Bohu a světu

Co ještě říci o Jakoubkovi ze Stříbra?

Chatgpt: Co z Jakoubkova učení zůstává aktuální? Z jeho spisů a postojů lze vyčíst, že svátost není výsadou kléru, církev není nad Kristem, praxe církve musí odpovídat evangeliu a tradice má sloužit, ne vládnout To jsou myšlenky, které přesahují konfese.

Jakoubek není jediným autorem Čtyř artikulů, ale je jejich hlavním teologickým architektem a klíčovou osobou, která jim dala ucelenou biblickou a ekleziologickou podobu.

Čtyři artikuly (1419–1420) nejsou „autorský text“ v moderním smyslu. Jsou to programové vyznání reformního hnutí, vzniklé kolektivně v pražském univerzitním a kazatelském prostředí, formulované pro potřebu veřejného a politického jednání (se stavy, šlechtou, králem, koncilem). Jejich síla je právě v tom, že spojují teologii, pastoraci i sociální kritiku. Jakoubek systematicky rozpracoval jejich obsah v traktátech, dal jim pevné zakotvení v Písmu, zvláště v Novém zákoně, prosazoval konzistentní ekleziologii, nikoli jen dílčí protest. Zejména Artikul o kalichu, zde je Jakoubkova role zcela zásadní. Jeho traktáty (De communione sub utraque specie) přímo stojí v pozadí formulace. Artikul o moci církve Jakoubek jasně formuluje, že církev není hierarchie moci, ale společenství věrných, a že kněz je vázán evangeliem, ne stavem. 

Jakoubka můžeme považovat za most mezi Husem a pozdější husitskou praxí. Hus otevřel otázky (autorita, pravda, církev), Jakoubek je systematizoval a učinil prakticky použitelnými. Hus byl prorocký hlas, Jakoubek byl teolog reformy. Vedle Jakoubka se na formulaci artikulů podíleli pražští mistři univerzity, kazatelé (Betlémská kaple, Nové Město) i laičtí představitelé pražské obce. Ale nikdo jiný jim nedal tak soudržnou teologickou kostru jako Jakoubek. Jakoubek ze Stříbra není jediným autorem Čtyř artikulů pražských, ale je jejich hlavním teologickým tvůrcem, systematikem a vykladačem – bez něj by artikuly nebyly vnitřně soudržným reformním programem, ale jen souborem protestních bodů.

Gemini: Mistr Jakoubek ze Stříbra je považován za hlavního autora nebo přinejmenším hlavního teoretického garanta a formulátora Čtyř pražských artikulů (článků), které se v roce 1420 staly základním programovým dokumentem celého husitského hnutí. Jeho podíl na artikulech byl zcela zásadní, protože vycházely přímo z jeho klíčových teologických myšlenek:

Příjímání pod obojí způsobou (chléb a víno i pro laiky). Jakoubkův podíl: Jakoubek je otcem tohoto požadavku. On v roce 1414 (za Husovy nepřítomnosti) jako první teolog tuto praxi zavedl a následně ji obhajoval v klíčových spisech (např. Salvator noster), čímž poskytl teologický základ pro nejviditelnější symbol celého husitství, tj. kalich. Tento artikul je přímým odrazem jeho práce.

Odebrání "neřádného panování" kněžím a mnišům a požadavek navrácení se k apoštolské chudobě a Kristovu stavu. Jakoubek byl silným kritikem bohatství a světské moci církve. Odmítal světské tituly, agitoval proti lichvě a požadoval, aby církevní majetek byl spravován světskou mocí (sekularizace). Tento požadavek na nemajetnost církve je přímým důsledkem jeho viklefovských a husovských myšlenek.

Svobodné hlásání Božího slova. Jakoubek jako univerzitní mistr a kazatel (působil v Betlémské kapli) byl logicky nejdůraznějším obhájcem práva na kázání bez omezení ze strany církevní hierarchie.

Potírání smrtelných hříchů. Jakoubek aktivně kritizoval morální úpadek a hříchy kléru i laiků a požadoval rovnost před Bohem i před světským právem, tedy rovné trestání hříchů bez ohledu na stav.

