Jonáš - Holub
HOLUB
1. kapitola
A egéneto (stalo, přihodilo, vzniklo, začalo existovat,bylo dáno, vstoupilo v platnost, naplnilo se) logos (slovo, řeč, rozum, smysl, účet, zákon, Bůh Syn) Hospodinovo k Jonášovi (=holub), synu Amatiho (pravdivý, věrný), řkoucí (ve smyslu, slovy): Povstaň (Probuď se, Povznesni se) a jdi do Ninive (=město bohyně vod), města toho velkého, a kaž (vyhlaš) v něm, že vystoupil křik (nářek ze, válečný halas) zla (zkaženosti, zločinosti, nepřátelstvî, nečestnosti) jeho ke mně.
A povstal Jonáš, aby utekl do Tharsis (=Kovárny, [západní konec světa]) od tváře (přítomnosti) Hospodinovy [služby Hospodinu], a sestoupil do Joppy (=krásného místa) a nalezl loď jdoucí do Tharsis. Dal její nájemné a vstoupil do ní, aby plul s nimi do Tharsis od tváře Hospodinovy. Hospodin vzbudil vítr na moři, a nastalo veliké vlnobití (bouře) na moři. Loď byla v nebezpečí, že se rozbije (rozdrtí). Báli se námořníci, a křičel každý ke svému bohu, a vyhazovali náklady, které byly na lodi, do moře, aby byla odlehčena od nich. Ale Jonáš sestoupil do nitra lodi, spal (ulehnul), a chrápal. Přistoupil k němu vůdce lodi a řekl mu: „Proč chrápeš? Vstaň (Probuď se, Prober se, [Vrať se do reality]) a volej k Bohu svému, snad nás zachrání [tvůj] Bůh a nezahyneme.
Řekl každý ke svému bližnímu: Pojďte, hoďme losy a poznejme, kvůli komu tato pohroma je mezi námi. A hodili losy a padl los na Jonáše. Řekli mu: Oznam nám (Zprav nás, Ohlaš nám, [Podej hlášení, vysvětlení]) kvůli komu je toto zlo (zloba, škoda, pohroma) mezi námi. Jaké je tvé povolání (řemeslo, obživa)? Odkud přicházíš? Z které země (oblasti)? A z jakého lidu jsi ty? Řekl jim: otrok (služebník) Hospodinův jsem já (ego eimi) a pohanským způsobem ctím Hospodina Boha nebes, který učinil moře a suchou zem. A báli se ti muži velkým strachem (děsem, bázní) a řekli jemu: „Co je to, cos učinil?“ Neboť poznali (prožili si na vlastní kůži, vytvořili si intimní vztah k informaci) ti muži, že od tváře Hospodinovy utíkal, protože jim to oznámil.
Řekli mu: Co ti [s tebou] máme udělat, aby se moře od nás uklidnilo? Neboť moře se pohybovalo (vzdouvalo) a vzbuzovalo (vyvolávalo) více (stále větší) vlnobití (bouři). Řekl Jónáš jim: Zvedněte (vezměte) mě, vhoďte (uvrhněte, uložte) mě do moře a moře utichne (se uklidní) od vás, protože poznal jsem já (prožil jsem si, navázal jsem nový vztah k uvědomění si), že kvůli mně je toto velké vlnobití proti vám. Přemáhali se (snažili se ze všech sil) ti muži, aby se vrátili (obrátili) zpět k zemi, ale nemohli, protože moře se pohybovalo (proudilo) a bouřilo se více proti nim. Nakonec zvolali k Hospodinu a řekli: Nedopusť, Hospodine! Ať nezahyneme kvůli psyché (životě, jedince=ega (já), srdce, mysli, podstaty, duši) tohoto člověka a nepřiveď (nedávej, nevrať, nevznes) na nás krev spravedlivou (nevinnou, čestnou), protože ty, Hospodine, jsi učinil (vykonal jsi, máš uděláno) jak jsi chtěl (jak ses rozhodl, podle své vůle). Vzali Jonáše a vyhodili ho do moře, a zastavilo se moře od svého vlnobití (rozbouření). Báli se ti muži velkou bázní (bázní o, ohledy o) Hospodina, obětovali oběť Hospodinu a zavázali se sliby (modlitbami).
