Bohu a světu

Chatgpt: Učení o trojím lidu (duchovní – šlechta/bojovníci – pracující) bylo středověké sociálně-teologické schéma, které Jakoubek znal a částečně respektoval, ale nepřijal je nekriticky. Jakoubkův nepopíral řád stvoření ani sociální diferenciaci jako takovou. Odmítal absolutizaci stavovské hierarchie jako božsky neměnné. Klíčovým korektivem pro něj bylo Písmo a Kristus, nikoli tradice sama o sobě. Z jeho eucharistické teologie (kalich pro laiky) plyne zásadní důraz: Před Kristem nejsou duchovní „vyšší lidé“ než laici. Kalich bourá teologickou nadřazenost kléru, a tím narušuje tvrdé pojetí trojího lidu. Jakoubek by řekl: řády ve společnosti existují, ale nejsou měřítkem spásy, pravdy ani důstojnosti. V tom se liší jak od římské hierarchie, tak od táborského radikalismu, který chtěl řády zcela zrušit.

Jakoubek nebyl pacifista, ale ani válečný teoretik jako Tábor. Obrannou válku považoval morálně přípustná, pokud jde o ochranu víry, ochranu obce, a není vedena z touhy po moci, kořisti nebo pomstě. Odmítal svatou válku jako prostředek evangelizace, náboženské násilí jako normu. Podporoval obranu kališnických obcí, ale měl výhrady k excesům radikálů. Jakoubek stojí mezi mezi  Želivským (revoluční kazatel) a táborskými kněžími (apokalyptický boj) na jedné straně, a pacifismem Petra Chelčického na straně druhé.

Krealismus: Maslowova pyramida potřeb zná hlad po zachování života, po elementární bezpečnosti. Obraná válka je nasycení tohoto hladu. Je třeba ji odlišit od útočné války, která je vedena z pocitu nenažranosti, z chuti získat stále více a více, více bohatství, více moci. Obrana není násilí, obrana je snaha násilí zastavit.  Nejedná se ani o porušení principu Nastavení druhé tváře. Nastavit druhou tvář znamená nevzdat se kvůli agresorovi důvodu, pro který zaútočil, pokud je ten důvod spravedlivý, pravdivý. Nastavit druhou tvář znamená nezaleknout se síly nepřítele, jeho agresivity, jeho převahy. A stát na svém. Zde krealismus dává Jakoubkovi za pravdu.  

Chatgpt: Postoj Jakoubka k trestu smrti. Jakoubek sice nebyl moderní abolitionista, ale jeho myšlení mělo výrazné brzdy. Lze říci s jistotou, že nevolal po trestu smrti jako nástroji „očištění církve“. Odmítal lynč, náboženské popravy, zabíjení ve jménu „pravověrnosti“. Trest smrti připouštěl v rámci světské moci jako dobový konsenzus, ale nepovažoval ho jako nástroj církve. Pro Jakoubka: Církev káže, napomíná, vykládá Písmo. Meč není její nástroj. V tom je zásadní rozdíl oproti Želivskému i Táboru.