Jakoubek ze Stříbra tedy artikuly pravděpodobně nesepsal sám izolovaně, neboť šlo o programový dokument vytvořený po dohodě různých husitských frakcí (Pražané a Táborité) po obléhání Prahy Zikmundovými vojsky v létě 1420. Nicméně teologický obsah a hlavní myšlenky těchto artikulů (zejména kalich a nemajetnost církve) byly odvozeny a rozpracovány v jeho teologických spisech.

Dalo by se říct, že Jakoubek ze Stříbra dal Artikuly intelektuální a teologický základ, a proto je často označován za jejich hlavního autora.

Krealismus: se hlásí k prvním třem artikulům. Čtvrtý však nelze aplikovat na trest smrti. Nelze přijímat Milost Neodsouzení ke smrti pro sebe a odsuzovat k trestu smrti druhé. V této souvislosti je však třeba podotknout, že vězeňství dnes je o něčem zcela jiném než v době Chelčického nebo Jakoubka ze Stříbra. Tehdy vězení sloužilo především a převážně jako čekárna popravu nebo jiný tělesný trest, případně k zajištění zajatých nebo nepohodlných nepřátel, anebo jako hladomorna, do které se člověk strčí a pak se o něho není třeba starat. Dnes vězeňství není pouze o trestu, ale hlavně pro izolaci nebezpečných lidí od společnosti a jejich převýchovu v rámci možností. Řečeno duchovně k poskytnutí času na pokání. Podmínky ve vězeňství dnes a tehdy, to jsou nebe a dudy, byť jistě ani dnes to není dvakrát příjemné místo. Někteří kritici a zastánci tvrdé ruky dokonce nazývají vězení “hotelem.” Dnešní vězeňství, podle mého názoru, odpovídá Chelčického ale i evangelijnímu požadavku o nesouzení člověka a je plně legitimní součást právního státu zemí hlásící se ke “křesťanským kořenům.” Tuto duchovní legimitu by však zcela vykořenilo znovuzavedení trestu smrti.

Autor: Dovolte mi prosím jednu osobní poznámku. Dnes je módní názor přirovnávat husity k islámským teroristům, k isis, k nekulturním barbarům. Tato tvrzení jsou nespravedlivá a daleko od pravdy. Teroristé typu isis chtějí návrat do středověku, husité naopak ze středověku vyvádějí. 4 pražské artikuly dalece předběhly svět, dnes jsou základem Západní civilizace a moderních států. Jistě, nebyly formulovány právnicky, ale teologicky, bylo třeba je domyslet, ale základy a zárodky jsou zde. Husité, moderním jazykem, bojovali za svobodu svědomí, za rovnost lidí v důstojnosti, za odluku státu od církve a za právní stát rovnosti před zákonem. To jsou základní principy vůbec lidství. A nemusíme se ano urážet nad sociálními radikály typu táborských a nazývat je komunisty. Oni správně rozeznali soudobý feudální systém a řád za nespravedlivý a antikristovský, tak chtěli zkusit něco jiného. Že jim to nevyšlo je jiná věc, žádný učený z nebe nespadl a lidstvo se musí umět poučit i z chyb a omylů, bez nich se nikdo a nic neposouvne před. Češí husité společně s italskými humanisty a némeckými protestanty stojí u kolébky dnešní civilizace, která se nerodila snadno, ale buďme vděční za každou porodní bábu, bez nich by se dítě nemuselo narodit živé. A Jakoubek ze Stříbra je jistě jedním z nich.

Estranky.cz: Jakoubek jako kazatel, který své dílo konal pod zorným úhlem Božího zákona, byl ale zároveň politikem, osobou veřejně činnou nejen na univerzitě a kazatelně, ale také na pražských radnicích a v husitských Čechách vůbec. Na teoretických základech, které ve věci oprávněnosti křesťanské války Jakoubek postupně vybudoval, stála vojenská praxe prvních husitských vojsk. Ideový a politický program čtyř pražských artikulů, zaštítěný právě brannou mocí utrakvistické šlechty a měst, byl z velké části zase Jakoubkovým dílem. Jako politik bránil dobré jméno krále Václava IV. před kostnickým koncilem a ve službách veřejnosti se účastnil také mírových procesů v rámci země. Do jisté míry lze Jakoubka vnímat (a snad si můžeme představit, že se tak vnímal i on sám) jako novodobého izraelského soudce nebo starozákonního proroka, který mluví do věcí zemských, naslouchají mu mocní i králové.

