Struktura Biblického kánonu
Biblický kánon má svůj vzorec. A ten zní: 3+1. Tento vzorec dobře známe kupř z knihy Přísloví. Co znamená? Těžko říct. Možná vztah (+) Boha (3) k člověku (1).
Takže pojďme od začátku: Od knihy Genesis. Tato kniha je nerozlučně spjata s Pentauchem, 5 knihami Mojžíšovými. Pro dnešek ji však ponechme stranou. Kniha Genesis v sobě nese jakýsi Úvod do Bible. Představuje nám Hlavní Osobu (Hospodina Boha), hlavního záporáka (polního hada=Satana) i hlavní zápletku (prach jsi a v prach se navrátíš).
Následujou 4 knihy Zákona - Z nichž 3 tvoří vlastně jeden příběh, jedn vyprávění (Exodus, Leviticus, Numeri) a čtvrtá se vymyká (Deutoronium). Tři plus jedna. Dt tvoří druhé zjevení, nebo zopakování Zákona (pravděpodobně pro potřeby severního Izraele). Při pádu Severu se kniha zatoulala do Jeruzalémského chrámu, kde zůstala desetiletí nepovšimnuta. Až za krále Jošijáše způsobila poprask. Ale to je jiný příběh.
Pak tu máme knihy, které se odborně nazývají "deutoronomická historie." Jsou to knihy Jozua, Soudců a první a druhá Samuelova a první a druhé královská. 6 knih, 3x2. Ale to nejsou všechny historizující knihy. Stejný nárok na žánr zapsané historie vznáší i první a druhá kniha letopisů (2x1). Takže máme výraz 2x3 + 2x1, když vytkneme dvojku, dostaneme 2x (3+1), tedy 2x vzorec biblického kánonu.
Velcí proroci. Kolik jich je? 3 (Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel)? Nebo 4 (plus Daniel?). Kniha Daniel vypadá zvláštně, tak zvláštně, že někteří vykladači ji řadí k modroslovné literatuře. Autor se totiž vyhýbá, jen co může, sousloví "Stalo se ke mně (nebo k Danielovi) slovo Hospodinovo." Jenomže, ten důraz, že je to Bůh, co, byť ve skrytu, jedná, tam existuje. V knize Daniel je Bůh, co dává výklad snů, co zjevuje Zjevení apokalyptických forem, co mluví s Danielem jako Starý dnů nebo Syn Člověka. A Septuaginta řadí Daniela mezi proroky. 3+1
Dvanáct malých proroků. Tři z nich působili v severním Izraeli (Amos, Ozeáš a Jonáš). Sedm ostatních je z Judy a u dvou to není jednoznačné (Joel a Obadjáš), u obou s větší či menší mírou pravděpodobnosti se předpokládá judský původ. 3x(3+1).
Exilní literatura. Ester, Ezdráš, Chizkijáš a - Ruth. Jasně, Ruth je trošku o jiném exilu než o tom babylonském, ale... (3+1).
Moudroslovná literatura, poetická, modlitební, rozjímající. Zde však narazíme na oříšek. Jedná se o knihy Žalmů, Přísloví, Písně Písní, Pláče, Joba a Kazatele. Tyto knihy jsou si navzájem natolik podobné a při tom natolik různé, že zde náš vzorec 3+1 prostě odmítá spolupracovat. Co s tím? Třeba je to chyba a dvě knihy nám v kánonu chybí, nebo je to záměr, o trochu chaosu v jinak důkladně uspořádaném světě, který nám naznačuje, že modlitby se nevejdou do předem stanovených rastrů a fungujících mechanismů, nebo že nám k sežrání veškeré moudrosti světa "ještě něco" chybí.
Pojďme na Nový zákon. Tam vzorec 3+1 nenajdeme, že? Anebo snad ano?
Máme čtyři evangelia. Tři z nich jsou tak sobě navzájem podobná, že se nazývají "synoptická." Jedno se však výrazně odlišuje - ano to Janovo. 3+1.
V Novém Zákoně najdeme čtyři pastorální epištoly: Tři jsou si podobné - První a druhá Timoteovi, Titovi. Čtvrtá je však jedinečná - List Filemonovi.
Nepočítaje Evangelium, evidujeme další čtyři novozákonní knihy, listy, pod kterými cítíme autorství apoštola Jana, to jsou tři listy Janovi a - Zjevení, které je zjevením samo o sobě.
Katolické (tj všeobecné) epištoly. Asi nás nepřekvapí, že jsou - čtyři. Z toho tři jsou si vzájemně podobní (První Petr, druhý Petr a Juda) a ten čtvrtý se opět vymyká (Jakub)
Nejvíce psavý novozákonní autor se původně jmenoval Saul, říkáme mu Apoštol Pavel, nebo Svatý Pavel. Ten napsal čtyři velké, teologicky velevýznamné epištoly, a několik malých. Z těch velevýznamných jmenujme listy Římanům, první do Korintu, Galatským a Židům. Jejda. Židům. Opět něco, co nám ze seznamu tak trochu vyskakuje. Tento dopis totiž tak trochu je a tak trochu není Pavlův. Je možné, že jeho starší list přepracoval nějakej jeho žák, anebo že celej ten list napsal někdo, kdo byl prodchnut Pavlovým viděním světa.
Zbývá nám pět epištol a skutky apoštolů. Skutky a druhý list do Korintu necháme stranou. Z těch čtyřech měnších epištol (První a Druhá do Tesaloniky, Koloským a Efezským) je zvláštní ta Efezským - původně totiž, velice pravděpodobně, Efezským adresována nebyla, spíše byla koncipována jako teologický oběžník, šablona, nebo pomůcka. Pozdější rukopisy ji k Efezským přiřadily. Ale pro nás to je zajimává anomalie. 3+1
Skutky apoštolů. Ty, světe div se, mají velice podobnou strukturu s - námi v úvodu odloženou knihou Genesis. Obě můžeme rozdělit na dvě nestejně velké poloviny (nebo také na tři třetiny, jak je libo). V první části vypráví o vzniku Božího lidu, respektivě o znovuzrození Božího lidu a druhá část vypráví o Josefovi, neboli Pavlovi. Anebo případně, v obou knihách se dá první část rozdělit ještě do dvou částí - první by pojednala o (novém) stvoření člověka, kteráž by vrcholila zprávou o zmatení (mluvení v) jazyků, druhá by popisovala příběh tří patriarchů (Abraham, Izák, Jákob) či svědků nebo hrdinů prvotního svědectví (Štěpán, Filip a Petr).
Druhá do Korintu nám vskutku nějak "přebývá." Nebo chcete-li, nehodí "se nám do krámu." Uznejme to. Každé pravidlo má svou vyjímku. Ve Starém zákoně to byly modroslovecké, modlitební či meditativní knihy, zde druhý list do Korintu. Čímž však rozhodně nechci říct, že tento list nepatří do kánonu. Bezpochyby patří. A je tam Božím řízením.
Von ten druhej list do Korintu, jak někteří spekulují, mohl vzniknout kompilací až tří původních menších listů (dopis v slzách, dopis smíření, dopis o sbírce). Pak ještě "víme" o jednom listu apoštola Pavla, který se nám v dějinách potratil - jedná se o List Laodikejským. Ale jak jsem řekl, veškerý proces vzniku Bible pod Božím řízením, vedením, Bible pro nás je taková, jakou ji pro nás chtěl Bůh mít.
