Bohu a světu

Chatgpt:  Jakoubek ze Stříbra chápal eucharistii jako střed církve, života víry i křesťanské identity, ale zároveň odmítal pozdně středověké deformace, které z ní podle něj učinily nástroj moci a vyčlenění. Jeho pojetí je překvapivě vyvážené: hluboce svátostné, realistické, ale nikoli magické.

 Eucharistie je podle něj Kristův skutečný dar a ne pouhý symbol. Jakoubek nepopíral skutečnou přítomnost Krista v eucharistii. V tom se liší od pozdějších radikálních reformátorů (např. zwingliánů). Stojí stále v rámci latinské svátostné tradice. Nevnímá však eucharistii jako izolovaný „magický předmět“, ani jako prostředek, který by byl účinný bez vztahu, víry a pokání. Kristus je přítomen proto, aby se dával, ne proto, aby byl uzavřen do rukou kněží.

Nejznámější Jakoubkův přínos je obhajoba přijímání chleba i vína pro všechny věřící. Jeho argument není sociální ani revoluční, ale biblický a kristologický: Kristus přikázal pít všem: „Pijte z toho všichni“ (Mt 26,27). Apoštolská církev přijímala pod obojí. Odepření kalicha laikům nemá oporu v Písmu, ale je pozdní disciplinární praxí. Pro Jakoubka kalich není privilegium, ale právo dané Kristem. Odepření kalicha není „malá liturgická změna“, ale zásah do samotné podoby evangelia.

Jakoubek nepopírá službu kněží, ale odmítá myšlenku, že kněz má „vyšší“ přístup ke Kristu, laik má „nižší“ účast na Kristově těle. Eucharistie je znamením jednoty církve, ne znakem rozdělení na „duchovní elitu“ a „pasivní příjemce“. Kalich je pro něj ekleziologický klíč,  kdo má kalich, je plně členem Kristova těla. Kristus se dává, ale neobchází pravdu. Jakoubek není „lacině milostivý“. Velmi důrazně učí, že přijímání eucharistie bez pokání je duchovně nebezpečné, svátost nezastupuje proměnu života. Zde je blízký Pavlovi (1K 11):  kdo jí a pije nehodně, jí a pije soud sobě. Ale – a to je klíčové – řešení není odepření kalicha, nýbrž volání k pokání. Církev nemá chránit svátost tím, že ji uzavře, ale tím, že vede k pravdě.

Jakoubek se zde dostává velmi blízko pozdější reformaci odmítá pojetí mše jako opakované oběti, zdůrazňuje, že oběť Krista je jednou provždy dokonaná. Mše je zpřítomnění daru, ne nové obětování Krista. Tím oslabuje obětní moc kněze a posiluje účast celého shromáždění. Jakoubkovo chápání lze shrnout takto. Kristus je skutečně přítomen, ale ne jako vlastnictví církve. Eucharistie je dar pro všechny, ne privilegium vyvolených. Kalich patří všem věřícím, protože jej Kristus dal všem. Svátost bez pokání je nebezpečná, ale řešením není zákaz, nýbrž obrácení. Církev se neměří mocí nad svátostí, ale věrností Kristovu slovu.

Phil.muni.cz: Ve 20. letech vystupoval proti učení pikartů, popírajících reálnou přítomnost Kristovu v eucharistii. Už dříve, ve svém traktátu De remanencia panis (1406–07 nebo 1407–08), odmítá změnu podstaty chleba a vína, na rozdíl od Viklefa však akcentuje reálnou přítomnost Kristovu v eucharistii. Reálná přítomnost pak byla nejpodstatnější složkou jeho eucharistiologie; založil na ní svůj postulát kalicha (od r. 1414), hájil ji proti Martínku Húskovi-Loquisovi a pikartům (1421) a ještě na sklonku života ji vyjádřil v traktátu De existencia vera corporis Cristi in sacramento altaris (1428). Ve svých nejstarších dochovaných kázáních hlásal Janovem proklamovanou chudobu kněží, kterou spojil s viklefovskou superioritou světské moci nad církví (Magne sanctitatis, snad 1407). Utrakvistickou tematiku otevřel J. r. 1414 v několika kázáních své Evangelijní postily a záhy ji rozvinul při univerzitní disputaci v kvestii Quia heu in templis cristianorum (Posicio de percepcione corporis et sanguinis sub duplici specie omnibus fidelibus ministranda). Tento počáteční utrakvismus, vycházející z eucharistiologie Matěje z Janova a akcentující nutnost přijímání zároveň duchovního a svátostného podle svědectví Janova evangelia 6,54, v polemikách s oponenty propracovává a obohacuje o další prvky (mezi nejrozšířenější díla patřil jeho Tractatus de communione sub utraque specie adversus doctorem Andream de Broda, 1414) a dokládá četnými autoritami (dekretál Comperimus, Pseudo-Dyonisius Areopagita, Albert Veliký). Část J. děl tvoří soubory těchto autorit; nejznámější z nich, traktát Salvator noster (1415–16), nechal napsat na stěny Betlémské kaple. Po několika dřívějších náznacích začíná od r. 1417 obhajovat přijímání maličkých; epigrafické podoby v Betlémě se dostalo i jeho traktátu De communione parvulorum (1419

