Nebe ani peklo nic neznamená, to Kristus je všechno.
V bibli je mnoho obrazů o posmrtném nebi. Stejně tak i o pekle. Křesťané obé používají k evangelizaci. Je to tak ale správné? Opravdu je strach z pekla, barvitě a dopodrobna vylíčeném z úst svatých, velezbožných věřících tou správnou motivací pro přijetí křesťanské víry? A co nebe? Líbívá, přitažlivá představa pro všechny lidi na světě? Podle představ mnohých - nuda. A v pekle alespoň je teploučko, plno zajímavých lidí, se kterými je "sranda".
Kniha Přísloví 21,9 říká: Lepší je bydlet na rohu střechy pod širým nebem, než ve zmodernizovaném domě s adikií (=nespravedlností, bezprávím, křivdou, podvodem, nečestností, se zločinem, s osobou zlé povahy), ve společném domě (s ní).
Nezáleží na tom, jak je dům nádherný, vybavený, kolik má pokojů, záchodů, sprchových koutů, televizí. Záleží na tom, s kým a s čím tam člověk žije, pobývá. I velký dům obývaný s osobou zlé povahy se může stát těsným, nesnesitelným břemenem životu k neunesení. Raději žít na rohu střechy, pod širým nebem, přespávat pod mostem. Ano, i to je peklo, i to je těžký životní úděl, ze kterého se málokdo zvedne a vrací se. Ale pořád je to menší balvan.
Je spousta příběhů kupříkladu domácího násilí. Kdy vztah z vnějšího pohledu má všechno, co má mít, budí závist, žárlivost, ale za zavřenými dveřmi přináší utrpení, modřiny, bezpráví, jednu křivdu za druhou, nečestnost. Z takového domu se strašně těžko odchází. Chce to výdrž, odvahu, postoj, vhled. Mnoho z toho se manipulací v člověku zlomí a ten pak je uzamčen ve zlaté kleci bez úniku. Ale z vnějšího pohledu to vše může být skryto pod pozlátkem bohatství, šarmu a charismatu.
Strach. Manipulátor umí vypěstovat ve své oběti takový strach, že ji paralyzuje. A to ne pouze strach z něho, z agresora. Ale i z života bez něho. Oběť uvěří, že je neschopná troska, o kterou nikdo nikdy nebude mít zájem, sama se neuživí, nepostaví se na vlastní nohy. Že všude jinde je peklo mnohem horší než to, co zažívá s násilníkem.
A tímto způsobem leckdy my, křresťané, "evangelizujeme." Chceme v "obětech" probudit strach před věčnými mukami v pekle na jedné straně, a omámit ji pozlátkem krásné, barevné (posmrtné) budoucnosti na straně druhé. A ona, mnohdy je takováto evangelizace úspěšná a naplňuje modlitebny a kostely novými lidmi. Ale - je to ta dobrá zpráva, kterou nás sám Bůh pověřil šířit?
Anebo je tím evangeliem - samotná osoba Pána Ježíše Krista? Neni právě charakter Kristův onen klíčový smysl, který nádhernou formu naplňuje pravidivým obsahem?
Kdo je ten Ježíš Kristus? Manipulátor? Agresor? Násilník vzbuzující strach z trestu, kterým on tvrdě, nemilosrdečně a věčně potrestá každého, kdo jej nepustí do svého domu? Ne, v takového Krista já osobně nevěřím.
Já věřím v Krista, který miluje. Který dává svobodu odejít a otevírá dveře k návratu. Který raději odsoudí na smrt sám sebe, než aby odsoudil mne. Který z lásky ke mně svou smrtí platí škodu, kterou jsem já způsobil. Láska. Agape. Ten, který je trpělivý, dobrotivý, nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivý, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nerozčiluje se, nepočítá křivdy, nevyčísluje škody. Neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou. Všechno pro mne snáší, věří mi, doufá ve mne, pro mne všechno vydrží. Čte myšlenky mé mysli, cítí pocity mého srdce, bolí jej má bolest, raduje se z mé radosti. Nechce ublížit - vždyť přichází jako bezmocný, s přibytýma rukama a nohama, s probodnutým bokem. Nemusím mít strach k němu přijít.
