Scénář Exodu
V předchozím článku jsme si představili vezíra Ankhua. Jestli je biblický Josef historickou osobností, jakože osobně věřím, že ano, pak nejpodobnější mu je právě Ankhua, který působil řekněme kolem roku 1750 před Kristem. Po něm se ještě vezíry stali oba jeho synové. Co se dělo dále?
Dále tu máme ekonomický a hospodářský vzestup národa Hyksósů. Tito Hyksósové, podobně jako další semitské skupiny, se postupně usazovali v deltě Nilu. Nebyli to tedy dobyvatelé, válečnici, spíše imigranti, možná odvedenci, kteří přicházeli do prosperující civilizace obdobně jako rodina patriarcha Jákoba. Vláda Ankhua a jeho synů, kteří se prokazatelne obklopovali spolupracovníky semitských jmen, jim mohla otevřít dveře ke společenskému povznesení.
Přibližne mezi léty 1650 a 1550 dokonce mocensky ovládli Dolní egypt. Opět si nepředstavujme násilnou revoluci. V době úpadku moci faraónů prostě byli dvořané s hyksóským původem tak vlivní a mocní, že na trůn jednoduše usedli. V Horním egyptě se vša udržely dynastie egyptského původu, které se nesmířily se ztrátou vlivu na sever civilizace. Začala serie občanských válek, která zkončila porážkou Hyksósů a jejich vyhnání z Egypta. Hyksósové odešli do Midjánu a Kanánu. Izraelci a další semitští příbuzní směli zůstat.
Ale sociálně si pohoršili. Víteznými egypťany byli v podstatě zotročení. Noví vládci "nic nevěděli o Josefovi," ale za to nastoupili s hlubokou nedůvěrou ve vše semistké. Poučili se z chyb svých předchůdců a už si nechtěli nechat "národnostní menšiny imigrantského původu" přerůst přes hlavu.
Uplynulo dalších cca sto let a populaci Izraelitů začala stoupat k nebezečným číslům. Faraón Thutmose III anebo jeho syn Amenhotep II zatáhli kolem roku 1430, 1425 za záchrannou brzdu a poručil novorozené židy zabíjet. Do toho se narodil hlavní hrdina této spekulace: Mojžíš. Odhadněme jeho narození na léta 1420, 1410 př. Kr.
Avšak v kojeneckém věku čelil smrtelnému nebezpečí. Jeho matka jej už dále nemohla schovávat. Proto ho v jakési malé arše poslala po Nilu plném krokodýlů vstříc svému osudu. Doma neměl žádnou šanci k přežití, takhle aspoň mohl mít trochu štěstí. Náhodou (???) po proudu probíhal náboženské obřad vykonávaný jednou z dcer královských, říkejme ji třeba Meritamen (=milovaná Amonem), "Božská manželka Amona". Tato Meritamen z neznámých důvodů nebyla vdaná (možná kvůli kněžskému zasvěcení?) a tudíž nemohla mít děti. A malá archa, která připlouvala po řece jako odpověď na náboženský obřad, ji vzala u srdce. Malého chlapce adoptovala, dala mu jméno Mose (syn), což izraelitů unělo jako Mojžíš (z řeky vytažený).
Tak byl chlapec přijat do královské rodiny. Za vlády bratra své adoptivní matky, faraóna Amenhotepa II, mohl vystudovat Vysokou egyptskou školu úřednickou, spolu s jinými královskými nebo adoptovanými příbuznými. Harémy bývaly plné manželek, konkubín, sester a princů. V archívu si kupříkladu prostudoval dokumenty popisující vládu vezíra Ankhua. Taktéž udržovat styky se svou biologickou rodinou, získal písemnosti z dědictví po svém předku, praotci Jákobovi a seznámil se s nimi. Možná už tehdy začal sepisovat dějiny, genezi svého rodu.
Přibližně v roce 1390, ve věku 20 nebo až 40 let, se jeho život drasticky mění. Zabil egyptského dozorce, který týral semitského otroka. Zanedlouho před tím, nebo po tom, umírá jeho bratranec, faraon Thutmose IV, čímž ztrácí svou politickou ochranu. Musí utéct ze země. Uchyluje se na Sinajskou poušť a dále k národu Midjánců. Jednalo se o kočovné, pastevecké semity, možná o částečné potomky kdysi mocných hyksósů. Tedy o příbuzné kmeny. Tam, v rodině kněze Jitra, si nachází ženu, zakládá rodinu, raduje se z narození dvou synů.
U Midjánců strávil všech 38 let, kdy vládl nastupující král, Amenhotep III. Vysokým úředníkem nad otroky, možná chvíli i vezírem, byl tehdy muž se jménem Obej-El, (západo)semita, který taktéž vyrůstal v královském paláci. Svou vládu Amenhotep III prošpikoval velkolepými stavbami, na kterých, vedle dělníků a řemeslníků, pracovali i otroci - včetně hebrejů a jejich dalších podrobených přibuzných. Po tom, co umře jak Obej-El, tak Amenhotep, se Mose, jak věří na Boží popud, vrací do Egypta. Tam se setkává se svým rodným bratrem Aronem a sestrou Mirijam a staví si do politického čela Semitů. Nebo možná jenom Izraelců. Nebo možná pouze svého kmene Levijců.
V roce 1351/1350 nastává vrchol našeho vyprávění. Vládne nový, asi sedmnáctiletý vladař, Amenhotep IV, se svou nádhernou ženou, stejně mladinkou Nefertiti. Radují se z narození svého prvorozeného syna. Sami živouci bohové jsou pod ochranou mocných mágů - knězů boha Amona. Zdědili silnou, prosperující zemi s nádhernými vyhlídkami do budoucnosti.
