nepomine, dokud se nenaplní všechny události všech bublin. 

Bible nezná "duchovní smrt." Bible zná smrt první a smrt druhou. A i ta druhá smrt - je smrtí fyzickou. Když Pavel vyučuje o posmrtném životě, hovoří o vzkříšení těl, které nastane při příchodu Páně. Ano, to tělo bude mít jiné vlastnosti, Pavel jej nazývá tělem "duchovním", kdy "smrtelnost obleče nesmrtelnost," ale stále je to tělo, byť proměněné a oslavené. I Kristus vstal z mrtvých - právě v tomto proměněném těle. 

A přesto to bylo tělo fyzické, kterého se kupř Tomáš mohl dotknout Jeho jizev. Kristus nevstal jako duch. Ale jako fyzická bytost v těle, které Pavel (pro nedostatek výrazových prostředků) nazývá duchovním. Současný člověk by třeba mohl mluvit o těle s fázovým posunem, o jemnohrubém těle, o frekvenčním těle a podobně. Ale stále se jedná o hmotu, byť o hmotu jiné formy.

Viz dále: Jeden Adam a jeden Kristus - zde