Bohu a světu

Dispenzacionalismus je křesťanské učení vyskytující se hlavně v (americkém) evangelialismu tvrdící, že Bůh má dva odlišné plány: jeden pro Izrael (národně-židovský), který bude naplněn v budoucím pozemském království, druhý pro církev složenou z pohanů, která má duchovní zaslíbení a je spasena „jiným způsobem“. To umožňuje "filtrovat" novozákoní knihy na ty, co se nám líbí a ty nazvat evangeliem pro pohany, a ty, co se nám nelíbí a ty pokládat za starozákonní delikt adresovaný pouze hebrejům. Což vede k radikální větvi dispenzacionalismu = hyperdispensacionalismu, alias Paul-only křesťanství.

Tito věřící tvrdí, že jediné „pravé“ evangelium pro pohany je u apoštola Pavla, konkrétně od Galatským dále. Evangelia (Matouš, Marek...) jsou pak chápána jen jako poselství pro Židy (před ukřižováním). Některé skupiny (např. tzv. Mid-Acts dispensacionalisté) tvrdí, že pravé evangelium začíná až od Pavlovy služby (Sk 9 nebo Sk 13). Případně se evangelium v úzkém smyslu zužuje jen na 1Kor 15:1–4 (smrt a vzkříšení Krista jako „plán spásy“).

Toto vše mi osobně připomíná starověkého heretika, který se jmenoval Markión. Ten tvrdil,  že Bůh Starého zákona (tzv. Demiurg) je nižší, zlý, mstivý a právnický bůh – odlišný od Otce Ježíše Krista, který je milující a duchovní. Starý zákon nepovažkval za relevantní pro křesťany. Z novozákonního, tehdy pravda neoficiálního či neformálního, kánonu odstraňoval přesně ty knihy, na které "mají pifku" právě dnešní hyperispenzacionalisté. Zbylo mu pouze 10 Paulových epištol a Lukášovo evangelium, obojí ale sám očišťoval od "vlivu Demiurga" a krátil. Z Lukáše zbylo torzo, kterému se říkalo, a teď nevím, jestli se vší vážností od pronentů, anebo zesměšněním od oponentů, jako "Evangelium podle Markióna."

Jeho škrty v kánonu na druhou stranu donutily církev reagovat a definovat kánonické spisy. Markión tedy urychlil proces formalizace Nového zákona - tedy minimálně. Je dost možné, že jej dokonce spustil a umožnil. Latentní novomarkionismus však lze v moderní církvi pozorovat. V některých protestantských a liberálních kruzích dochází k faktickému „odstřižení“ Starého zákona: odmítání Božího hněvu, redukce Boha na „milujícího otce“ bez soudce, ignorace narážek na SZ v NZ, zúžení zvěsti evangelia na „Ježíš tě miluje a přijímá“ bez kořenů v prorockém očekávání a smlouvách. Kdy se tedy, zjednodušeně řečeno, Starý zákon výslovně neodmítá, ale v podstatě se ignoruje.

Osobně dispenzacionalismu, latentnímu novomarkionismu a paulonly pohasťanství polemizuji následujícími argumenty:

1) Existuje pouze jedno evangelium, Boží moc ke spáse každému, kdo věří
> „Neboť se nestydím za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale i pro Řeka.“  Římanům 1,16

>„Ale i když bychom my nebo anděl z nebe hlásal jiné evangelium, než to, které jsme vám hlásali, budiž proklet!“

2) Toto evangelium má obsahový začátek přesně vymezený Janovým křtem - Písmo samo tedy definuje, co do jediného evangelia Kristova patří a co ne:
> „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího: Jak je psáno u proroka Izaiáše: 'Hle, posílám svého posla před tvou tváří…'“ Marek 1,1–2

- Marek zde jednoznačně ukazuje, že obsah evangelium začíná historickým vstupem – Janovým křtem a Ježíšovým veřejným vystoupením.