Otto: Mezitím poměry v Čechách jmenovitě od smrti krále Václava stávaly se stále neutěšenějšími. V hloubání náboženském zejména tvořící se strana táborská zacházela dále, než mistrům Pražským bylo milo, a ve většině kusů J. stavěl se zrovna tak proti kněžím táborským, ač jinak jistě jim v některých jednotlivostech byl blíže. To bylo hlavní příčinou, že J. proti naukám táborským stál v čele mistrů. Základ nazírání byl týž, třeba v podrobnostech jevily se někdy neshody. Když po shromážděni na Křížkách došlo v Praze následkem některých výtržností ke schůzi zástupců obou stran, jistě J. svým vlivem přispěl k formulování společných názorů ve čtyři artikule Pražské, v nichž došlo k určitému vyslovení zásad, jichž J. od prvopočátku nejdůsledněji se přidržel. A v téže také době on to byl s M. Křišťanem, kteří k otázce o dovolenosti války pro svobodu slova božího odpověděti zvláštním spisem, že ne sice rozšiřování, jistě však obrana slova božího mečem jest dovolena. Jest to ono památné dobré zdání, které vůdcům táborským stačilo k zahájení rozsáhlých příprav k boji.

Chatgpt: Ano — u Jakoubka ze Stříbra je ještě několik velmi důležitých rysů, které často zůstávají ve stínu jeho „nejznámějších témat“ (kalich, Trojí lid, autorita Písma). Právě tyto rysy jsou ale klíčové pro pochopení české reformace jako celku. 

Jakoubek nebyl ani radikál (Tábor), ani konzervativec (Řím). Jeho skutečná historická role je role mostu, mezi Husem a pozdější Jednotou bratrskou, mezi univerzitní teologií a lidovou zbožností, mezi kritikou církve a respektem k církvi jako instituci. On nebyl revolucionář v sociálním smyslu. Byl to reformátor vědomí církve. Bez Jakoubka by kalich zůstal akademickou debatou, Hus by byl jen mučedník, česká reformace by se rozpadla mezi Řím a Tábor.

Jakoubek je často vnímán jako „umírněný“, ale to je zavádějící. Ve skutečnosti byl radikální v interpretaci Písma, nikoli v násilí. Jeho radikalita spočívá v tom, že Písmo má absolutní autoritu nad církví, církev se může mýlit, tradice má váhu jen potud, pokud je evangelijní. To je epistemologická revoluce, nikoli politická. V tomto smyslu je Jakoubek předchůdcem reformace 16. století, moderní biblické kritiky a paradoxně i pozdější protestantské zdrženlivosti vůči moci.

Jakoubek měl odvahu jít a jednat bez precedentu. Jakoubek udělal něco, co bylo tehdy extrémně riskantní:. Zavedl praxi (kalich laikům), aniž by k tomu měl oporu v církevní autoritě – pouze v Písmu a rané církvi. To je zásadní moment. Nešlo výlučně o eucharistii. Šlo také, byť mimoděk, o otázku: Kdo má právo rozhodovat o podobě církve? Jakoubkova odpověď řîká ne papeži, ne koncilu, ale ano pravdě evangelia rozpoznaná svědomím církve. Tím otevřel dveře i pro pozdější odmítnutí odpustků, kritiku církevního majetku, důraz na svědomí.

Jakoubek není ani naivní idealista, ani cynický realista. On počítá s hříchem, ale nevzdává se evangelia. To je vidět v jeho postoji k moci (není dobrá, ale může být snášena), k válce (tragická, ale někdy obranně pochopitelná), k trestu smrti (není ideál, ale fakt světa po pádu). V tom je hluboce augustinovský, ale očištěný od konstantinismu.

