Bohu a světu

Požádal jsem jednoho známého teologa, nevyžádaným e-mailem, tedy spamem, aby se na 15 tezí podíval kritickým, ale i otevřeným zrakem. A on, k mému překvapení, tak skutečně udělal. 

Osobně si toho moc vážím. Ale vzhledem k tomu, že jsem já oslovil jeho, tudíž já se jakoby vtírám do jeho pozornosti, byť on to tak cítit nemusí, rozhodl jsem se v mejlové komunikaci nepokračovat, byť zájem pokračovat v rozhovoru mám. Jenomže znám sebe - nemám míru. Když se rozohním, tak mejlová schránka mého oponenta úpí pod nánosem desítek zpráv. Tudíž jsem mu upřímně poděkoval za jeho zájem a čas a předal Pánu možnost našeho osobního setkání.

Kriticky se věnoval dvěma tezím: Mytologizaci genesis a příchodu antikrista. A popravdě mi mozek začal šrotovat a potřebuji dát své myšlenky na papír, bo jinak neusnu. No, tak to tedy máte.

K mytologizaci mi napsal:
"První kapitoly Genesis přijímám jako mýtus, tedy jako příběh každého člověka. Já jsem Adam a Eva, já svojí neposlušností ztrácím ráj a s tím i intimní blízkost Boha. Je to jen moje vina, moje selhání. Hřích coby zcela vědomé přestoupení Božích zákonů."

Určitě částečně má pravdu. Ten krok ke Kristu nebo rozhodnutí k neposlušnosti činíme každý z nás. Ano, každý z nás svou neposlušností "ztrácí ráj" - ale jsou zde otevřené dveře k návratu. S tímto pohledem zcela jiste souzním. Jenom, není úplný.

Protože - umírají i kupř novorozeňata, která z neposlušnosti k Bohu nikdo nařknout nemůže. Takže ta smrt, co jde do světa "přes Adama", není smrt fyzická, ale ona duchovní - abstraktní, na kterou si nemůžeme sáhnout, kterou nemůžeme "poznat." Protože i kdybych se nenarodil, byla by tu smrt a bylo by tu fyzické poznávání dobrého a zlého. I fyzické utrpení tu je přece nezávisle na mé existenci. Pak tedy taktéž "ovoce poznání dobrého a zlého" není intimní poznání dobra a zla na vlastní kůži, ale musí se tedy jednat o poznání akademické - tudíž by šlo (pravděpodobně) o dospívání, které je naprogramované a kterému bychom se nemohli vyhnout.

Tudíž i z hříchu se stává něco akademického, něco, na co si nemůžeme šáhnout. Pokud pád do hříchu není o intimním fyzickém prožívání dobra a zla, pak hřích není o působení bolesti, která se proznává reálně na vlastní kůži. Musí jít o prožívání akademické, o duchovní účetnictví, do kterého nemáme možnost nahlédnout, ale musíme věřit, že existuje. Pak nevíme, proč činit pokání, ale jsme vedeni k  tomu, abychom pokání činili. Jako v tom vtipu: Klep klep, kdo je, Kristus, co chcete, abyste mne pustili, proč, abych Vás mohl zachránit, před čím, před tím, co Vám udělám, když mne nepustíte.

Pokud ta smrt, která přichází skrze Adama na svět, není fyzická, ale duchovní, pak padá překážka k trestu smrti. Protože by měl pravdu onen prelát, který v době náboženských válek na otázku, jak rozeznat katolíka od protestanta, odpověděl: "Pobijte je všechny, Pán už si své věrné pozná a rozebere." Pak bychom odsouzenim k smrti neodsuzovali druhého k trestu, ke kterému jsme sami Božím prokletím odsouzeni, ale k něčemu, co je přirozená součást života, vždy tu byla, vždy tu bude. Fyzické smrti se nevyhneme, tudíž když k ní (spravedlivě!) odsoudíme druhého, neodsoudíme tím samým rozsudkem sebe sama. 

Teď mi prosím dobře rozumějte. Neříkám tím, že popisuji názory či náhledy tohoto nejmenovaného teologa, pokud to čte, at si prosím nemyslí, že mu toto vkládám do úst. Jenom se snažím domyslet důsledky pojetí "každý jsme Adam a Eva", minimálně v kontextu mého myšlení a chápání bible. 

Pokud však Smrt, která jde přes Adama, je smrt fyzická, pak je fyzickou i smrt druhá, v ohnivém jezeře. I tam je člověk vrhán tělesně, s údy, o které během života nepřišel. Odtamtuď se člověk dostane, až když zaplatí ten svůj poslední haléř. Mzdou hříchu je Smrt, tAdamovská (= fyzická, prach jsi a v prach se navrátíš) smrt, takže i poslední haléř je Život, Existence. 