Krealismus: Zde však je třeba označit Jakoubkův názor za nedostatečný a dát za pravdu Petrovi Chelčickému. Církev tvoří jednotlivci, křesťané. Pokud titéž křesťané mají veřejnou funkci, pak nemůžou se v práci chovat jinak než v kostele. Nemůžou si říct: Teď jsem v kostele, zde není meč mým nástrojem, a zde jsem šlechticem, soudcem, policajtem, katem, a zde se mečem trestu smrti ohánět mohu. Milost Neodsouzení nepřijímáme pouze v modlutebnách, ale i vně modliteben. Nelze rozdělit svůj život na neděli a zbytek týdne. Pokud se policista ocitne v ohrožení života, buď svého, nebo bližního, kterého chrání, pak má jistě právo použít zbraň k odvrácení útoku, byť by to nešlo jinak a vedlo by to k zabití pachatele. Pokud však zatkne pachatele s vědomím, že mu hrozí trest smrti, pak je něco špatně. Jsem rád, že u nás není trest smrti uzákoněn. Kdyby nebyl, zničilo by to duchovní legimitu policie, soudu i celého právního státu. Chelčický má pravdu v tom, že trestající meč dal Bůh pohanským národům, aby měli aspoň nějakou spravedlnost, křesťanské společenství. Stejně tak i židovské společenství Staré smlouvy mělo zosobňovat Boží spravedlnost. Tělo Páně, chce budovat jinak. Tak, aby odráželo Milost Neodsouzení, na kterou není právního nároku. Spravedlností jsme všichni odsouzeni k smrti, v Kristu však přichází Milost, která raději ke smrti odsoudí sebe samu, než aby odsoudila nás. Milost strpěné křivdy, Milost zaplacené škody. Tato Milost bere křesťanům duchovní způsobilost mstít křivdy, vymáhat škody, trestat smrtí. Nelze chtít Milost pro sebe a spravedlnost pro naše viníky. Je třeba otevírat prostor pro pokání, pro dobrovolné uznání vlastních vin. Ten  se milostí neotevře, když se spravedlností předčasně zabouchnou dveře. Kristus na kříži má roztažené ruce k objetí, ruce přibyté na kříži, které nehlásají: Boj se mně, já tě potrestám za všechny tvé provinění. Ale neboj se přijít ke mně, já tvou vinu nesu na svých bedrech, svěř mi ji. Milost předchází pokání, spravedlnost zatvrzuje srdce a pokání dusí. Živí leda tak sebelítost a to je málo.  

Chatgpt: Jakoubek ze Stříbra tedy uznává společenské třídy, ale boří jejich duchovní absolutizaci, v kalichu je cesta k  teologické rovnosti před Kristem. Obranná válka je přípustná jako nutná obrana,  nepřípustná jako nástroj „Boží pomsty“, nebo nedej Bože jako zdroj potěšení, moci a nadvlády nad druhými. Trest smrti je nepřijatelný jako nástroj církve, zdrženlivě tolerovaný jako světské právo.  Jakoubek ze Stříbra byl teolog reformy, nikoli teolog revoluce. Držel církev v napětí mezi tradicí a evangeliem, mezi řádem a svědomím.

Gemini: Mistr Jakoubek ze Stříbra zastával v těchto otázkách pozice, které byly v té době jak revoluční, tak i v rámci husitství značně vlivné a někdy i kontroverzní, zejména ve vztahu k Třem lidem, válce a trestu smrti. Katolické středověké společenské uspořádání bylo často popisováno jako rozdělení do tzv. Tří lidu (Tří stavů): Oratores: Ti, kteří se modlí (duchovenstvo/církev). Bellatores: Ti, kteří bojují (šlechta/rytíři). Laboratores: Ti, kteří pracují (lid/poddaní). Jakoubek toto tradiční uspořádání nezpochybňoval ve smyslu společenského řádu, ale zásadně kritizoval porušování biblických povinností v rámci těchto stavů, zejména u duchovenstva. Jakoubek, v duchu celého husitského hnutí, ostře kritizoval, že Oratores (duchovenstvo) zradili svůj primární úkol  žít v chudobě a kázat Boží slovo. Místo toho se stali bohatými, mocnými a morálně zkaženými, a sami tak porušili princip imitatio Christi (následování Krista). Jakoubkovo úsilí o zavedení přijímání podobojí a obhajoba práva laiků na četbu a výklad Písma fakticky posilovaly náboženskou roli třetího stavu. Laici, kteří přijímají pod obojí, se stávají rovnocennými členy Božího lidu, čímž se teologicky stírají dosavadní výlučné role kněží.Jakoubek požadoval, aby všichni lidé, včetně duchovenstva, žili spravedlivě a plnili své povinnosti dle Bible, což bylo důležitější než jejich zařazení do tradičního stavu.