Antikrista nebete jako osobu, ale jako proces. Jakoubek nečeká jednoho démonického jednotlivce, ale vidí Antikrista jako systém, který se tváří křesťansky, používá církevní jazyk, ale popírá evangelium skutky. To je extrémně moderní pojetí. Antikrist není „tam venku“, ale uvnitř církevní moci, když se oddělí od Krista.

Jakoubek zastává etiku odpovědnosti, ne čistoty. Jakoubek nehlásá absolutní pacifismus (Chelčický), ani svatou válku (Tábor). Hlásá: odpovědnost každého před Bohem v konkrétní situaci. To je důvod, proč ho jedni považují za příliš měkkého, druzí za příliš tvrdého. Ve skutečnosti je tragicky realistický.

Jakoubek je tichý. A to je ctnost. Jakoubek nepoutá pozornost, nehledá kult osobnosti, nezakládá sektu, nevystupuje jako prorok. Je to teolog, který nechává mluvit Písmo. V kontextu hlučné doby (husitské revoluce!) je to samo o sobě výpověď.

Jakoubek ze Stříbra byl teolog svědomí, který odmítl jak církevní absolutismus, tak revoluční mesiášství, a tím položil základy české reformace, která byla hlubší než jen soudobý, politický-sociálně-duchovní protest.

Gemini: Ano, kromě již probraných témat (teologie kalicha, vztah k Antikristu, reforma autority, vztah k Chelčickému) je v osobnosti a díle Jakoubka ze Stříbra klíčových ještě několik bodů, které jej utvářejí jako nejdůležitějšího husitského teologa hned po Husovi:

1. Vliv Mistra Jana Husa a Viklefa. Jakoubek nebyl pouze pokračovatelem, ale uchovatelem a systematikem Husova odkazu. Po upálení Husa (1415) to byl právě Jakoubek, kdo se stal hlavním teologickým lídrem v Praze a na univerzitě. On zajistil, že Husovo učení, zejména jeho radikální kritika církve a autorita Písma, nezmizelo. Jakoubek se sice v otázce remanence (zůstávání chleba v eucharistii) držel Viklefa, kde Hus byl opatrnější, ale v celkovém důrazu na mravní reformu kněžstva a kritiku papežství byl jeho věrným nástupcem. Jakoubek byl jedním z prvních, kdo systematicky obhajoval a začlenil do české teologie klíčové myšlenky anglického reformátora Johna Viklefa, zejména ty týkající se eucharistie (zmíněná remanence) a vlády na základě milosti (kritika hříšných prelátů).

2. Liturgická a teologická produkce. Jakoubek byl mimořádně plodný a vlivný autor. Přestože je známý pro své české spisy, napsal velkou část svých děl latinsky, což znamená, že byl schopen vést rovnocennou odbornou polemiku s katolickými teology své doby (např. na Kostnickém koncilu nebo s Gersonem). Neprodukoval jen teoretická díla, ale i praktické texty pro lid. Jeho práce o přijímání pod obojí a kázání v Betlémské kapli měly přímý dopad na každodenní náboženský život prostých Pražanů, což je pro historika velmi cenné.

3. Osobní a intelektuální charakter Jakoubek byl znám svou neústupností, ale zároveň i mírností. I když byl kritizován a čelil tlaku, nepolevil ve své obhajobě kalicha a v kritice církve. Byl to člověk pevných zásad. V turbulentních počátcích husitských válek (1419–1421) sloužil Jakoubek jako intelektuální a morální tmel mezi pražskými utrakvisty (univerzitní střed) a radikálními tábority. Snažil se udržet jednotnou frontu proti Zikmundovi a katolíkům, ačkoliv s táboritským extremismem v otázce eucharistie a obrazů nesouhlasil.

Zkrátka, Jakoubek ze Stříbra je zosobněním přechodu od teoretického reformního hnutí Husa k aktivní revoluční a teologicky ukotvené fázi husitství. Bez jeho práce by kalich pravděpodobně nezískal takovou sílu a husitství by postrádalo klíčovou teologickou strukturu.