Bohu a světu

Víra a léčba

V křesťanském prostředí se opakovaně vrací napětí mezi duchovním a tělesným pohledem na člověka. Objevuje se odmítání medicínské léčby, zvlášť psychiatrické a sexuologické. Nemoci jsou chápany jako démonské působení, proti které je třeba bojovat vírou a vůlí. Některé psychiatrické léky jsou však kupříkladu tlumící, a tak údajné “tlumí vůli bojovat se zlem.”

Tyto názory považují za nebezpečné.  Tito křesťané  mají tendenci všechno vysvětlovat duchovně a zcela ignorovat biologii, ateističtí materialisté naopak všechno redukují na biologii a psychiku a odmítají duchovní pozadí nemoci. Oba extrémy jsou však nebezpečné – a oba míjejí biblický i lidský celek.

Víra a odborná léčba nejsou protiklady. Naopak: mohou a mají spolupracovat. Osobně považuji nemoci, ano i ty psychiatrické a sexuologické, za díry ve zdravotním stavu, které potřebují “zalátovat,” a které démoni zneužívají, aby ovládaly člověka. Proč to dělají? Protože bojují s Bohem, vzbouřili se mu, mstí se mu. Ví, že stejnou bolest způsobenou živým tvorům, zvláště pak člověku, cítí i Bůh. Zraňovat člověka znamená zraňovat Boha.

Jako ajťák bych to přirovnal k bezpečnostním rizikům softwaru, zláště operačních systémů, které útočník může zneužít, aby hacknul systém. Zatknout hackera a poslat ho do vězení, a při tom neodstranit zranitelnost systému, není plnohodnotné řešení, neboť na jeho místo se posadí deset dalších hackerů, který zranitelnost zneužijí. Když však systém updatnu vydanými releasy, budu dbát na antivirovou ochranu, útoky znemožním jednou pro vždy.

Lze říci, že nepřátelské duchovní mocnosti často působí skrze konkrétní oslabení člověka – tělesná, psychická či sociální. Tam, kde je člověk dlouhodobě vyčerpaný, nemocný, traumatizovaný nebo bez podpory, je zranitelnější. Ne proto, že by „málo věřil“, že by měl “slabou vůli,” ale proto, že je prostě člověk. Díry ve zdravotním stavu člověka bývají silnější než lidská vůle a Bůh nejedná jako automat na zázraky. 

Odborná zdravotní péče – psychiatrická, psychologická, sexuologická či somatická – v tomto smyslu „ucpává díry“, skrze které démonská bolest, chaos a destrukce vstupují do života. Není proto v rozporu s vírou, ale často jejím přirozeným nástrojem.

Duchovní pomoc, modlitba a pastorační doprovázení mají své místo. Pokud se však staví proti léčbě, vzniká vážný problém. Vyhánění „démonů“ bez řešení skutečného zdravotního stavu připomíná Ježíšovo varování z podobenství: vyjde jeden zlý duch, ale vrátí se jich víc – protože dům zůstal prázdný. Nejhorší, co může duchovní autorita udělat, je odrazovat nemocného od léčby. Takový postoj už nevede k uzdravení, ale k tragédiím – a odpovědnost pak bývá nespravedlivě svalována na pacienta s obviněním z „malé víry“.  Tím se ochraňuje “víra” společenství, která však za sebou nechává spoušť lidských tragedií.

Ježíš uzdravoval různými způsoby. Někdy slovem, někdy dotykem, někdy symbolickým jednáním. Petrovu tchyni uzdravil tak, že „pohrozil horečce“. Dnes má podobný efekt běžný lék proti horečce. To neznamená, že nemoc nemá hlubší rozměr, ale že léčba odstraňuje nástroj, bezpečnostní díru ve zdravotním stavu člověka, skrze který nemoc člověka ovládá.

Bible ostatně zná léčbu velmi dobře: Apoštol Pavel radí Timoteovi pít trochu vína kvůli žaludku, přičemž modlitbu ani nezmíní. Proč? Třeba že ví, že už modlitby nesčetněkrát proběhly a Bůh má s Timotejem jiný plán. Další každá modlitba může rozdrásat psychický stav člověka a jeho samotnou víru a důvěru Bohu. I on sám na sobě poznal Boží výrok: Když jsi slabý, tehdy já jsem silný. I on sám měl v těle “ďáblův osten.” A neprovozoval každy měsíc exorcismus. Ale třikrát se pomodlil - a pak v modlitbě ustal. Jsou tedy chvíle, kdy i apoštol radí léčbu - před modlitbou. 