2. kapitola
A přikázal Hospodin velkému mořskému tvoru (příšeře, ryby), aby pohltil Jonáše, a byl Jonáš v útrobách (břiše) tvora tři dny a tři noci. Modlil se Jonáš k Hospodinu, Bohu svému, z útrob tvora. A [později] řekl: Volal (Křičel) jsem v soužení (v tísni, útlaku) svém k Hospodinu, Bohu svému, a on mě vyslyšel. Z ûtrob Hádova (šeolu, hrobu, smrti), z mého křiku, jsi slyšel hlas můj. Zahodil (Odvrhl) jsi mě do hlubin srdce moře a řeky mě obklopily. Všechny tvé vzedmuté proudy a tvé vlny přešly nade mnou. Já jsem řekl: jsem zapuzen od tvých očí. Zdali ještě přidám pohled (znovu se podívám) směrem ke tvé svaté svatyně?
Voda se rozlila (vylila) až k mé psyché (životu, egu (já), srdci, mysli, podstatè, duši), propast (hlubina) mě obklopila. Na konec má hlava klesla (zapadla) do trhlin hor (zlomu litografických desek). Sestoupil jsem do země, jejíž závory jsou věční držitelé, ale [ať] zkáza (hniloba, zápach) mého života vystoupí [až k tobě], Hospodine, Bože můj. Když má psyché slábla (zanikala, vytrácela se) ode mne, na Hospodina jsem vzpomněl, a nechť přijde k tobě má modlitba, do tvé svaté svatyně. Ti, kdo se drží marností a lží, opustili své milosrdenství (svůj soucit, milosrdenství, které [by] jim [jinak posílal Bůh]). Já však s hlasem chvály a vyznání obětuji Tobě, co jsem slíbil, splním Ti. Spása (Vysvobození) [je od] Hospodina.
A bylo přikázáno ([Bůh] přikázal) velkému tvorovi, aby vyvrhl (vyplivl, vyzvracel, vyhodil) Jonáše na suchou zemi.
3. kapitola
A egéneto (stalo, přihodilo, vzniklo, začalo existovat,bylo dáno, vstoupilo v platnost, naplnilo se) logos (slovo, řeč, rozum, smysl, účet, zákon, Bůh Syn) Hospodinovo k Jonášovi podruhé, slovy: Povstaň (Probuď se, Povznesni se) a jdi do Ninive, města toho velkého, a kaž v něm podle kázání (zvěsti) dřívějšího, které jsem já mluvil k tobě.
Povstal Jonáš a šel do Ninive podle toho, jak promluvil Hospodin. Ninive byla město velké Bohu, jako by cesta [trvala] tři dny chůze. Jonáš začal vstupovat do města, přibližně [na vzdálenost] jednoho dne cesty, a kázal. Řekl: Ještě tři dny a Ninive bude zničeno (vyhlazeno, rozvráceno, přijde katastrofa).
