Boháč a Lazar
Podobenství o Boháčovi a Lazarovi používají křesťanští dualisté jako důkaz, že duše jsou v posmrtné Říši mrtvých ve vědomém stavu. Osobně věřím v opak. Pojďme si tedy příběh rozebrat.
Na počátku jej ocitujme - Lukáš 16.kapitola:
14Toto všechno slyšeli i farizeové, kteří byli lakomí, a vysmívali se mu. 15Řekl jim: „Vy jste ti, kteří se před lidmi dělají spravedlivými, Bůh však zná vaše srdce; neboť co je u lidí vznešené, je před Bohem ohavnost. 16Zákon a Proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje Boží království a každý je do něho naléhavě zván. 17Je však snadnější, aby pominuly nebe a země, než aby padla jedna čárka Zákona...
19„Byl jeden bohatý člověk, a oblékal se do purpuru a kmentu a den co den skvěle hodoval. 20U jeho vrat lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, 21a toužil se nasytit aspoň tím, co padalo ze stolu toho boháče; dokonce i psi přicházeli a lízali jeho vředy. 22Stalo se, že ten chudák zemřel a byl anděly odnesen do klína Abrahamova; zemřel pak i boháč a byl pohřben. 23A když v podsvětí v mukách pozdvihl oči, uviděl v dáli Abrahama a Lazara v jeho klíně. 24I zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, aby namočil špičku svého prstu vodou a ochladil můj jazyk, neboť trpím bolestí v tomto plameni.‘ 25Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že sis už vybral své dobré ve svém životě, a Lazar podobně zlé. Nyní je zde potěšován, ty však jsi sužován. 26A k tomu všemu je mezi námi a vámi upevněna veliká propast, aby ti, kdo chtějí, nemohli přejít odtud k vám, ani se přepravit odtamtud k nám.‘ 27Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, abys ho poslal do domu mého otce, 28neboť mám pět bratrů, ať jim svědčí, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ 29Abraham řekl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslechnou!‘ 30On řekl: ‚Ne, otče Abrahame, ale kdyby k nim přišel někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ 31Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“
Nejdůležitější krok ve výkladu spočívá ve stanovením správného žánru: Ano, jedná se o podobenství. Naučný příběh s pointou, čimž se podobá vtipu. Výklad podobenství má svá pravidla. Nejdůležitější je právě správně rozeznat pointu příběhu. I to je stejné jako u vtipu, když u vtipu mineme pointu, tak se prostě nezasmějem, když mineme pointu u podobenství, tak se nepoučíme. Co je pointa příběhu?
Osobně ji vidím v následujících větách: Abraham řekl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslechnou!‘ 30On řekl: ‚Ne, otče Abrahame, ale kdyby k nim přišel někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ 31Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“
Dále se musíme podívat po kontextu. Komu je tato pointa určena? Na co Kristus odpovídá?
Kristus tímto příběhem reaguje na výsměch farizeů, kteří byli "lakomí." Úvodem jim Kristus říká několik tvrdých vět, mezi nimi i: Je však snadnější, aby pominuly nebe a země, než aby padla jedna čárka Zákona...
Hm, proč jim říká zrovna tuhle větu?
Než se na toto zaměříme, pojďme si povědět ještě jeden příběh. Zažil jej Apoštol Pavel - vlastně největší teologická kapacita prvotní křesťanské církve. Ten jednou navštívil Atény, díval se kolem, spatřil mnoho model, šel do synagogy a podiskutoval si s židy. O tom, že se ve městě ukázal nějakej hasitej něčeho, co ještě neslyšeli, se dozvěděli atenští filozofově. Jo, ti rádi diskutovali. Kázali smělce předvést do Areopagu, aby si s nim mohli promluvit.
No, a Pavel začal. Jak? Čekali byste, že odsoudí modlářství, kterého byl svědkem a které ho vnitřně rozrušilo. Ne. On je naopak pochválil za horlivost slovy: Muži athénští, pozoruji, že jste v každém ohledu velicí ctitelé božstev. Když jsem totiž procházel a pozorně prohlížel vaše posvátná místa, nalezl jsem i oltář, na kterém je napsáno: ‚Neznámému bohu.‘ Co tedy ctíte, a ještě neznáte, to já vám zvěstuji.
Bumbác. Pavel chválí modlářství! Proč? Protože hovořil jejich jazykem (Atéňanům se stal Atéňanem), aby jim mohl zvěstovat Krista.
