Bohu a světu

Velmi často přirovnávám vztah Boha k Izraeli k našemu vzdělávácímu systému. Bůh podle tohoto přirovnání se stal Izraelskému národu "porodní bábou" (skrze Abrahama), učitelem na mateřské a základní škole (Mojžíš), profesorem na střední (proroci) a docentem na vysoké (v Ježíši Kristu). Často tím chci ukázat, že ač je Bůh stále tentýž, přesto má jiné požadavky k nám, křesťanům Nové smlouvy, než k židům Smlouvy Staré. Něco jiného chce po nás a něco jiného chtěl po Izraelcích třeba doby Mojžíšovi. I když Bůh se nezměnil, jeho očekávání ano.

Také rodiče chtějí něco jiného po žíčcích, kteří chodí do první třídy a po vysokoškolském studentovi. Žáčka první třídy nebudeme zatěžovat integrály, přčemž vysokoškolák neuspěje, bude - li při zkouškách pouze opakovat, že jedna plus jedna jsou dvě. Toto přirovnání bych rád zde rozvinul.

***

Za prvé: Bůh jako porodní bába. Už od té chvíle uplynulo mnoho let, staletí, několik tisíciletí. Vracíme se do doby prvních civilizací. V té době již lidstvo jako celek zapomnělo na Hospodina. Zapomnělo na potopu světa, která se pro ně stala vlastně jenom příběhem k táborákům. Otcové těchto lidí se již před staletími obrátili od Hospodina k modlám a synové o Jedinném Bohu neslyšeli. Přesto v této době existovala rodina, která si z generaci na generaci předávala něco vzácného. Nejstarší svědectví o Bohu psané na hliněných destičkách vyprávějící o stvoření světa, jeho pokažení, soudu nad ním a záchraně v Noem. Tyto destičky byly podepsány dávnými jmény jako Adam, Noe, synové Noeo. Avšak ani v této rodině Hospodina neuctívali. Otec, Terach, byl, aspoň zpočátku, pohanským knězem. A přesto si Hospodin z této rodiny vyvoluje syna, aby s ním navázal vztah. Jeho jméno z Abrama mění na Abrahama a vyzve jej, aby opustil otcův dům a zahájil kočovnický život. Zaslibuje mu, v té době již starému a bezdětnému, že z jeho beder vyjde mocný národ početný jak hvězdy na nebi. A co slíbil, to i plní. Ze vztahu Sáry a Abrahama se rodí syn, národ, kterému Bůh s péči porodní báby pomáhá na svět, národ, který posléze přijímá jméno: Izrael, tzn. Zápásí Bůh.

Za druhé: Bůh jako učitel v mateřské a základní škole. Přesuneme se o pár staletí dále. Bůh právě mocnou rukou vyvádí Izraelský národ z Egyptského otroctví. Lid se na Boží pokyn utáboří na úpatí hory Sinaj a jejich vůdce, Mojžíš, právě jde na vrchol, aby se tam setkal se svým Bohem. Bůh mu zde předává základ zákona, desatero. A postupně pak přidává další a další ustanovení zákona. Uzavírá s Mojžíšem Smlouvu, plnou jasných příkázu a zákazu: Toto udělej, tamto nesmíš, toto si obleč, tam a takovým způsobem obětuj to či ono zvíře. Mně osobně to připomíná způsob, jak jednáme s malými dětmi. Nedělej to či ono. Například: Nemluv s cizími lidmi. Tímto příkazem chceme ochránit děti před nebezpečím, které na ně číhají v tomto světě a o kterých nemají ani tušení. Obdobně i Bůh říká: Nebudeš mít jiného Boha, než mne. Když nás malé dítě neposlechne, většinou si způsobí újmu, anebo jej potrestáme my. Když proti našemu příkazu se dotkne hoprké pece, popálí se. Když přes náš zákaz třeba uteče na cestu, chytneme jej a dáme mu pětadvacet. Když nás však potěší a třeba nám umyje nádobí, anebo si uklidí pokojíček, přinese ze školy na vysvědčení velkou jedničku, tak jej pochválíme, dáme mu čokoládu a vezmeme jej třeba do cirkusu.

Obdobně zachází i Bůh s židy té doby. Důsledně trestá každou neposlušnost, každý hřích. Muže, který proti příkazu o sobotě si sbírá roští na podpal, dává například ukamenovat. I touto přísností Bůh svůj lid učí: Učí, jak vážný je hřích. Jak nebezpečná je neposlušnost. Že hřích není nic, nad čím můžeme jen tak mávnout rukou. Když dítě chodí do první třídy zíkladní školy, také s  ním nevedeme hluboké filozofické debatym proč chceme to, či ono. Přistupujeme k němu s přihlédnutím jeho věku. Učíme jej hrou, příkladem. Stejně tak zachází i Bůh s Izraelským národem. Aby poznal, jak svatý je Hospodin, jakou vážnost má hřích, nechává vyhnat a vyhubit původní obyvatelstvo zaslíbené země. A říká jim, že je to pro to, tamto a také pro ono a upozorňuje je: Nejednejte podle jejich příkladu.

Za třetí: Bůh jako profesor na střední. Střední školy, zvláště pak gymnázijního typu, jsou v podstatě přípravou na příchod Vysoké školy. A také přípravou  na praktický život. Na gymnáziích jsou děti připravovány na přijetí na Vysokou školu, popisuje se jim, jak to tam bude vypadat, co se bude probírat, připravují se na zkoušky, maturitu, na přijímačky. Obdobně i Bůh v době proroků připravuje Izraelský národ na příchod Mesiáše, Ježíše Krista. Naznačuje jim, jak a kde se narodí, co bude kázat, proč a jakým způsobem zahyne a že vstane z mrtvých. Připravuje půdu pro Ježíše Krista

Vysokou školou pak vrcholí Boží plán s Izraelem, to tedy za čtvrté. Jednak naplňuje dávná proroctví. A jednak v kázání na hoře ukazuje, že po nás, po křesťanech Staré smlouvy, chce již jié jednání. Po nás očekává mnohem více. My, křesťané, již nemáme být obrazem Boží spravedlnosti (princip Oko za oko), ale Božího odpuštění a Milostí. Jestliže židé měli za úkol bez slitování trestat hřích, hubit celé národy jako klaté, my, křesťané, máme zadarmo přijímat odpuštění a tuto milost zadarmo rozdávat dále. Měli bychom si být vědomi, měli bychom se ztotožňovat, že my jsme ti klatí, odsouzení Božím Svatým Sparvedlivým Soudem, Oko za oko, kteří mají být vyhubeni. Kteří za svůj hřích musí zemřít. Ale Bůh, jak vyznává v Bibli, se neraduje ze smrti toho, kdo umírá. V Kristu Ježíši se nám vyznává, že raději bude trpět sám, raději umře sám, než abychom trpěli či umírali my. Raději svůj Hněv snese na Svou Vlastní Hlavu, než aby se rozhněval na Nás. On Sám v Osobě Ježíše Krista se stal hromosvodem Vlastního Hněvu, čímž nás smířil se Sebou samým.

Amen...