Bohu a světu

I) Duch Svatý

Já jsem Hospodin, Jahve, to je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepřenechám modlám. Izajáš 42, 8

Dlouho jsem zvažoval, jak zahájit polemiku s naukou církve Svědků Jehovových. Jestli Božím jménem, na které kladou velký důraz, anebo osobou Ježíše Krista, případně jinými záležitostmi.  Avšak nakonec jsem dal přednost Duchu Svatému, neboť Jeho asi zraňuje toto učení nejvíce, Svědkové totiž popírají Jeho Osobnost, Charakter, Jeho Samotnou existenci. Duchem svatým nazývají jenom nějakou neosobní sílu, všudypřítomnou Boží moc. Obstojí však toto učení ve Světle Božího Slova? 

Matouš ve 28 kapitole zaznamenává tuto Ježíšovu výzvu: Jděte tedy a učiňte mými učedníky všechny národy, křtěte je ve jméno Otce, i Syna i Ducha Svatého.

Všimněme si zde: Duch Svatý má své jméno. Avšak vysvětleme si, co si pod biblickým pojmem Jméno máme představit. Jméno, to pro židy nebylo pouhé slovo, či název. Jméno znamenalo charakteristiku. Osobnost. To, kdo ten či onen je, jaké má vlastnosti, jaký má charakter, to, co činí toho či ono tím či oním. Co dělá z Franty Frantu, co buduje Pepíka Pepíkem, Venouška Venouškem. Jestliže tedy Ježíš říká, křtěte učedníky ve jméno Ducha Svatého, říká tím také, že Duch Svatý je osobou, osobností. Osobností s konkrétními vlastnostmi, s konkrétním charakterem. Dále si všimněme, že jméno Ducha Svatého je zde na stejné rovině se jménem Jahvovým. Ba co více, jméno Jahve se zde neobejde bez jména Ducha Svatého. Jestliže tedy věříme v pravdivost Kristova výroku a zároveň nevěříme, že Duch Svatý je Boží Osobnost, pak tedy vyzdvihujeme neosobní sílu na roveň Boží, proviňujeme se rouháním a modlářstvím. A Bůh Jahve říká jasně: Svou Slávu nikomu nedám, ani své neosobní síle.

Další výroky najdeme v Matoušovém evangeliu 10, 20 a u Lukáše 12,12: Vždyť to nejste vy, kdo mluví, ale Duch Vašeho Otce, kdo mluví skrze Vás. Vždyť je to Duch Svatý, kdo Vás v tu hodinu naučí, co je třeba říci... Duch Svatý tedy mluví a učí. Není to automat, není to výukový program, je  živou Osobností, která kárá, ozřejmuje. Apoštol Jan nazývá Ducha Svatého Utěšitelem a Přímluvcem, který připomíná vše, co Kristus říká. Ve skutcích 1, 16 se hovoří o Duchu Svatém jako o Tom, kdo předpovídá. Ve skutcích 10 opět Duch mluví a v té samé knize, kapitola 15, zase usuzuje. Ve dvacáté kapitole dosvědčuje a o pár veršů dál zase ustanovuje. Duch Svatý zde není popisován jako nemyslící síla, energie, ale jako Samostatná Bytost, Osobnost, které byli prvotní učedníci zcela oddáni.

Duch Svatý se i přimlouvá (Řím, 8.26). Řekněte sami, jaký by měla význam přímluva nějaké Elektřiny? Dále Pavel svědčí o tom, že Duch zkoumá,  vyučuje, dárce darů a projevů. Píše o něm, že se raduje, ale i rmoutí a napomíná křesťany, aby jej nezarmoucovali.