Krealismus: Vyznává, že chléb je reálným tělem Ježíše Krista, které se za nás na kříži láme a víno je reálná krev Ježíše Krista, která se za nás vylévá, ve které je duše Kristova, Kristův život, Život věčný.. Jedná se o Tělo a Krev Páně - z konkrétního historického okamžiku, který se neopakuje, ale zpřítomňuje. Nedá se popřít rituál obětní hostiny, kde Tělo Páně je maso obětované za naše viny, účastí na eucharistii se srkze ten Chléb vírou reálně účastníme smrti Kristově a skrze to víno vírou na Kristově vzkříšení. Otázka, zda-li chléb a víno mění svoji podtstatu, je v podstatě nepodstatná, Písmo ji neřeší, tak ji neřeší ani krealismus. V pozadí jsou Kristova slova: Podle tvé víry se ti staň.

Jindřich Marek: Zdá se, že utrakvismus byl zaveden do praxe v říjnu roku 1414, tedy nedlouho před počátkem církevního roku 1414 až 1415 (první neděle adventní byla 2. prosince 1414).Přitom v roce 1414 spravovali utrakvisté v Praze zřejmě jen čtyři kostely, jež byly jako kacířské stíhány klatbou. Kalich byl v Praze zaveden některými kněžími (jistou roli zde mohli sehrát staroměstští konšelé, kteří reprezentovali královskou správu) a na venkově shora šlechtickou vrchností. Eucharistický kult měl nahradit a vytěsnit starý a podle názoru reformátorů zprofanovaný kult obrazů.  Husitský kronikář Vavřinec z Březové vzápětí po zmínce o dekretu kostnického koncilu proti přijímání z kalicha z 15. června 1415 uvádí, že utrakvisté nejenže rozdávali eucharistii pod oběma způsobami, ale také malým dětem po křtu, a líčí potom spor o přijímání dětí, který vznikl mezi mistry a kněžími, kteří byli přívrženci evangelijní pravdy a Jana Husa (není jasné, jak uvedenou zprávu datovat). Zastánci tohoto přijímání se prý hájili s odkazem na Dionysia a další učence prvotní církve. Vavřinec nápadným způsobem zdůrazňuje návaznost na Jana Husa, a proto snad je možné zprávu položit do doby, kdy už byla uctívána Husova památka. Navíc se zdá, že když kronikář zmiňuje odpor některých mistrů a kněží, kteří prohlašují, že přijímání dětí je blud a není ho zapotřebí k utvrzení křtu, je to odkaz na polemiku prvních měsíců roku 1417. Další zmínky o přijímání dětí nalezneme v Jakoubkovi připisované postile na Pavlovy epištoly Korintským a Galatským.78 Jak ale uvidíme níže, datace této literární památky není jednoznačná a je pravděpodobné, že v dochované podobě vznikla až v roce 1417 nebo později. Stejně tak zmínka v Jakoubkově českém quadragesimale z roku 1416 mohla být učiněna při redakci textu v následujícím roce.80 Další zmínka je opět v postile, a to v pražském kapitulním rukopisu O 29. K příslušnému místu František M. Bartoš uvedl: „Kdyby bylo toto božítělové kázání z 18. června 1416, měli bychom v něm druhý nejstarší projev Jakoubkův o otázce, která nejpozději do roka vedla k roztržce mezi husitskými mistry.“ Datace této postily však není jednoznačná a sám Bartoš připouští, že sbírka možná patří až do roku 1418. Na základě průzkumu dochovaných pramenů se zdá, že žádná diskuse o přijímání maličkých se neuskutečnila před rokem 1417.Tento rok se stal kromě polemiky o této otázce také počátkem utrakvistické diskuse o obrazech a úctě k nim, jež byla uvozena známým Jakoubkovým projevem v Týnském chrámu v poslední lednový den. Polemika se ovšem vzápětí vyhrotila a přinesla z husitské strany praktická ikonoklastická opatření. (Otázka obrazů byla ovšem diskutována už dříve u Matěje z Janova a patřila k „repertoáru“ českých reformátorů.)