3) Taktéž začátek doby Milosti se vyhlásil ("předně Židům") v konkrétní okamžiku lidských dějin, který definuje Písmo. 
> „A zavřev knihu, vrátil ji služebníkovi a posadil se. Oči všech v synagoze se upřely na něho. A on jim začal říkat: 'Dnes se naplnilo toto Písmo ve vašich uších.'“ Lukáš 4,20–21 (s odkazem na Izajáše 61k)

4) Bůh nikomu nestraní. Jeho požadavky pro Židy i Řeky jsou naprosto stejné.
>„Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, učte je zachovávat vše, co jsem vám přikázal.“ Matouš 28,19–20
- Národy tedy mají zachovávat to samé, co Ježíš přikázal (národností Židovským) apoštolům.

> „Není už rozdíl mezi Židem a Řekem; vždyť nad všemi je týž Pán, štědrý ke všem, kdo ho vzývají.“ Římanům 10,12
- Velké poslání (tzv. Velké vyslání) je univerzální a nezahrnuje dvě různá evangelia nebo dva různé zákony pro dvě různé skupiny lidí.

5. Zákon Mojžíšův už není ani po Židech Bohem vyžadován – v Kristu je naplněn a obsažen. Starý zákon se v době Milsoti naplňuje následováním Krista, který sám je Novou smlouvou mezi Bohem a Božím lidem

> A stal jsem se Židům jako Žid, abych Židy získal. Těm, kteří jsou pod Zákonem, byl jsem jakoby pod Zákonem — i když sám nejsem pod Zákonem — abych získal ty, kteří jsou pod Zákonem. 1Kor 9,20
- Toto napsal farizeus, hebrej z Hebrejů: Sám nejsem pod (=Starým, Mojžíšovým) Zákonem. A ve stejném duchu pokračuje: Těm, kteří jsou bez Zákona, byl jsem jakoby bez Zákona, abych získal ty, kteří jsou bez Zákona, i když nejsem bez zákona Božího, nýbrž jsem podroben zákonu Kristovu.

> Kázání na hoře Kristus říká (ale teď budu parafrázovat): Slyšeli jste, že otcům byl řečený, určený Starý zákon. Ale já Vám, kteří mne slyšíte, pravím, popisuji Zákon Nový, ve kterém není Zákon Starý zrušen, ale je naplněn a obsažen. Není zde nový výklad Starého zákona, nová záplata starého šatu, nové víno ve starém měchu. Ne, je zde Nový zákon pro ty, co slyší Kristův hlas.

>  „Když jsem tedy uviděl, že nechodí rovně podle pravdy evangelia, řekl jsem před všemi Kefovi: 'Jestliže ty, který jsi Žid, žiješ pohansky a ne židovsky, proč nutíš pohany, aby žili po židovsku?'“ Galatským 2,14 - Křesťanský život není ani pro Žida pod Mojžíšovým zákonem, jedná se tedy vlastně o "život po pohansku."

> „Zákon byl tedy naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry. Nyní však, když přišla víra, nejsme už pod vychovatelem.“ Galatským 3,24–25

- Mojžíšův zákon se pro "židokřesťany" stává světským zákoníkem vyžadovaným politickou mocí:
> „Každý ať je podřízen vládní moci... vždyť [vládce] nenosí meč nadarmo – je Božím služebníkem k vykonávání spravedlivého trestu.“ - Římanům 13,1–4

> Tehdy Ježíš promluvil k zástupům a ke svým učedníkům:  „Na stolci Mojžíšově usedli učitelé Zákona a farizeové.  Proto udělejte a zachovávejte všechno, co by vám řekli, avšak podle jejich skutků nečiňte; neboť mluví, ale nečiní." Mt 23, 1-2.
- Výraz "Mojžíšová stolice" se v bibli vyskytuje pouze zde. Není to formální trůn nebo titul. Není zde zmíněno Aronovo velekněžství. Není zde tedy vyjadřována duchovní autorita těch, kdo vyžadují poslušnost Starému zákonu. Pokud by oni řekli, že Mojžíše netřeba poslouchat, nezboří se svět, a naopak, "všechno" mají tzv židokřesťané zachovávat.

Dispenzacionalismus ve všech jeho formách osobně považuji za biblicky neudržitelný. A smůtné je, když se jeho optikou díváme na politické události současné době, hlavně na Izraelsko - Palestinský konflikt. Protože si jej vrtáme do svého oka jako trám, přes který nevidíme utrpení trpících.