Bohu a světu

400 let před vládou faraóna Achnatona, který se dramaticky odklonil od egyptského polyteismu k monoteismu,  se na egyptském dvoře pohybovala zajímavá postava - vezír Ankhu, u kterého se spekuluje, že by mohl být semitského původu. Ano, v té době (12 a 13 dynastie Střední říše) to nemuselo být nic až tak světaborného, semitské kmeny, zvláště tzv Hyksosové, se usazovaly v Egyptě, sílily a získávaly ekonomický i mocenský vliv. Jenomže - právě v té době se mohl podle Bible odehrát příběh Josefa.

Josef, syn patriarchy Jákoba, byl svými bratry zajat a prodán do Egypského otroctví, kde se postupně vypracoval na pozici druhého muže ve státě - vicekrále, "premiéra", nebo vezíra. Tedy získal postavení, které zaujímal Ankhu - ten Ankhu, o kterém se spekuluje, že byl semtského původu.

Ankhu se stal vezírem ve věku přibližně 30 let na konci vlády Amenemhet III nebo za krátké vlády Amenhemeta IV, po svém otci, vezírovi Zamonthovi (jehož jméno znamená "Syn boha (války) Mantha" . V podobném věku se vezírem u nejmenovaného faraona stal i biblický Josef. Tehdy končilo období poměrné hospodáršké stability. Amenhemet III byl jedním z nejúspěšnějších panovníků 12 dynastie. Po něm však následuje pád. Jeho nástupci rychle ztráceli autoritu, zemi postihlo několik vln hladomoru a centrální moc se začala hroutit. 12. dynastie vymřela po meči a ta nastupující  třináctá vlastně ani dynastie v rodovém slova smyslu nebyla, jedná se o pozdější historický terminus technikus označující období politické nestability a střídání vládcu. Sám Aknhu jich ve svém úřadu zažil možná až pět (!).

I tato stručná charakteristika odpovídá popisu nástupu Josefa. Bible popisuje pár let politické stability, kterou Josef využívá ke shromáždění ekonomických zdrojů, a pak následují roky hladomorů a sociálních otřesů, které pevnou rukou potlačuje. Faraón není jmenován - možná právě proto, že zde Mojžíš text zjednodušuje a všech těch šest sedm faraónů zosobňuje do krále jediného - což je legitimní literální přístup aplikovaný i v dnešní době.  

Ankhu, stejně jako Josef, měl dva syny: Resseneb, jehož jméno znamená Vzešel, povstal zdravý, životaschopný, ten, který povstal ke zdravý, nebo Uzdravený.  Josef svého syna pojmenoval Efrajim: Plodnost, násobený v plodnosti = zdravý. Podobný význam. Trápení, nemoc, je poražená zdravím, uzdravením, zplozením. Jména druhých synů jsou si taktéž významově podobná:  Iymeru, což znamená Milovaný příchozí, Milovaný, který příšel a Manases (Ten, kdo dává zapomenout, zapomenutí = že jsem odjinud), obojí jména naznačují pocit zdomácnění cizince. Zajímavé.

Jméno Ankhu znamená Život.Josefa faraón pojmenoval: Cofnat Paneach - což může být zkomolenina egyptských slov znamenající: Bůh promluvil, on žije. Což jednak charakterizuje Josefův vliv na faraona (faraony) jakozto toho, kdo správným výkladem snu zprostředkoval Boží promluvení tak, že on - Buh, Josef, Faraon nebo egypt - žije. Kořen Ankh je součástí tohoto jména, jméno Ankhu tedy pusobí jako zkrácenina nebo zdrobnělina dlouhého Josefova egyptského jména. 

Ankhu byl velice mocný muž - v politicky velice nestabilní době. V podstatě měl velice podstatný vliv na to, kdo se faraonem stane a kdo ne. Ale - sám po faraonské koruně po dlouhé době nesáhl (politicky přežil pět až sedm (!!!) faraonů a vezíry se stali i oba jeho synové!) . Věc nevídaná.Jakoby mu "něco" bránilo usednout samotnému na trůn - tak místo sebe nasazoval své loutky. Co mu mohlo bránit? Status otroka? Semitský původ? Nebo monoteistická víra, která se neslučovala s tím, aby byl vnímán jako Bůh na zemi, což byl nepostradatelný prvek státní propagandy, který se odvážil porušit až Achnaton 400 let po něm? Asi všechno dohromady.

