A mám to zadarmo!
Traduje se takový příběh. Jednou do autobusu nastoupila starší dáma, zamávala novou legitimací a radostně zvolala: “Ode dneška jezdím zadarmo!”
“Nejezdíte zadarmo,” opravil ji řidič, “jen to zaplatí někdo jiný..”
Občas se my, křesťané, podobáme této starší paní. Máváme novou legitimací, křestaňskou vírou, jistotou spasení, voláme jako z reklamy “Mám to zadarmo!” a tento pocit v záměně za evangalium předáváme dále jako reklamní slevovou akci na laciné zboží.
Jenomže se pravdivě ríká: Co je laciné, za moc nestojí. To, čeho jsme dosáhli snadno, bez úsilí, toho si nevážíme. Je toto vážně případ evangelia? Co o tom říká Bible?
Apoštol Pavel vskutku píše věty typu: Spása není z Vás, není z Vašich skutků, je to dar z Milosti, nemůžeme se chlubit tím, že bychom byli nějak lepšími jenom proto, že jsme věřící. Co to však znamená? Co si pod tím představit?
Nejdříve si musíme uvědomit strukturu Bible. Kdo, nebo co je jejím středem. Protože tato struktura tvoří obecný rámec, kontext, kterého při výkladu musíme dbát. Bible se nedá srovnat s rovinou, ve které mají všechny knihy stejné postavení, stejnou roli, stejný význam. Spíše si Bibli musíme přirovnat k hoře. Až vrcholek hory nám dá dokonalý přehled po okolí. Z vrcholku hory musíme skládat dílky k výslednému obrazu puzzlete.
Tím vrcholem hory je Ježíš Kristus, Pán a Spasitel, jehož příběh je primárně zaznamenaný v evangeliich. Kupříkladu sám apoštol Pavel odmítá, že by on měl být centrem zvěsti. Píše: Nekřtil jsem Vás ve jméno Pavlovo, ale Kristovo. Co to znamená prakticky?
Prakticky to znamená, že když v epištolách čteme nějaký výrok, stanovisko, zamyšlení, máme se podívat do evangelií, není-li tam nějaký přiběh, který by tomu stanovisku dodal obsah, rozměr, kontext. Tudíž je chybou vykládat evangelia optikou epištol, máme naopak epištoly vykládat optikou evangelii. Nevysvětlovat Krista kupř. Apoštolem Pavlem, ale apoštola Pavla Ježíšem Kristem.
Takže otázka: Když Pavel píše, že spása není z nás, není z našich skutků, je v evanegliích nějaký příběh, který to ilustruje? Ano, je jich tam povícero. Nemilosrdný služebník, celník modlící se v přítomnosti farizeje, žena přistižená při cizoložství a spousta jiných.
Zde nebudeme rozebírat všechny. Podíváme se na tu cizoložnou ženu, její příběh je zapsán v evangeliu Janově, v osmé kapitole. Tu přístihli farizejové a učitelé Zákona při aktu manželské nevěry a protože zrovna poblíž, tuším v chrámu, vyučoval Ježíš, rozhodli se, že jej vyzkouší. Ušijí na něj past. Přivlekli ji před něj a naléhali na Krista, aby jim řekl, co s ní mají udělat. A protože se Kristus k ničemu neměl, stále na něj doráželi a doráželi. Mojžíš nám přikázal kamenovat, co říkáš ty?
Zamysleli jste se nad tím, co po tuto dobu dělala ta žena? Ona vlastně nedělala nic. Mlčela. Stála před Kristem, tak, jak ji čapli, tedy je docela možné, že její oblečení nebylo důstojné či všezakrývající, mlčela. Neměla co říct na svoji obhajobu, neměla jak skrýt svou vinnu. Nevolala, že jsou to lži, nekřičela, že ji chytili do pasti, že to na ní narafičili. Neudělala a neřekla nic. A přesto od tohoto “soudu Ježíše Krista” odešla omilostněná. Tato Milost nebyla z ní, nebylo to proto, že by si svým skutkem cizoložství podle Zákona nezasloužila zemřít. Nebylo to pro to, že by se vlastně nic tak hrozného nestalo, co jsme si, to jsme si, nebyla to tlustá čára za minulostí.