Ale největší svědectví o Duchu Svatém podává Ježíš Kristus. V Matoušovi 12, 31 říká, že všechny hříchy a každé rouhání může být odpuštěny, kromě jednoho jedinného: Kdo by řekl slovo proti Duchu Svatém, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím...To musí být sláva a svatost. Všimněme si: Ne rouhání vůči Synu, ne rouhání vůči Otci, dokonce nné rouhání vůči jménu Jahve. Všechna tato rouhání mohou být odpuštěna, ale rouhání proti Duchu Svatému nikoliv. Svatost Ducha Svatého, Jeho Chvála a Jeho Sláva je větší, než sláva Boha Otce. A co na to Bůh: "O svou slávu se s nikým nebudu dělit." tak co s tím, drazí přátelé, jsou tři možnosti: Bud výrok nepochází od Ježíše Krista a Duch Svatý takovou slávu a svatost nemá, pak ale musíme škrtnout Matoušovo a Lukášovo evangelium z Bible, anebo citát opravdu vyslovil Ježíš, a přesto mají pravdu Svědkové, pak by to znamenalo, že se Ježíš do Nebe rouhal, rouhal se způsobem zcela nemožným a vyloučeným u žida prvního století. Anebo se mýlí Svědkové Jehovovi a Duch Svatý je Osoba a co více, výrok z Izajáše platí i o Něm. Všimněme si, že Matouš v úvodu hovoří o jednom jméně, společném jak Otci, Synu, tak Duchu Svatému. Všichni tři tedy sdílejí Jedno Jméno, Jednu Slávu a Jednu Chválu.  Protože se nejedná o tři bohy, ale o Jednoho Boha ve Třech Osobách.

II) Boží jméno
Jehovismus se proslavil hlavně, vedle jiných věcí, svým důrazem na Boží Jméno. Na poznání Božího Jména, na oslovování Boha v modlitbě Jeho Vlastním jménem. Když se však podíváme do bible, do Nového Zákona, nikde tam nevidíme, že by kdokoliv při volání k Bohu vyslovoval Boží jméno. Jak to tedy je?

Ano, Starý zákon, zvláště žalmy, je prošpikován Božím Jménem, Boží Jméno se tam ukazuje, když to přeženu, snad na každé stránce. Na proti tomu v Zákoně Novém najdeme Jméno Jahve jenom tam, kde pisatelé citují zákon starý. Nikde jinde. Není to podezřelé? Co nám tím chce Bibli říci? Svědkové nemohou popřít jednu věc: Že ze všech lidí na světě, co jich tu na zemi bylo, nikdo nikdy neměl tak důvěrný vztah k Otci jako Ježíš Kristus, nikdo nikdy Otce tak zblízka neznal, nikdo mu nikdy nebyl blíže, jako Ježíš Kristus. Přesto Ježíš nikdy Boha neoslovil jménem Jahve, nikdy. A ani to neučil své učedníky. Naopak, říkal jim:

Vy se modlete takto: Otče náš... (Mt 6, 9 a Lk 11,2).

Taktéž Duch Svatý, který je Otcem a Synem poslán, aby (nejenom) připomínal vše, co Kristus řekl, ani Duch Svatý nevede věřící k tomu, aby oslovovali Boha Jménem, ale, abychom k němu volali: Abba, Otče! (Ř 8, 15 a Gal 4,6). Není tu tedy rozpor mezi žalmisty a Novozákonními svědky? Ale vůbec ne. Změna není v biblickém rozporu, ale v odlišném postavení věřících k Bohu Otci.

V nás, v křesťanech, totiž koluje Kristova Krev, Kristova Krev prolévaná na Golgotě, přijímaná při Večeři Páně. Taktéž sdílíme Jedno Kristovo Tělo, Kristovo tělo za naše hříchy lámané na kříži, přijímané při Večeří Páně. Taktéž my všichni věřící tvoříme Jedno Kristovo Tělo, Kristovo Tělo Oslavené a Působící zde na zemi. Toho Ježíše Krista, kterého Syn zplodil, Toho Krev koluje v našich žilách, Toho Tělo mi  sdílíme, Toho Těla jsme součástí. Jsme s Bohem Otcem v užším příbuzenském poměru, než starozákonní žalmisté.