Obraně kalicha je věnováno jedno z kázání, za jehož autora je výslovně označen Jakoubek ze Stříbra. Je to jedno z prvních čistě utrakvistických kázání. Vykládá text Bibite ex hoc omnes. Tak jako Bůh stvořil nebesa, Kristus nařídil a ustanovil svátost eucharistie pod oběma způsobami a toto ustanovení má být drženo do soudného dne. Je zde přítomen jakoubkovský kontrast mezi eucharistickou úctou a úctou k relikviím. S utrakvismem se v postile již počítá, ale stále je pojednáván jako nová doktrína; zmiňují se také protivenství, která musejí věrní snášet pro Kristovu pravdu, jakož i to, že Kristus je přítomen pod každou ze způsob. Varuje se také před přílišným a zbytečným hloubáním o podstatě eucharistie. Důležitá je pro kazatele též jednota husitské obce; ti, kteří nepřijímají podobojí, mají být z obce vyloučeni. Doktrína utrakvismu představuje přesvědčení, že všichni věřící, tedy nejen kněží, jak bylo praxí v patnáctém století, mají přijímat eucharistii, tedy Tělo a Krev Kristovu, a to nejen pod způsobou chleba v hostii, ale také pod způsobou vína z kalicha. Pokud je nám známo, Jakoubkovi se dostalo poznání této myšlenky „zjevením“ a o věci se pak radil s přáteli, jak dosvědčuje Mikuláš z Drážďan. 

Text nazývaný v nové době Articulus pro communione sub utraque specie  podle pořádku církevního roku patří nejspíše do srpna 1414, vykládá text z První epištoly svatého Pavla Korintským, který přímo připomíná Kristovu poslední večeři. Nápadná je poměrně nerozvinutá forma obhajoby kalicha určující tento text jako velmi raný, jako jeden z prvních utrakvistických textů vůbec. Článek začíná vymezením trojího přijímání Těla a Krve Páně: Tělo Kristovo je dvojí, jednak mystické, jímž je církev; přijímání tohoto těla by nestačilo člověku ke spáse, a tak je mu dáno také přirozené Kristovo tělo, v němž byl umučen, vzkříšen a posléze oslaven.  Je zajímavé, že Jakoubek rozlišuje trojí přijímání eucharistie: pouze svátostné, pouze duchovní a obojí zároveň. V rozlišení svátostného a duchovního přijímání podle zjištění Heleny Krmíčkové vycházel z Matěje z Janova.

Gemini: Postoj Mistra Jakoubka ze Stříbra k eucharistii (svátosti oltářní) byl stěžejní pro celou českou reformaci a lišil se od Římskokatolické církve ve dvou klíčových rovinách: ve způsobu přijímání a v chápání podstaty proměnění. Největší teologický rozdíl se týkal toho, co se děje s chlebem a vínem při proměňování. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že katolická transsubstanciace učí o přepodstatnění (přeměna podstaty), zatímco Jakoubek (a následně většina husitů) učil o zůstávání chleba (remanenci) s reálnou přítomností Krista. Druhým a v praxi nejviditelnějším bodem jeho učení bylo prosazení přijímání pod obojí způsobou (sub utraque specie), které se stalo pro husitství charakteristické. Jakoubek byl prvním kazatelem v českých zemích, který v roce 1414 (během Husovy nepřítomnosti v Kostnici) veřejně zavedl praxi podávání vína (Krve Kristovy) i laikům. Tuto praxi obhajoval na základě svého primátu Písma svatého. Tvrdil, že Kristus a apoštolové při poslední večeři podávali svátost všem přítomným pod oběma způsobami (chléb a víno) a církev nemá právo tento původní Pánův příkaz měnit, neboť je to nezbytné pro plnou spásu. Laický kalich se stal jednoznačným symbolem české reformace (utrakvismu) a jeho nutnost byla ukotvena v Čtyřech pražských artikulech.