Jedna věc však naši spekulaci protiřečí: Ankhu výslovně měl egyptského otce a egypstkou matku. JInak těch náhod, které ukazují na společný příběh Josef a Ankhua je nějak moc. Avšak podívejme se na něj ještě jednou.

Máme zde otroka, cizince, velice nadějného správce a politka, který už dříve prokázal velké manažerské schopností a který dokonce tajuplným způsobem umí číst sny - a predikovat budoucnost, jenž se stal nejmocnějším úředníkem ve státě po faraonovi - ale  v podstatě ze dne na den. Náhlost jeho nástupu oslabovala jeho autoritu a legitimitu. Proto mohl kupř faraón rozkázat jeho starému předchůdci v úřadě: Tvař se, že je to tvůj biologický syn.

Jenomže Ankhuu se ve svém úřadě obklopuje semity. Dokonce i v jeho hrobce je kresba muže s nápadně bledou barvou pleti prozrazující spíše semitu než egypťana. Je možné, že on umožnil nebo urychlil vzestup hyksosů (u kterých se později vyskytuje i jméno Jákob), se kterými měl podobnou rodnou řeč. A stejně jako semitské kmeny v minulosti, mohli do egypta imigrovat i židé, vlastní rodina vezíra, se kterou však měl těžce pošramocené vztahy. 

Přibližně sto let po životě Ankhua se Hyksosové zmocnili vlády nad Dolním Egyptem. Nepředstavujme si nějakou násilnou revoluci. Hyksosové se postupně stali tak bohatými a mocnými úředníky, že si prostě vládu jednoduše převzali, osvojili. Učinili to, k čemu se Ankhu neodhodlal. V Horním egyptě se však udrželi původem egyptští králové, kterým vláda hyksosů nad dolní polovinou civilizace byla proti mysli. Za dalších stodvacet let zvítězili a hyksósy vyhnali z Egypta asi do kenaanu.

Židé směli zůstat. Ale jejich sociální status se musel proměnit. Jakožto příbuzní hyksósů měli na sobě cejch nedůvěryhodnosti. Možná i jejich řady prořídly, padly za oběť protihyksoské čistce. Dále je také možné, že se asimilovali s dalšími semitskými skupinami žijícími na území egypta. A po čase se začali množit. Rozmnožovat. A to tak, že jejich populační exploze začala nepříjemně připomínat právě Hyksóskou mocenskou evoluci. Ale faraóni se dokázali z historie poučit. Židé propadli do otroctví a dokonce jejich počty byli regulovány vraždami novorozených chlapců. Čímž se dostáváme do doby Mojžíše.

Vždycky mne fascinovalo obrácení faraona Achnatona. Jak jsem naznačil, nebylo to jen tak. Achnaton vlastně překopal dávnověkou státní propagandu a ideologii. Co ho k tomu vedlo? Pouhý rozmar?  Nebo závist a strach z rostoucí moci amonovských kněží?

Osobně si myslím - a ano, spekuluji, že to musel být silnější otřes. Nějaký traumatologický zážitek z dětství. Nabízí se - exodus. Střet jeho otce (nebo třeba i jeho samotného v počátku vlády) s Mojžíšem s egyptskými ranami a "bitvou" při přechodu Rudého moře. Bible říká, že mezi Josefem a Mojžíšem uběhlo 400 let - přibližně stejná doba uběhla mezi životem vezíra Ankhua a zmonoteisováním faraona Achnatona.  Mimochodem, Achnatův otec Amenhotep vládl necelých 38 let - tedy přibližně tu dobu, kterou Mojžíš strávil na útěku před spravedlností u Midjánců.

Jedna plus jedna mohou být dvě.