Katolická teologie obecně přijímala koncept spravedlivé války (bellum iustum), pokud splňovala určité podmínky. Husité však čelili přímým křížovým výpravám. Jakoubek byl původně teolog, ne vojevůdce, ale jeho postoj k válce se vyvíjel pod vlivem obrany víry. Jakoubek ze Stříbra aktivně a teologicky podpořil ozbrojený odpor husitů proti křížovým výpravám a nepřátelům kalicha. Zastával názor, že pokud je Boží zákon (a tedy i kalich) ohrožen silou a nátlakem, je spravedlivé a křesťanské se bránit. V jeho spisech se často odráží eschatologické vnímání doby, ve které jsou husité  Boží vyvolení bojovníci proti silám Antikrista. Byl autorem spisu, který se přímo věnoval otázce spravedlivého boje, kde hájil právo na sebeobranu a obranu víry před nepřáteli. Tato podpora byla klíčová, protože poskytovala teologické zdůvodnění pro vojenské akce, které vedly k husitským vítězstvím. Jakoubek tak pomohl posunout husitství od čistě teologického hnutí k aktivnímu politickému a vojenskému odporu.

Postoj k trestu smrti byl v husitském prostředí složitější, ale Jakoubek se obecně držel striktní interpretace Písma. Jakoubek ze Stříbra, stejně jako většina husitských teologů, podporoval výkon trestu smrti ze strany světské moci: Poslušnost Římu 13: Vycházel především z Nového zákona, zejména z Listu Římanům (kapitola 13), kde se píše, že světská moc "nenosí meč nadarmo" a je Bohem ustanovena k potrestání zločinců. Jakoubek striktně rozlišoval mezi duchovní mocí (která smí kázat, napomínat a ukládat pokání) a světskou mocí (která má povinnost udržovat řád, chránit nevinné a trestat těžké zločiny, včetně trestu smrti).

Krealismus: Zde zveřejněný Chelčického traktát je přímá oponentura tomuto názoru. Chelčický se až ironicky ptá, jak si duchovní a světská moc nemůže vzájemně nepřekážet. Co když světská moc popraví někoho, komu měl duchovní odpustit? Co když duchovní odpustí někomu, koho měl světský popravit? Takto vnímané moci duchovní a světské si systémově nemohou pomáhat, ale musí si jen překážet. Takovéto tělo, kde si údy vzájemně překáží a dělají protichůdnou práci, nemůže být tělo Kristovo.

Gemini: Ačkoli trest smrti podporoval, kritizoval by jeho neprávní a bezdůvodné zneužívání (např. pronásledování kvůli víře). Zastával myšlenku přísné, ale spravedlivé Boží kázně uplatňované světskou vrchností. Jakoubek tedy svou teologií ovlivnil nejen náboženskou praxi, ale i politické a společenské postoje husitů.

E-cirkev.cz: Ve společnosti, tehdy ovšem zcela formálně křesťanské, se Jakoubek současně snažil prosadit podobu zcela sekularizované církve, spravované v majetkových otázkách světskou mocí. Smál se univerzitním titulům. Agitoval proti veřejným domům a křesťanské lichvě. Odmítal nesmyslné daně. Problematizoval dobovou soudní praxi i běžný trest smrti. Konečně, Jakoubek jako jediný z křesťanských teologů pozdního středověku, jestli ne středověku vůbec, navrhl zrušit dávné papežské nařízení a vrátit Židům možnost uplatnit se v řemesle a zemědělství.