Jak ji Kristus vysvětlil omilostnění? Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali, nikdo tě neodsoudil? Nikdo, Pane. Ani já tě neodsuzuji, jdi, a už nehřeš.
Na co Kristus zaměřuje pozornost té ženy? V prvé řadě na to, že ji nikdo neodsoudil, to znamená, že nikdo ji nezačal kamenovat. A v druhé řadě na to, že ani On ji neodsoudil. Ta žena byla před smrtí Kristem spasena, zachráněna, právě proto, že ji nikdo neodsoudil - a tak ji nedsoudil ani Kristus. Spása, která není z nás, znamená spásu, při které nás nikdo neodsoudil. Otázky zní: Proč?
Proč tuto ženu nikdo neodsoudil, byť ji chytli při činu jako cizoložníci?
Pro odpověď na tuto otázku opět musíme podniknout horskou tůru na vrcholek Biblické hory a rozhlédnout se z ní. Musíme poznat a pochopit rozdíl mezi ulohou Staré a Nové smlouvy ve plánu spásy. Jaký je rozdíl mezi právním postavením Božího lidu v rámci Staré a v rámci Nové smlouvy. Všimněme si už toho pojmu: Smlouva, Zákon. Ne pro nic za nic to v nás evokuje právnické konotace. Líbil se Vám kupříkladu kdysi dávno seriál Ally McBealová?
Tento vztah, rozdíl, definuje kupříkladu Kázání na hoře. V krátkosti říká: Stará smlouva byla určena otcům, předkům, starým, Vy, kteří mne slyšíte, těm je určena Smlouva Nová, Ježíš sám. Spása otců spočívala v tom, že byli souzeni spravedlivě, podle jejich skutků Zákona, Spása Vás však je v tom, že nebudete souzeni vůbec. Úkolem Vašich otců bylo svým životem zrcadlit Boží Spravedlnost, Boží Svatost, Oko za oko, zub za zub, úkolem Vás, kteří mne slyšíte, je zrcadlit Boží Milost neodsuzováním druhých.
Spása Zákoníků a farizeů, kteří odvekli ženu ke Kristu, tedy spočívala v tom, že naplňují přikázání Zákona. Když Zákon rozkazuje, že cizoložná žena se musí ukamenovat, lidé, kteří jsou pod Zákonem musí vzít do rukou kamení a tento rozsudek vykonat, právě proto, aby byli spaseni i Oni. Tím ve svém životě zrcadlí Boží spravedlnost. Prostě co je klaté, hříšné, to se musí vyhubit.
Zákon sám pak stanovuje, jakým způsobem má ukamenování probíhat. Zahájit jej musí svědci (v množném čísle, tedy minimálně dva), kteří skutek viděli (Dt 17,6n). Proč zrovna oni? Nebot právě ti svědci tím, že začnou kamenovat, dávají všanc vlastní spásu, vlastní spravedlnost. Protože - jestli by jejich svědectví bylo křivé, smrt nevinné ženy padne na jejich hlavu a oni kamenují sami sobě k odsouzení. (Dt 19,15-21)
Kristus však tento narativ obrací - z vnějšího jednání do vnitřního srdce. Kdo z Vás je bez hříchu, první hoď po ní kamenem. Jinými slovy: Ne svěděk, ale ten, kdo sám je bez hřichu. Co to znamená z kontextu, který jsme výše nastínili? Nejenom tedy to, že jestli nikdo není bez hříchu, nikdo nemůže začít, ale i to, že pokud by kamenování začal někdo, kdo není bez hříchu, kdo sám tedy je odsouzen k smrti, háže sám sobě k odsouzení. Nemůžu chtít milost pro sebe a spravedlnost pro druhého. Neboť soudem, jakým soudíte, takovým budete souzeni.
Ženo, nikdo tě neodsoudil, nikdo Pane. Jak to? Protože nikdo nemá morální právo odsuzovat druhé k smrti, když je sám k smrti odsouzen - a ke spáse potřebuje ne to, aby byl souzen podle Zákona, ale to, že nebude souzený vůbec. Tudíž každý si musí uvědomit, že spása není z něho, není z jeho skutků a že nemá co říct na svoji obhajobu.