Ano, mnozí zde vidí dětinství. Suchý kořen ve vyprahlé zemi. Nic přitažlivého, krásného. Mocného či silného. A ano, i před Pilátem stál jako někdo beze cti, chřadnoucí zbičováním, zraněný ranami, prožívající slabost. I dnes od něho odvracíme svou tvář, je znevážen, nepočítá se s ním. Ale on nesl naše hříchy, dluhy, křivdy, bolesti či rány, které jsme my způsobili našim blízkým, či dalekým, lidem i přírodě, trpěl na našem místě, na něj místo nás dopadá zákon Oko za oko, zub za zub, bolest za bolest, on je naším "karmickým" hromosvodem. Ano, my ho můžeme považovat za právem odsouzeného zločince nebo za obět justičního omylu, který se udál kdysi v dávnověku kdesi v dáli v daleké zemi, za událost, která se nás netýká. On však byl zraněn kvůli našim nepravostem a zabit kvůli našim hříchům. Avšak nikdo mu život nebere, on Sám jej dává.
Zemřel, ale byl vzkříšen. Jeho kázněním, jeho smrtím a vzkříšením, byla zlomena první smrt prach jsi a v prach se obrátíš, stejně tak moc smrti druhé ze Zákona Život za život, bolest za bolest. Jeho jizvy a modřiny zacelují naše hříchy, které svým vyznáním a pokáním jsme vložili na jeho bedra. A on, přestože byl trýzněn, veden jako ovce na porážku a beran ke stříhání vlny, neotevřel svá ústa. Neprotestoval. Nekřičel: Jsem nevinný. Nevolá: Zaplaťte mi, co jste mi dlužni, vyrovnejte škodu, co jste na mém majetku napáchali, ale škodu vyrovnal ze svého a zaplatil náš dluh -kde není dluh, není odsouzení do vězení dlužníků.
To je charakter Kristův. Kdo v něho věří, není souzen. Proč? Protože kdo v něho věří, za toho On zaplatil škodu, bolestné. Kdo nevěří, již je odsouzen. Proč? Neboť nenechal Krista, aby bolestné uhradil. Kdo nemá hromosvod, toho má bouře ve své moci. Oko za oko, zub za zub, bolest za bolest.
Ne, peklo není věčné týrání sadistickým mučitelem těch, kdo odmítnou jeho žádost po otveřené dveří. Ne. Peklo je místo, kde lidé proživají na svou kůži bolest, kterou sami způsobili druhým, lidem, přírodě. Co jsme učinili druhým, maličkým, slabším, ať už našivlastní agresí, nebo mlčením k agresi mocných a nebráněním násilí na druhých, Bohu jsme učinili. Bůh cítí bolest trpících na vlastní kůži, v pekle tutéž bolest ucítí i viník, její zdroj. Bůh si nelibuje ve smrti toho, kdo věčně mučen umírá, ale uvrhává důsledky životní cesty člověka na jeho hlavu. O tom je peklo. O prožití vlastních vin, jejich uznání a uznání i Boží spravedlnosti. Kdo svou vinu pokáním uznává za života, nemusí jej prožívat po smrti.
A nebe, to je dům obývaný spolu přávě s tímto Kristem. S tímto Charakterem, s Touto Osobností. S čistou láskou, agape. S radostí přirovnávanou k radostí novomanželskou. Nebe, to je svatební cesta vzájemně se milujích duší, bytostí.
Klíčem přitažlivosti nebe a taktéž spravedlnosti pekla je Kristuv Charakter, Duch Svatý, Boží jméno, které nemá a nesmí být neseno nadarmo. Pokud Charakter Krista odejmeme, bude nebe nudné a peklo odpudivě sadisticky nespravedlivé. Kristův charakter, Duch Svatý, Boží jméno. Ten, kdo žije s námi naše životy, čte v našich myšlenkách a cítí naše pocity, raduje se z naší radosti, trpí našim utrpením. Ten, kdo raději odsoudí sám sebe, snese křivdu, zemře na našem místě, zaplatí námi způsobenou škodu, zahladí náš dluh, než aby odsoudil nás, popravil nás, po nás chtěl uhradit škodu a zaplatit dluh do posledního haléře. Ten, který svou smrtí a vzkříšením zlomil prokletí: Prach jsi a v prach se obrátíš.
Amen.