Pak se však před jeho tváří objeví starý, ztracený příbuzný - Moše. A začně vydirat jakýmsi deseti ranami, které mají dopadnout na egypt, pokue nevyvede svůj lid k obětem. Sice znějí směšně: Krev, žáby, mouchy, blechy, komáři a jiná havěť. Jenomže brzy se situace vymkne kontrole, začnou umírat hospodářská zvířata, je ohrožena úroda obilí, nastane epidemie nemoce, a podezřelá tma. Jeho mágové tomu nedovedou čelit. A následně umře i jeho malý následník. Bůh, vládce světa, se cítí bezmocen. Ztrácí důvěru ve státní propagnandu, kněze začne považovat za lháře a podvodníky. A uvěří v Boha, v jehož jménu mluví podívný Mose se svým ještě podivnějším bratrem Áronem. Levijce nechává odejít.
Faraonova autorita je oslabena. Někteří generálové na něj naléhají ve spojení s amonovskými kněžími vyhrožují palácovým převratem a pak s Amenhotepovým neochotným souhlasem se vydávají na pronásledování uprchlíků. Tato výprava se však záadným způsobem utopí v moři. Což paradoxně opětovně posílí pozici mladého krále a zlomí moc kněží. Následné jeho kroky uvedou zem v chaos. Provede náboženskou reformu, jakou svět ještě neviděl. Zavrhne egyptský pantheon a zavede kult jediného Boha - Slunce. Athona. Změní si jméno z Amenhotepa na Achnatona, začne budovat nové hlavní město. Avšak svou reformou podkope samotné hospodářské základy své civilizace. A výsledkem je krize trvalících přibližně dalších 30 let.
Za tu dobu Mojžíš pobývá se svým lidem na Sinajské poušti. Sektávají se s Bohem, získávají desatero a Smlouvu. Navazují kulturné styky s Midjánci, vzájemně se obohacují. Udržuje kontakt i s hebreji v deltě Nilu. Informuje je o porážce faraónovy armády v Rudm moři a o přijetí Zákona na Sinaji. Toto vše společně s relativní blízkostí osvobozených otroků od Egyptských hranic inspiruje nové a nové semity k útěkům a k odchodům, který může být levijci či midjánci organizován. K Mojžíšovi se postupně přidávají hlavně Judejci a Benjamínovci. Achnaton se neodvažuje proti židovskému exodu zasáhnout. Postavení Izraelců se zlepší, jho otroctví se uvolní, mnozí z nich tedy již nemají důvod opouštět Egypt a zůstávají. Jenže umírá Achnaton, náboženská reforma se zastavuje, umírá i Tutanchamon a jeho nástupce Aj.
V roce 1319 na egyptský trůn nastoupí velice schopný král Haremheb. Bývalý generál ještě z dob Amenhotepa III. stabilizuje situaci uvnitř země. Egypt opět nabírá na síle, na Sinaji přestává být bezpečno. Kolem roku 1310 umírá Mojžíš Mose. Velká číst jeho lidu ustupuje do Kenaanu, kde zabydluje části jižní Judy, zakládají zde vesnice i správní sřediska. Někteří však pokračují v kočovném způsobu života..
Situace Izraelitů se opět zhoršuje, poměry se vrací ke starým časům. Další vládce, Ramess I, si začná stavět nové sídelní město Pi-Ramess - a jméno tohoro města se vryje zotročeným pod kůži. Mojžíšovská legenda však stále žije a inspiruje. Nastane nová vzpoura semtských otroků inspirovaná Mojžíšovským odkazem vedená Hošeou. Povede se jim odzbrojit posádky a vyplenit několik měst. Vzpoura je částečně potlačena, ale tisíce semitů uteče na Sinaj, kde se spojují s dalšími semitskými kočovníky včetně pamětníků Mojžíšových a nejrůznějších potomků Hyksosů a projahvistických midjánců. Hošea převezme vedení a změní si jméno na Jehošua..
V Egyptě se mezitím stavba nového hlavního města se odkládá. Starý faraón zanedlouho umírá. Vlády se ujímá energický Sethi I. Ví, že potřebuje zlomit legendu, obnovit suverenetu nad Sinajem a Levantou, nábožensky porazit ducha Exodu a vymazat vzpomínky na něj. Uspořádá novou velkou válečnou výpravu proti Šásům, jak jsou uprchlíci nazýváni. Hošeovce asi mine a nenajde je, ale nevědomky jim znemožní okamžité dobytí zaslíbené země, protože sám vpadne do Levanty. Dobude statutární osadu Mojžíšovců, zajme jejich předáky, způsobí novou uprchlickou vlnu, kteráse spojí s Jehošuou. Dále projde kenánem, obnovuje Egyptskou suverenitu nad prostorem Jordánu a obchodními cestami. Městské státy jsou poraženy, oslabeny. Po návratu se holedbá vítězstvím nad bohem Jahvou a dobytím Jeho města.
Jehošův první pokus o dobytí zaslíbené země selže, eyptské posádky ve spojení s loajalními městy jeho útok odrazí. Potřebuje nabrat síly, spojit se s usedlými Judejci. Druhý pokus přichází kolem roku 1250 a je úspěšný. Přejdou Jordán, dobudou severní Izrael, původní kenaanské obyvatelstvo je zmasakrováno. Nastavá nová doba - Doba Obránců Izraele, Mstitelů, takzvaných Soudců.
Tento článek je čistě spekulativní.