Jindřich Marek: Badatelé se domnívali, že jedinou malou odlišnost mezi Jakoubkovými a Želivského názory bychom mohli spatřovat v tom, že druhý z nich neuznával královskou autoritu.89 Diskutována byla také otázka postoje ke světskému panování kněží: proti němu se Jakoubek ostře stavěl, kdežto Želivský svou praxí ustanovení tohoto pražského článku porušil. Obsah sbírek připisovaných jednomu i druhému však prozrazuje, že situace byla složitější: Jakoubek ze Stříbra sice královskou autoritu na obecné rovině uznával (vždyť právě světská moc měla reformovat církev), ovšem v jemu připisovaných sbírkách jsou stejně ostré útoky proti králům jako v postile připisované Želivskému. „Dum enim quis contra regem, principes et barones predicat, adversus bestias predicat = Neboť když někdo káže proti králi, knížatům a baronům, káže proti šelmám..“ (Rudolf HOLINKA, Nová betlémská postila M. Jakoubka ze Stříbra, VČA 60, 1951, s. 1–27, zde s. 10 a pozn. 19 na s. 23). Srov. též Výklad na Zjevenie: František ŠIMEK (ed.), Jakoubek ze Stříbra, Výklad na Zjevenie sv. Jana 1–2, Praha 1932, 1933): Páni jsou v područí Antikrista (s. XLIII–XLIV), jedni musí vládnout a druzí poslouchat, ovšem jen v dobrém (s. XLIV). V témže spisu se kazatel staví proti šlechtickým přídomkům (2. díl, s. 61–62). Bylo by možno jmenovat větší množství dalších míst. Srov. též postilu v rukopisu VI E 24, jež ale není v úplnosti připisována Jakoubkovi. Podle jejího sestavovatele králové pocházejí z církve Antikristovy. Na druhé straně novoměstský tribun Želivský královskou moc jako takovou nepopíral. Pokud jde o světské panování kněží, v postile připisované Želivskému nalezneme stejně ostré odsouzení světského panování kněží jako v Jakoubkovi připisovaných textech.Samozřejmě to neznamená, že uvedená postila nemá s Želivským nic společného, ani to, že on sám nemohl jednat proti zásadám vyjádřeným ve sbírce. Takové zjištění nás však vybízí k opatrnosti při interpretaci této památky v kontextu radikálního husitského kazatelství.

Chatgpt: Stručná a poctivá odpověď zní: o Jakoubkově učení o vztahu šlechtice a poddaného nemáme samostatný „sociální traktát“, ale jeho postoj lze poměrně spolehlivě rekonstruovat z jeho teologických spisů, univerzitních disputací a z širšího pražského husitského kontextu, jehož byl jedním z hlavních mluvčích.

Jakoubek nenapsal spis výslovně o sociálním zřízení, nevolnictví nebo feudální hierarchii. To je důležité, že nebyl sociální revolucionář typu Táborů, nebyl kazatel „obrácení společenského řádu naruby“, zůstával univerzitním teologem. Jeho sociální názory musíme odvozovat nepřímo. Jakoubek vychází z přesvědčení, že autorita je legitimní jen tehdy, je-li v pravdě Kristově, hřích ničí autoritu, Boží zákon stojí nad každým lidským řádem. To sdílí s Husem i Wyclifem. Z Jakoubkova myšlení plyne zásadní princip:  Pán nemá absolutní moc nad poddaným, nýbrž je správcem svěřeným Bohem.

Jakoubek ostře rozlišuje potestas (moc) od ministerium (službu). V duchu Wyclifa a Husa platí: Moc bez spravedlnosti není pravá moc. To se netýká jen papeže, ale každé autority, tedy i světské. Z jeho myšlení lze vyvodit tyto body. Přijal by legitimní světskou vrchnost jako součást řádu světa, rozdíly stavů jako historickou skutečnost, ne ideál, poslušnost poddaných tam, kde není porušován Boží zákon. Odmítl by libovůli vrchnosti, krutost, vykořisťování, svévoli, zacházení s poddaným jako s „věcí“. V duchu Jakoubkova pojetí by platilo:  Šlechtic, který jedná proti evangeliu, ztrácí morální nárok na poslušnost. 