A dále, Pavel nepíše, že Adamů jsou tisíce, nebo miliony a miliardy. Píše o Adamovi jediném, který je protějškem jediného Krista. A v jeho pojetí Smrt, která skrze hřích Adama vklouzla na svět, je spjata i s podmaněním přírody pod marnost a k vyhlížení Slávy Božích Synů. Smrt, o kterou se zde jedná, tudíž nemůžeme považovat pouze za lidskou zkušenost, je to marnost, pod kterou je podrobena celá příroda.    

Ani Kristů nejsou tisíce, či milióny a miliardy. Je jeden Adam a tedy i jeden Kristus. Provinění jednoho prišla smrt na všechny, obětí druhého zase na všechny, do věři, přichází Milost.  Pokud jsme sami sobě Adamem či Evou, tak proč bychom nemohli být sami sobě i Kristem? Pokud smrt přichází na svět proviněním tisiců, milionů, miliard, pak by přece naopak bylo potřeba stejného počtu Kristů. Tudíž by musel být každý sám sobě Kristem. Pak bychom nepotřebovali Kristovu fyzickou smrt, stačí naše vlastní smrt duchovní a naše vlastní duchovní vzkříšení. Nepotřebovali bychom Krista, sami sobě bychom byli Kristem. Tedy opět abstraktní, nehmotnou, bezdotykovou událost, jakýsi škrt pera v jakémsi duchovním účetnictví.

Jak je to se "zděděnou vinou". Ona totiž zděděná vina není nic jiného než vina osobní. Jedná se o to, že když vidíme hřešit své rodiče, prarodiče, praprarodiče, vidíme důsledky, ke kterým jejich hříchy vedou a nepoučíme se z toho, a hřešíme stejně jako oni, pak neneseme pouze vinu svou, ale naše vina je zvětšená o vinu jejich, protože my jsme viděli je a nepoučili jsme se z toho. Takto to platí jednak o těch třech či čtyřech generací do historie, které zústávají v jakési kolektivní paměti rodiny (já sám jsem slyšel vyprávět o skutcích otce mého pradědy z babiččiny strany, jenž v kartách prohrál a propil grunt a musel na ostravsko do dolů za prací, hlouběji do minulosti má rodinná paměť nesáhá) předávána v ústní slovesnosti, tak i o skutcích a hříších lidí, které se do paměti Božího lidu dostávají skrze písemnou slovesnost, jedná se o "krev nevinných proroků od Ábela po Zachariáše", která ulpívá na tomto našem posledním pokolení, jenž trvá skoro dvatisíce let, ale také o skutek Adamův, protože u Kristova Kříže stojíme před stejným rozhodnutím, co on, jenom on byl uvnitř a rozhodl se jít ven a my jsme venku a rozhodujeme se, jestli vejdeme dovnitř nebo ne.

Dále má židovské učení takovou zvláštnost - víru, že generace potomků jsou účastni ("svou přítomnosti v bedrech") na skutcích svého předka (nebo i poddaní na skutcích svého krále). Srovnejme, že v Abrahamovi předal Melchisedkovi desátek i kněžský kmen Leviů. I tento obraz má rozměr poslušnosti - věrnosti příkazům, příkladu, odkazu, Levi je tedy v Abrahamovi tehdy, když je věrný jeho odkazu, když činí tak, jak by činil Abraham. 

U dědičné viny za pád Adama se však jedná o "hřích jiným způsobem než Adamův" (tj nejde o osobní vinu, ale o kolektivní) a "nezapočítává se, protože nepřišel Zákon." To znamená, že smrt první není o trestu za osobní zodpovědnost. Srovnejme, jak mnozí ateisté říkají, že "se nebojí (první) fyzické smrti, ale umírání." A to je přesné. Protože fyzická smrt je nic, neexistence. A je možné bát se "ničeho?" Ano, člověk chce žít a konec je vlastně trestem - ale je to nic, je to neexistence. 

Osobní zodpovědnost vede ke smrti druhé fyzické, k ohnivému jezeru. O té se tu nebudu znova rozepisovat, odkážu se jenom na tezi 9.    

Co se týče příchodu Antikrista, napsal: 
Právě tak příchod Antikrista vnímám (s Milíčem z Kroměříže) v každém křesťanu, který svým životem Krista zrazuje - tedy i sám v sobě.

Ano, i v tom má vlastně částečnou pravdu. Jednalo by se o ony "duchy antikristů", kteří na světě vždy byli, jsou a budou. ALe i Milíč ve své ranné formě odhalil Karla IV za Antikrista - a velice správně, protože Antikristus jako duchovní bytost, podle mého osobního názoru, právě stal za Svatou říši Římskou. Myslím si, že Bible od sebe odlišuje právě ten zástup duchů antikristových (zkoumejte duchy, milovaní!!!) od osoby duchovní bytosti Antikristus.

Dobrou noc!