Víte, můj pozemský otec se jmenuje Jan, Každý, úplně každý na něho může volat Jene, Honzo, Jendo, pane M. Atd. Všichni. Jenom já a mé dvě sestry máme zvláštní privilégium: Říkat mu Otče, Tati, Táto. Nikdo jiný, na celém světě, nemůže mému tátovi říci Táto, jenom tři lidé. Jenom tři lidé mají toto právo. Oslovením: Otče se k našemu tátovi hlásíme, že jsme jeho děti. A neboť jej můžeme oslovovat Táto, znamená to, že i on nás za své děti přijímá a bere je. Každý na něj může zavolat honzo, Jendo, my tři však máme právo a privilégium nazývat jej Otcem. Toto privilegium je pro mne dražší než privilégium říkat mému tátovi Honzo. Ani mi to, upřímně, nejde přes pusu.

Stejně tak, my, křesťané, ve kterých koluje Kristova krev na Golgotě prolitá, kteří se podílíme na Kristově těla na Kříži lámaném, kteří tvoříme Kristovo tělo na zemí působící, my máme privilégium volat k Bohu: Otče. Kdokoliv na světě na Něj může zavolat jménem, my však můžeme Boha nazývat Otcem. Važme si tohoto privilégia. 

III) Plné Božství Ježíše Krista

Já jsem Hospodin, Jahve, to je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepřenechám modlám. Izajáš 42, 8

Dnes bych rád se podruhé zamyslel nad učením Svědků Jehovových, na oblasti tohoto učení, které považuji za bludné, nesprávné a nebezpečné. Jedno z těhto nebezpečných témat se týká Ježíše Krista. Svědkové mu upírají Plné Božství, nevěří, že Ježíš Kristus je Plně Bůh a Plně Člověk. Pokládají jej, zjednodušně řečeno, za archanděla Michaela. Pokusme se  podívat na tento názor očima Bible. Stejně jako minulý článek, i tento bych rád opřel o úvodní citát z prorocké knihy Izajáš, který zdánlivě podporuje učení Jehovismu. Když se však na něj zaměříme z úhlu pohledu Nového Zákona, stane se tento verš naopak kamenem úrazu, o který se učení Svědků rozbijí, řečeno básnicky, na padrť.

***

Takže. Ze kterých biblických veršů je dostatečně patrno, že Ježíš je Plně Bůh?

1)  Jděte tedy a učiňte mými učedníky všechny národy, křtěte je ve jméno Otce, i Syna i Ducha Svatého. Matouš, 28. kapitola.

I na tento citát jsme se dívali v předchozím článku. Všímali jsme si, že jména Otce, Syna i Ducha Svatého jsou zde v jedné rovině. Ve křtu se jméno Jahve neobejde bez jména Ježíše Krista a Ducha Svatého. Ale, ač to zní neuvěřitelně, v otázce křtu se jméno Ježíš Kristus obejde bez jména Jahve a jména DUcha Svatého. Když si pročítáme Skutky Apoštolské, máme tam mnoho příkladů, kdy apoštolové křtili Pánovi učedníky. Ale nikdy to nebylo ve Jménu Otce, Syna a Ducha Svatého, ale vždy, jen a pouze ve Jméno Ježíše Krista. Pánův příkaz ohledně křtu ve jméně Svaté Trojice přišel pravděpodobně až později, kdy začali první útoky proti božství Krista a Ducha Svatého. Apoštol Matouš pravděpodobně  napsal své evangelium po roce 71, kdy byl zničen chrám. Příkaz Ježíše Krista tedy můžeme datovat do této doby. Ale, jestliže se křest obešel bez jména Jahve, co tedy učiníme s citátem od proroka Izajáše? Bůh nikomu svou slávu nepředává, o svou chválu se s nikým nedělí, ani s archandělem Michaelem.

2) Ačkoli byl v podobě Boží, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe podobu otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal ve způsobu člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. Fp 2,6n, překlad Nová Smlouva.

Jak by jste se cítili, kdyby o Vás začal váš syn tvrdit, že způsobem bytí jste rovni červu, psu anebo kamenné soše. Ne moc dobře, že? Může být Archanděl Michael roven Bohu? Může se stvořené rovnat stvořiteli? Konečné, omezené, nekonečnému, nomezenímu? Kdo může být způsobem bytí roven Všemocného Bohu, jak tento verš přeložili Ekumeničtí, než Všemocný Bůh Sám?