Jakoubek v textu De communione sub utraque specie opakovaně zdůrazňuje rovnost všech věřících před Kristem, že eucharistie ruší duchovní nadřazenost jednoho nad druhým. To má sociální důsledky, i když nejsou explicitně rozvedeny. V polemikách proti papežské a církevní moci Jakoubek tvrdí, že autorita se pozná podle pravdy, ne podle postavení. Tento princip nutně relativizuje feudální absolutismus.

Jakoubek ze Stříbra chápal vztah šlechtice a poddaného jako vztah odpovědnosti před Bohem, nikoli jako absolutní právo pána nad člověkem; nevolnictví nepovažoval za ideál, ale za historickou skutečnost, která je legitimní jen potud, pokud není v rozporu s evangeliem. Jakoubek nebyl Táborita, nebyl revolucionář moci, ale ani obhájce statu quo. Jeho myšlení připravilo půdu, ale nešlo tak daleko jako Chelčický. Chelčický je Jakoubek „domyšlený do důsledku“  Jakoubek ještě připouští svět, kde se vrchnost může nechat vést evangeliem, Chelčický už říká a historie ukazuje, že se to nestane.

Krealismus: Jakoubek totiž říká, že šlechtic se má k nevolníkovi chovat podle evangelia, Chelčický namítá, že když se tak začne chovat, feudalismus zanikne zcela samovolně. 

Chatgpt: Jakoubek ze Stříbra je reformátor, který odvážně rozrušil starý řád, Petr Chelčický je myslitel, který se nebál říci, že ten řád musí zemřít celý. A právě proto je Jakoubek most, Chelčický hranice. Ne nepřátelé. Ale učitel a jeho nejradikálnější žák. Jakoubek učení o trojím lidu nepopírá, ale morálně ho podmiňuje evangeliem, vyzývá vrchnost: „Jednej podle Krista. Chelčický učení o trojím lidu rozbíjí radikálněji, tvrdí, že meč a Kristus jsou neslučitelné, a že jakmile se vrchnost „polepší“, přestane být vrchností. Chelčický zde vlastně ani není proti Jakoubkovi, spíše je jeho eschatologickým (konečným) důsledkem. Jakoubek uznává církev a řád, ale zároveň ví, že církev může být svedena. To není rozpor, ale biblický realismus Izrael je Boží lid, a přesto se opakovaně odvrací.Král je Božím služebníkem, a přesto může být tyran. Církev je Kristova nevěsta, a přesto může smilnit s mocí. Jakoubek nechce církev zrušit, chce ji očistit evangeliem. Chelčický a prvotní Jednota bratrská již nevěří, že očista shora je možná, a proto volí radikální nenásilnou věrnost zdola.

Gemini: Jakoubek ze Stříbra se ve svých spisech a kázáních sice primárně zaměřoval na teologii a kritiku církve, ale jeho učení mělo hluboký dopad na to, jak husité vnímali společenské a etické vztahy, včetně vztahu mezi šlechticem a poddaným. Hnutí, které vzešlo z jeho teologie, sice vedlo k radikálnímu zpochybnění nevolnictví u táboritů, ale Jakoubkův vlastní postoj byl spíše v rovině křesťanské morálky a správného plnění stavovských povinností.

Přímé, ucelené pojednání Jakoubka pouze o nevolnictví a vazalství neexistuje. Jeho pohled musíme rekonstruovat z jeho širšího učení, které se týkalo kupříkladu kritiky lichvy (Contra usuram). Zde odsoudil jakékoli vykořisťování, které neodpovídá spravedlivé odměně za práci.