Chizkijáš je uzdraven skrze léčivý obklad, přestože jde o Boží zásah. Náman je uzdraven symbolickou léčbou koupelí v Jordánu. Slepec se má umýt v rybníku Siloe. Kolem rybníku Siloe se obecně shromážďovali nemocní a čekali na chvíli, kdy anděl zvíří vodu, aby byli uzdraveni koupelí.  Zázrak a prostředek se zde nevylučují. Naopak. Je to způsob, jak Bůh vtahuje člověka do vztahu s ním i se sebou samotným.

Existují dva krajní postoje: „Všechno je duchovní, tělo nehraje roli.“ „Všechno je fyzické, duchovno je iluze.“ Biblický pohled je celistvý: člověk je tělo, duše i duch. Duchovní působí skrze tělesné a tělesné ovlivňuje duchovní. Proto medicína funguje – ne navzdory Bohu, ale proto, že uzdravování je součástí Božího řádu světa. Medicína ucpává “bezpečnostními záplatami” díry ve zdravotním stavu člověka tak, že je démoni pak nemohou hacknout a ovládnout. A toto se dá sledovat vědeckými prostředky: Medicína podá lék a tělo reaguje, příznaky ustupují. To, že při záplatování pak věda nevidí onoho démonského hackra, v podstatě není její chyba, protože démon stojí v oblasti, do které věda v principu nemá přístup.

Bolest člověka není Bohu lhostejná. Když je člověku ubližováno, dotýká se to i Boha. Proto uzdravování medicínkými prostředky není projevem nedostatku víry, ale lásky. Bůh posílá svou Milost dvěma způsoby: přímo i skrze lid, výjimečně a přímo, tj  zázrakem, ale také  běžně a nepřímo – skrze druhé lidi, lékaře, terapeuty, pečující. Tím člověka zve do vztahu. Nechce všechno udělat místo něj, ale s ním. Je jako rodič - není zdravé pro dítě, aby sedělo na zadní části těla a rodič dělal všechno kolem něho, tím se dítě nic nenaučí. Dítě se naučí, když věci dělá samo, v přítomnosti, spolupraci, povzbuzování rodiče. Tím se buduje charakter dítěte i vztah s rodičem. To, že to lidé nerozeznávají a lásku a milost posílanou skrze ně druhým nepředají, to je jiná věc, to je hřích, ze který se každý budeme zodpovídat, pokud jej v pokání neodevzdáme Kristu. Zde však poznejme, že víra není pasivní čekání na zázrak, ale důvěra, která se nebojí přijmout pomoc. Kristus není zastávka nebo čekárna, Kristus je ta cesta, po které se jde. Je třeba se vydat v Kristu cestou víry a věrnosti.

Ježíš říká, že jeho učedníci budou činit větší skutky než on. Co je větší? Uzdravit člověka za pět minut modlitbou – nebo se o něj roky trpělivě, obětavě a s láskou starat? Obojí může být svaté. Ale to druhé je často těžší.

Tímto článkem nechci říct, že Bůh dnes neuzdravuje zázrakem. Nikoliv. Dr Joseph Murphy, jehož rozhodně nedoporučuji, ve svých knihách popisuje desítky ba stovky uzdravení vírou, které nezpochybňuji. Vírou. V rámci všech náboženství. Vírou, u které je jedno, jestli je objekrivně správná, nebo mylná. Ano, víra uzdravuje. Ale to není podstatou křesťanství. Tím je vztah s Kristem.

Ostatně tento princip vidíme i v evangeliích. Tam čteme přáběhy, ve kterých Kristus říká, že z něj, bez jeho vědomí nebo vůle, vyšla síla, která uzdravila toho či onoho skrze jeho víru. Ale Kristus se tím nespokojil. V davu hledal toho, koho jeho síla uzdravila, aby s ním navázal osobní vztah. Uzdravení vlastně není důležité. Důležitý je vztah. Vztah ke Kristu i vztah mezi lidmi. A vztah se pěstuje ne tím, že jeden dělá vše za druhého, ale tím, že pracují spolu, že těžké chvíle prožívají spolu. Byť to netvrá pět minut, ale třeba mnohdy celý život.

Víra a léčba nejsou soupeři. Když se postaví proti sobě, trpí člověk. Když spolupracují, vzniká prostor pro skutečné uzdravení – těla, mysli i ducha. Bůh nechce být náhradou lidské odpovědnosti. Chce být jejím zdrojem.A vztah s Bohem neznamená, že všechno udělá za nás – ale že všechno budeme prožívat spolu s ním.