Římskokatolická církev tehdejší doby podávala laickému lidu eucharistii pouze pod jedním způsobem (chléb/Tělo Kristovo), protože učila, že v každé způsobě je přítomen celý Kristus (Tělo i Krev), a z praktických důvodů (úcta ke Krvi Páně, riziko rozlití) laický kalich odmítala. Jakoubek ze Stříbra tedy eucharistii chápal jako naplnění Pánova příkazu pro celý Boží lid, s akcentem na reálnou přítomnost Krista, ale bez nutnosti přijímat katolickou doktrínu o přepodstatnění.

Chatgpt: Jakoubek ze Stříbra († 1429) měl poměrně jasné a vnitřně konzistentní pojetí křtu, které dobře zapadá do jeho celkové eklesiologie a chápání svátostí.Jakoubek plně uznával křest jako Kristem ustanovenou svátost, nezpochybňoval jeho platnost ani nutnost. V tomto ohledu nebyl radikál, ale stál v kontinuitě se starou církví. Křest chápal jako vstup do církve Kristovy, začlenění do těla Kristova, počátek křesťanského života, nikoli jeho naplnění. (Poznámka krealismu: Vedle zmíněných je křest i smrt a vzkříšení v Kristu, narození nové duchovní totožnosti v člověku)  Křest sám o sobě nezaručuje spásu, pokud není následován životem víry, pokání a účasti na svátostech.

Krealismus: chápe život v Kristu jako tu Cestu, Pravdu a Život. Cestu, po (=ve) které se jde, jako protiklad k zastávce, na které by se stálo, čekalo “na Godota” a ani se nehnulo. Ta Cesta vede od jedné události (uvěření, sebe-odevzdání Kristu) srkze jinou událost (křest) k událostem dalším (Večeře páně) až  smrti. Ta Cesta určuje směr a svým dlážděním obtížnost chůze, pro každého individuální, člověk se obému podrobuje a nechává se vést, protože důvěřuje, že Ta Cesta, Pravda a Život, Kristus sám, člověka miluje a chce jeho dobro. Není důležité, jak dlouho po té Cestě člověk jde, jestli “stihne” do večera svého života projít všechny “stanoviště”, důležité je, že jde a nesejde. Co se týče nové identity člověka ve křtu, díky ní se může člověk v pokání oddělit od staré hříšné identity tělesnosti - tj adamovské náležitosti ke světu - jdoucí do pekla.

Chatgpt: Jakoubek neodmítal křest dětí (na rozdíl od pozdějších novokřtěnců). Křest dětí považoval za legitimní, protože i dítě je zahrnuto do Boží milosti, víra církve nese dítě, křest je Boží zaslíbení, ne výkon lidského rozumu. Zároveň ale odmítal magické pojetí křtu, podle něhož by pokřtěný člověk byl automaticky „v pořádku“, nebyla potřeba další duchovní proměna. Křest je počátek cesty, nikoli její cíl.

Zásadní bod Jakoubkova učení: Křest bez následné účasti na eucharistii (kalichu) je neúplný. Jakoubek považoval přijímání pod obojí za nutné dovršení křestního zaslíbení. Proto prosazoval kalich i pro laiky, kalich i pro mládež (po dosažení rozumného věku), v některých textech i úvahy o časnějším přístupu ke kalichu, než bylo běžné. Křest otevírá dveře, eucharistie živí život v Kristu.

Z Jakoubkova pojetí plyne důležitý důsledek, že pokřtěný člověk není zavázán poslouchat církev, pokud se církev protiví Kristu, autorita církve je odvozená, ne absolutní. Křest tedy nezavazuje ke slepé poslušnosti, zavazuje ke Kristu a jeho evangeliu. Pokud se církev vzdálí Kristu, křest nedělá z člověka rukojmí instituce. Křest je Boží otevření vztahu, nikoli razítko bez odpovědnosti; je to pozvání ke Kristu, ne pojistka proti pravdě.