Kázání o hříchu a spravedlnosti: V nich se odvolával na ideál raného křesťanství a rovnost před Bohem. Jakoubek, ačkoliv nebyl sociálním revolucionářem jako někteří radikální táborité (kteří volali po úplném zrušení světské vlády a majetku), požadoval, aby se vztah mezi šlechticem a poddaným řídil principy křesťanské spravedlnosti a lásky. Šlechtic byl podle Jakoubka Bohem ustanoven, aby byl ochráncem, ne tyranem. Pán měl vládnout spravedlivě a používat svou moc (meč) k udržování pořádku a ochraně spravedlivých, nikoli k hromadění majetku na úkor slabých (v souladu s Římanům 13). Jakoubek by tedy po pánu požadoval, aby nevyžadoval od poddaných nadměrné roboty, dávky či nespravedlivé poplatky, které by vedly k jejich zbídačení. Pán nesměl jednat jako lichvář. Stejně jako kněz musel být i pán morálním vzorem a žít v souladu s Desaterem. Jeho chování mělo být založeno na lásce k bližnímu.

Na druhé straně Jakoubek uznával, že poddaný má povinnost poslušnosti vůči světské moci, dokud tato moc nepožaduje něco, co je proti Božímu zákonu (Písmu svatému). Poddaný měl svědomitě plnit svou práci a povinnosti, které mu vyplývaly z jeho stavu (Laboratores). Jakoubek by odmítal anarchii a svévoli. Poslušnost pánovi byla součástí Bohem ustanoveného řádu. 

I když tedy Jakoubek nevolnictví přímo neřešil, jeho učení nepřímo podkopávalo tradiční feudální řád. Tím, že laici přijímali z kalicha, se teologicky zrovnoprávnili s knězem. Tato náboženská rovnost byla vnímána jako předstupeň sociální rovnosti.Jeho kritika majetku a hamižnosti kléru snadno přecházela i na bohatství a chamtivost světských pánů, pokud tato bohatství byla získána vykořisťováním. Jakoubek nevolnictví explicitně nerušil, ale jeho teologie vytvářela etický rámec, který striktně odsuzoval vykořisťování a požadoval, aby i světská správa byla podřízena morálním a spravedlivým požadavkům Písma, ať už šlo o šlechtice, nebo o kněze.

Z pohledu dnešní etiky vnímáme znevolnění (nevolnictví) jako nepřijatelné, ale ve středověku byla tato praxe – ač v různých formách – součástí sociálního řádu, který byl jak světskou, tak do jisté míry i církevní autoritou přijímán jako přirozený. U Jakoubka ze Stříbra je důležité si uvědomit, že znevolnění nebylo primární teologické téma. Jakoubkova primární reformní činnost a kritika se soustředila na církev a náboženské dogmata jako například Papežská autorita, Přijímání podobojí, Hříšný život duchovenstva. Lichva. Nevolnictví a poddanství (vazalské vztahy) spadaly primárně pod jurisdikci světské moci, jejíž existenci Jakoubek, na rozdíl od některých radikálnějších táboritů, nezpochybňoval. Zastával názor, že světská moc je Bohem ustanovena k udržování řádu.

Středověká teologie obvykle nerozporovala samu instituci nevolnictví, ale spíše morální zneužívání této instituce. To znamená, že Jakoubek neřekl: "Zrušte nevolnictví, protože všichni lidé jsou si rovni." Spíše řekl: "Pane, když už máš poddaného, nesmíš ho vykořisťovat a musíš se k němu chovat křesťansky." Nekritizoval instituci, ale praxi: Z Jakoubkových spisů a kázání neznáme žádný text, kde by explicitně požadoval zrušení nevolnictví jako takového.

Kritizoval vykořisťování. V jeho kritice lichvy a nespravedlivých daní je však skrytá kritika zneužívání moci. Pán, který nutí poddaného k nesnesitelné robotě nebo mu bere nepřiměřené dávky, je v Jakoubkových očích hříšník, protože porušuje Boží zákon lásky a spravedlnosti.