A zpusteovali (uvěřili, stali se věrnými, důvěryhodnými, spolehlivými, osvědčenými) muži Ninive Bohu a vyhlásili půst. Oblékli si žíněné roucha od největšího z nich až po nejmenšího z nich. A dosáhl ten logos ke králi Ninive. Ten vstal ze svého trůnu a svlékl svůj [královský] oděv ze sebe. Oblékl si žíněné roucho a usedl (začal sedávat) na popel. Bylo vyhlášeno a řečeno v Ninive skrze krále a skrze jeho velmože, slovy: Lidé a dobytek, voli i ovce ať neokusí nic, ať se nepasou ani vodu ať nepijí. Oblékli si (přehodili na sebe) žíněné roucha lidé i dobytek, a volali k Bohu vroucně (vytrvale, intenzivně) a odvrátil se (odstoupil) každý od své zlé (zákeřné, nečestné, škodlivé) cesty a od bezpráví (bezbožnosti, bezzákonosti), které je v jejich rukou. Říkali při tom: Kdo ví, jestli se Bůh nezmetanojuje (nezačne jednat na základě nového poznání, nově zažité zkušenosti, nového vztahu [s námi]) a neodvrátí se od orgé [rozlícení, emočního hněvu, touhy nastolit spravedlnost a potrestat hřích, vnitřního impulsu, emoční energie, ovoce postoje] svého thymou [dlouhodobého hněvu, postoje, nesouhlasu s našimi skutky], a my nezahyneme.
Viděl Bůh skutky (práci, činy) jejich, že se odvrátili od svých zlých cest, a metanojoval Bůh nehledě na zlo (trest, násilí, bolesti), které řekl, že jim učiní, a neučinil [jim].
4. kapitola
Zarmoutil se Jonáš velikým zármutkem a byl rozrušen (vyveden z míru, klidu). Modlil se k Hospodinu a řekl: Ó Hospodine, nebyla to snad má logos (slova, řeči, rozumy, účty, zákony), když jsem byl ještě ve své zemi? Právě [tomu] jsem předešel [jsem chtěl předejít, zabránit] a uprchl [uprchnout] do Tharsis. Neboť jsem poznal (jsem si zažil, [právě s takovým tebou] jsem měl vztah), že ty jsi milosrdný a slitovný, shovívavý a mnohomilosrdný a metanojuješ (jednáš na základě nového poznání, nově zažité zkušenosti, nového vztahu) nehledě na [dříve vyřčené] zlo (trest, bolest, spravedlnost). Nyní, Samovládče (Panovníku, Vlastníku, Pane domu) Hospodine, vezmi mou psyché (život, ego (já), srdce, mysl, podstatu, duši) ode mne, protože lepší je pro mne zemřít než žít.
Vyšel Jonáš z města a usadil se naproti městu, a udělal si tam přístřešek (stan), a seděl pod ním ve stínu, dokud by neviděl, co bude s městem. Přikázal Hospodin Bůh tykvovité rostlině, a [ta] vyrostla nad hlavou Jonášovou, aby byla stínem nad jeho hlavou, aby mu zastínila od jeho trápení (utrpení, zloby, zlé povahy). A zaradoval se Jonáš kvůli té tykvi velikou radostí. Bůh přikázal červovi za ranního rozbřesku nazítří a udeřil tu tykev a uschla. A egéneto (stalo se, přihodilo se, vzniklo, začalo existovat,bylo dáno, vstoupilo v platnost, naplnilo se), když vyšlo slunce, že Bůh přikázal horkému větru spalujícímu, a udeřilo slunce na hlavu Jonášovu, ten zeslábl (zlomil se, zkolaboval) na psyché (životě, egu (já), srdci, mysli, ve své podstatě, v duši, na psychice) a žádal si (říkal si o, modlil se o) svou psyché. Řekl: „Lepší je mi zemřít než žít.“
Řekl Bůh Jonášovi: Zda jsi se velmi zarmoutil kvůli té tykvovité rostlině? Ten odpověděl: Velmi jsem zarmoucen, až k smrti. Řekl Hospodin: Ty jsi litoval tykve, kvůli které jsi netrpěl (ses nenamáhal) a nevypěstoval ji, která vzešla (zegénetovala) přes noc a přes noc zahynula (zanikla). A já [snad] nebudu litovat (mít soucit, neušetřím) Ninive, toho velkého města, v němž přebývá více než dvanáct myriád (tj. 120 000) lidí, kteří nepoznali svou pravici od své levice, a také mnoho domácích zvířat?