Do podobného Areopagu vchází svým příběhem Kristus. Ne Athénského, ale farizejského. Svým příběhem dokonale popíše jejich duchovní stav. A to ne pouze v přezíravém vztahu bezejmenného boháče k Lazarovi, ale i v detajlním popisu posmrtného života. Ten totiž, do čárečky, plně odpovídá představám farizeů té doby. Dokonce ani Kristův příběh jim nebyl neznámý, sami tradovali podobný. To se jim muselo sladce poslouchat (stejně jako Pavlova pochvala řecké horlivosti).
Kde k těmto představám přišli? V jejich soudobé Bibli? Bohužel, kdepak, vůbec ne. V židoských dějinách je období cca 430 let, mezi sepsáním poslední knihy Starého zákona a vystoupením Jana Křtitele, o kterém my, protestanté, povětšinou nic nevíme. Toto období se nazývá INtermezzo, období ticha, nebo Božího mlčení, neboť v té době nebyla sepsána žádná kanonická kniha.
To však neznamená, že by se v tomto obdobínestalo nic duchovně důležitého a klíčověho. Naopak. Kupř byl pořízen překlad židovské bible do řečtiny, tzv Septuaginta, která se posléze stala Písmem křesťanů. Proč? Neboť mnoho židů v té době nerozumělo aramejsky (o hebrejštině si můžeme leda tak zdát), ale řecky. A to hlavně diaspora. Ale taktéž židé pobyvající ve Svaté zemi byli bylingvní. Kupř jméno apoštola Ondřeje bylo - původně řecké!
Co se stalo? Alexandr Makedonský dobyl Persii. Tím se do řeckého podrůčí dostal i Juda. A nastaly tvrdé časy. Židé čelili tvrdé helenizaci - podobně, jako my, češi, jsme v minulosti prožili germanizaci a rekatolizaci. Vrchol helenizačních snad příšel za vlády Antiocha IV Epifana, který vládl 11 let, z toho 3,5 roku se rovnalo duchovnímu peklu. Židé zažili další se svých historických traumat. Doba 3,5 roku se stala symbolická, něco, jako u nás číslo 13. Když se řeklo 3.5, každého žida napadla tyranská vláda Epifana. Tato vláda se stala pro knihu Zjevení předobrazem Antikrista, jeho vlády a působení.
Ač v hlavních rysech helenizace selhala, částečně však úspěšná byla.Řecké mýty se otiskly do (farizejského) judaismu - právě pokroucením učení o Šeolu. Židovské písmo popisuje Šeol totiž jako místo ticha, spánku, čekání. Toto učení Zákona a proroků bylo přepsaáno - působením Antikrista. Ano, farizejské učení má své kořeny v působení Antikrista.
Farizeové si však zde mohli začít myslet, že Kristus jejich představám dává za pravdu. Jenže v tomto příběhu je jejich vlastní teologie odsuzuje, což se jim jistě neposlouchalo lehce. Ale nakonec přišla sprcha přímo ledová. Věta, která je musela zmrazit. Kristus totiž obsahově doslova, jen jinými slovy, zopakoval své úvodní varování: Mají Zákon a proroky, ty ať poslouchají!
Pic ho. Zákon a proroci. Jenom? A kde je tradice otců? Kde řecká filozofie? Jaká je reakce farizeů? Takže neplatí řecká filozofie, antické myšlení, platí Kazatel a jeho věta: Není myšlenky ani díla v říši mrtvých, kam odejdeš? Jejich reakce srdce, kterou Kristus příběhem obnažuje, zní: Ne.
Oni říkají Ne "pouze Bibli", na "pouze" Zákonu a prorokům. Nechť přijde nějakej duch a dokáže jim, že pouze Písmo stačí, že má svým učením o Šeolu pravdu. Pak budeme činit pokání. A co odpoví Kristus? I kdyby někdo vstal z mrtvých (tedy ne jako duch, ale tělesné vzkříšení z mrtvých), neuvěřili byste. To říká ten, který - zanedlouho zemře a vstane z mrtvých. Farizeové, až na jednotlivé čestné vyjímky, stejně neuvěří.
Je snadnější, aby pominuly nebe a země, než čárečka ze Zákona (a proroků). Problémem farizeů není nedostatek důkazů, znamení, ale pocit, že Písmo samo o sobě už je překonané. Proto nepotřebují znamení, že je Písmo pravdivé, potřebují znamení, že je moderní, že se za ně nemusí stydět. Že se nemusí vracet, když už popošli dále. Mají skvělou tradici otců, která to, co je zastaralé, nahrazuje modernou a vznešeností. Pouhé Písmo je bláznovstvím. Pravá moudrost - je tradice otců. Mrtých v šeolu, kteří přes tradicí stále promlouvají. Ale jejich hlas ze záhrobí není usvědčující, ale uspávající. Jako ostatně Šeol sám.