Nikdo tě neodsoudil, ani já tě neodsuzuji. Protože jakým soudem soudíš, takovým budeš souzen, jakým soudem odsoudíš, takovým budeš odsouzen, jakou měrou měříš, takovou bude naměřena tvá. Soudíš-li spravedlivě druhé, budeš stejně spravedlivě odsouzen i ty. Nikdo tě tedy neodsoudí tehdy - pokud neodsoudíš sám sebe tím, že odsoudíš druhé.
Jaktože nejsme odsouzeni, když sami nesoudíme? Je to snad proto, že je naše vina jen tak sama od sebe zmizí? Nikoliv - je to proto, že na našem místě je odsouzen někdo jiný. Právě Ten, kdo ženě řekl: Ani já tě neodsuzuji. Ten, kdo řekl: Nesuďte, abyste nebyli souzení. Ten, kdo byl odsouzen na našem místě, sám říká, na místě koho byl odsouzen, za koho zemřel a za koho ne.
V Janově evangeliu 3,18 se píše: Kdo v Něho věří, není souzen, kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve Jméno jednorozeného Syna Božího. Tato slova na nás můžou působit tvrdě, krutě. Ale zkusme se na to podívat “ekonomicky.” Přeformulovat: “Dlužník, který Kristu dovolí, aby zaplatil jeho dluh, není na soudě dlužníku odsouzen, neboť jeho dluh je zaplacen a kde není žalobce, není soudce. Kdo však to Kristu nedovolí, je pro svůj dluh sám odsouzen.”
Takže abychom toto vše tak nějak pochopili, musíme si být vědomi vlastního dluhu. Že sami jsme dlužníci. Je tedy třeba činit pokání - mít zdravou zpětnou vazbu od Boha přicházející přes Ducha Svatého. Slovo pokání v řečtině “metanoia” znamená - po poznání. Tedy když si dlužník uvědomí, že je dlužník, tak následuje to, co se dá nazvat “pokání” - skutky plynoucí z uvědomění dlužnosti.
Zdravá sebereflexe. Když alkoholik odmítá skutečnost, že je alkoholik a že má nějaký problím, tak právě tehdy má problém. Když v sebereflexi pozná, že alkoholik je a že má problém, pak je na cestě k uzdravení - pokání. Když vyléčený alkoholik si řekne, že už alkoholik není a nemá problém - má problém, protože je na nejlepší cestě opět začít pít.
Zdravá sebereflexe. Pokání. To je uvědomění si vlastních chyba a nedostatků a skutky vyplívající z tohoto poznání. Bez sebereflexe nelze udržet zdravý vztah. Když si neuvédmuji své vlastní limity, kupříkladu při řízení auta, dříve či později se nabourám, způsobím škodu, zranění, smrt.
Jakým způsobem byl urovnán náš dluh? Je to tuším Spielbergův film Schindlerův seznam, který popsiuje následující scénu: V koncentračním táboře někdo ukradl chleba. Dozorce nechá předstoupit vězně do pozoru a chce, aby se někdo přiznal. Když to nikdo neučiní, přijde k náhodně vybranému vězní a zastřelí jej. A opět se ptá: Kdo ukradl chleba. Předstoupí malý chlapec. To ty? ptá se nacista. Chlapec ukáže na mrtvého: To on.
Smrt jednoho vězně (a ano, odvaha toho chlapce) zachránila život ostatním. Ale z hlediska toho mrtvého - to byla křivda. Položil život za vinu, kterou nespáchal, ale byla na něho vložena. To nelze nazvat jinak než křivdou. Stejně tak i Kristus byl odsouzen za vinu, kterou nespáchal. Ano, to je křivda. Ale na rozdíl od vězně z příběhu to byla křivda dobrovolně strpěná - z lásky ke člověku. K lidstvu jako celku, ale z lásky ke kontrétnímu člověku, ke mně a k tobě.
Je tedy evangelium “slevová akce?” Laciná cetka, kterou vlastně ani nepotřebujeme, kterou si nevážíme? Ne. Ale cenu evangelia si uvědomíme vlastním pokáním a taktéž poznáním skutečnosti - že jsme byli spaseni skrze z lásky strpěnou křivdou. Tím, že na našem místě byl ke smrti odsouzen někdo jiný. Kristus. Který nejenom že zemřel, ale proklétí smrti zlomil tím, že vstal z mrtvých
Amen
