Dominik kardinál Duka OP (26. 4. 1943 – 4. 11. 2025)
Ve věku 82 let, 4. listopadu 2025 v Praze, zemřel emeritní pražský arcibiskup a kardinál Dominik Duka. Jeho celoživotní dráha – od tajného kněžství v komunistickém Československu, přes dobu v podzemí, až po nejvyšší posty v české katolické církvi – představovala pro mnohé symbol odvahy a přeměny, pro jiné zdroj rozporů a debaty.
Narodil se v Hradci Králové v soudobém protektorátu Čechy a Morava, vstoupil do dominikánského řádu, byl vysvěcen na kněze v roce 1970. Za komunistické éry působil v podzemí, léta 1981–82 prožil ve vězení. Tato perzekuce se jej docela jiste hluboce dotkla. Později žel viděl strašidlo komunismu v každém oponentním názoru. Je však nutno dodat, že komunistickému pronásledování čelil i jeho otec, válečný hrdina z druhé světové války.
Ještě za totality se stal podzemním provinciálem českých dominikánů. Po roce 1989 se aktivně podílel na obnově církevního života, v roce 1998 byl jmenován a následně vysvěcen biskupem v Hradci Králové, v roce 2010 se stal arcibiskupem pražským a o dva roky později (2012) jej papež povýšil na kardinála. Funkci arcibiskupa vykonával až do roku 2022, kdy přešel do emeritního stavu.
Jeho hlas v náboženské a veřejné debatě byl silný: zastával konzervativní pozice v otázkách rodiny, manželství, v migraci a islámu. Byl také významným autorem teologických a biblických prací, přispěl k “Jeruzalémskému” překladu Bible do češtiny a působil jako profesor teologie.
Kardinál Duka byl klíčovou postavou při jednáních o církevních restitucích v ČR – za jeho vedení došlo k dohodám s vládou o majetkovém vyrovnání. Pro mně osobně je toto nejkontroverznějších kapitola jeho působení, což vysvětluji v nedávno zveřejněných archívních článcích.
Další kritice lze podrobit příliš úzké sepětí s politickými elitami, nedostatečně transparentní postupy v některých aférách církve a kontroverzní výroky (např. o migraci či právní situaci LGBTI osob). Například se ocitl pod tlakem v souvislosti s případy sexuálního zneužívání v řádu dominikánů – pro mnohé zůstává tato část jeho odkazu bolestivou stránkou.
V jeho hlase často zněla „rétorika obleženého města.“ Působení kardinála Duky lze vnímat symbolickým způsobem – jako snahu o zachování „pevnosti víry“ v době pluralitní a proměnlivé kultury. Jeho rétorika rodiny, národa a víry nesla prvky obrazu obleženého společenství: viděl církev a národ jako bránící se postojům, které subjektivně považoval za dekadentní či nebezpečné. Takový postoj může bývá dvojsečný: na jedné straně hrdinství, výzva k věrnosti, na druhé straně riziko uzavřenosti, exclusivity a nenávistné polarizace. Kardinál Duka představoval linii silného obranného postoje, ale právě v síle obrany spočívá nebezpečí, že se promění v izolaci a ideologii „já proti nim“.
Kardinál Duka odcházel po bohatém životě plném proměn – od perzekuce komunistického režimu po vrcholné postavení církve v demokratickém státě. Jeho odkaz je směsí věrnosti jeho (respektive římskokatolického) pojetí víry, pastoralní služby, ale i kontroverzí a otázek, které budou předmětem paměti i hodnocení. Zosobňoval v sobě mnohé, proti čemu se vymezuje tento blog. Ale právě z tohoto důvodu si zaslouží pietní vzpomínku, článeček psaný v duchu úcty a hlavně modlitbu za Spásu Věčného Života v náruči Pána Ježíše Krista. Nechť odpočívá v pokoji – a nechť jeho život a skutky nadále vyvolávají reflexi a sebe-refkexi z Ducha Svatého nad tím, jak žít víru v otevřeném a proměnlivém světě.
Při psaní článku mi chatGPT pomohlo sestavit životní osu pana Duky.