Jakoubkův postoj se lišil od radikálních táboritů. U raného Tábora (zvláště pod vlivem Petra Kánišema a dalších kazatelů) se objevovala myšlenka, že by nemělo být pánů ani poddaných, majetek by měl být společný a měly by být zrušeny všechny světské úřady. Jakoubek byl však umírněný pražský mistr a tyto anarchické a sociálně revoluční myšlenky odmítal. Obhajoval stavovský řád (rozlišení na oratores, bellatores, laboratores), jen požadoval, aby všichni ve svém stavu žili spravedlivě podle Písma. Jakoubek tedy nekritizoval samotné "vlastnění" jednoho člověka druhým, jako princip, který by byl a priori proti Boží vůli (což bylo standardní středověké teologické chápání). Kritizoval by však morální hříchy a nespravedlnosti spojené s touto institucí.

Ano, dá se říct, že Petr Chelčický domyslel etické a sociální důsledky Jakoubkova (a Husova) učení o Kristově zákonu a Písmu do radikálnějších a ucelenějších závěrů. Zatímco Jakoubek byl univerzitní teolog a reformátor, který se primárně snažil očistit církev a vrátit ji k biblickému učení, Chelčický byl laický myslitel, který aplikoval toto biblické učení na celou společenskou strukturu. Srovnání Jakoubek vs. Chelčický: Zde je shrnutí, jak oba myslitelé přistupovali k autoritě a světské moci. 

Mistr Jakoubek ze Stříbra: Základní autorita Písmo svaté jako jediná autorita; kritika tradice. Světskou vládu/Šlechtu uznával jako její Bohem stanovenou roli (založenou na Starém zákoně a Římanům 13 – "nenosí meč nadarmo") pro udržení vnějšího řádu a trestání zla. Feudální vztahy Kritizoval zneužití a hřích v rámci existujícího stavovského systému (lichva, nespravedlnost). Požadoval křesťanské chování pánů vůči poddaným. Teologicky obhajoval obrannou válku a trest smrti (pokud je spravuje světská autorita). 

Petr Chelčický (Domýšlení důsledků):  Písmo svaté a především Zákon Kristův (tj. Nový zákon, kázání na hoře) jako jediná autorita. Odmítal veškerou světskou vládu, válku a nadvládu. Věřil, že zavedení vlády a násilí (meče) je odklon od Kristova učení a je to součást ďáblova zřízení. Pokud by se páni a poddaní řídili jen Zákonem lásky (Nový zákon), nepotřebovali by žádné zákony, meč, daně ani feudální vztahy – feudální systém by se stal zbytečným a zanikl by.  Absolutně odmítal válku i trest smrti jako hříšné, protože obojí je násilí, které je v rozporu s Kristovým přikázáním Neodporuj zlému (Poznámka krealismu: Zde gemini nechápe správně Chelčického. Nejde o neodporování zlu, jde o Milost neodsouzení, kterou křesťan přijal a má rozdávat dále).

Proč to Chelčický domyslel. Chelčický vzal Jakoubkovo volání po následování Krista (imitatio Christi) a aplikoval ho doslovně a bez kompromisů na společenskou a politickou sféru. Chelčický tvrdil, že v okamžiku, kdy císař Konstantin "spojil" církev se státem (a dal jí majetek a moc), pravé křesťanství zaniklo. Jakýkoli světský úřad, který používá násilí (meč, válka, trest smrti), je anti-křesťanský. Pokud by pán jednal jen z čisté křesťanské lásky, nevyžadoval by robotu, nechtěl by mít nevolníky, a ani by nepotřeboval jejich poslušnost vynucovat silou. Celý systém nadvlády (pán – nevolník) by ztratil svůj základ a rozplynul by se v komunitě rovných bratrů. Zatímco Jakoubek se snažil feudalismus reformovat a křesťansky usměrnit, Chelčický dospěl k závěru, že ho nelze "křesťansky usměrnit," ale je nutné ho opustit (separovat se od světa a žít ve společenství řízeném láskou).

Jakoubek ze Stříbra poskytl teologický základ (Sola Scriptura, nutnost následovat Krista), ale Petr Chelčický vyvodil ze zásad Nového zákona a Písma ty nejradikálnější sociální a politické důsledky.