3)  Je bez otce, bez matky, bez rodokmenu, nemá ani počátek dnů ani konec života; a tím je podobný Synu Božímu a zůstává knězem navždy. Žd 7, 3 Na počátku byl Logos a ten Logos byl u Boha a ten Logos byl Bůh. Ten byl na počátku u Boha. Jan 1,1n

Zde se o Synu Božímu, Ježíši Kristu, píše, že nemá ani počátek, ani konec svého Života, své existence. Ježíš Kristus nebyl stvořen na Počátku, ale, jak Jan praví, on již JE na počátku. Není stvořený. Avšak, kdo, kromě Boha, nebyl stvořený? Vždyť celý svět byl stvořen z Jeho Rukou. I Andělé jsou stvořené bytosti, i archanděl Michael musel mít svůj počátek, svůj začátek. Ježíš Kristus však Počátek nemá, on JE již od Počátku, on JE Počátkem pro všechno stvoření. Ježíš je stvořitel.

4)Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, dřív než byl Abraham, já Jsem. Jan 8, 58. Ježíš řekl: "Já jsem. A spatříte Syna člověka sedícího po pravici Moci a přicházejícího s nebeskými oblaky. Marek 14,62.

Boží jméno Jahve má svůj význam. Znamená: Já jsem. Ježíš zde otevřeně říká: Já jsem. My, češi dvacátého století, sílu této věty nevnímáme, ale judaistě v prvního století, když ji slyšeli, si rvali oděv z těla a křičeli: To je rouhání, rouhá se! Jak to? Ježíš zde totiž říká: Mé jméno je Jahve.

5)  Jeden z nich, když uviděl, že je uzdraven, se vrátil a velikým hlasem oslavoval Boha; padl na tvář k Jeho Nohám a děkoval mu. A byl to Samařan. Ježíš na to řekl: "Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal chválu Bohu, kromě tohoto cizince?" A řekl mu: "Vstaň a jdi, tvá víra tě pzachránila." Matouš 17, 18. Tomáš mu odpověděl slovy: "Můj Pán a můj Bůh." Ježíš mu řekl: "Že jsi mne viděl, uvěřil jsi. Jan 20,28.
 

Tomáš se vrhá Ježíšovi k nohou a vyznává mu: Ty jsi můj Pán a můj Bůh. Jestliže v prologu evangelia Janova mohou být pochybnosti, jestli ve větě: "Logos byl bůh", jestli se má překládat Bůh s malým B, nebo velkým, tak zde pochybnosti žádné nejsou, neboť Tomáš oslavuje Krista jako Boha se členem určitým.  A co řekl na to Ježíš? Že jsi viděl, uvěřil jsi! V co uvěřil Tomáš? Že Ježíš je Bůh! Stejně tak, uzdravený samařan padne Ježíšovi k nohám, chválí Boha  a děkuje mu a Ježíš si jeho chválu osobuje na sebe, vděčnost Své Osobě chápe, jako by to byla vděčnost samotnému Bohu. Co tedy s Tím? Bůh Jahve skrze proroka Izajáše vzkazuje, že svou Slávu nebude sdílet s nikým. Jestliže je Ježíš archanděl Michael, pak je pěkně drzým archandělen, je - li však Bohem, pak mu tato chvála Právem Patří!

6) Vyznáš–li svými ústy, že Ježíše je Pán (Hospodin), a uvěříš–li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Řím 10, 9.

Žádný Svědek Jehovův nemůže vyznat, že Ježíš je Pán. Slovo Pán (Hospodin), v Judaistickém kontextu, označuje totiž Boha. Když novozákonní autoří citovali žalmy, kde se Bůh nazývá slovem Pán, občas se "jim stalo", že toto místo vztáhli na Krista. Novozákonní Autoři slovem Pán označovali Boha. Vyznání, že Ježíš je Pán, neznamená nic jiného, že já jsem otrokem, vlastnictvím Ježíše Krista. A nikdo, jak praví Ježíš, nemůže mít Dva Pány. Nemůže otročit dvěma Pánům. Žádný svědek Jehovův nikdy nemůže vyznat, že Ježíš je Pán, jestliže si je vědom toho, co tato věta biblicky znamená.

Shrnutí:

1) Jméno Ježíš je na stejné rovině jako jméno Jahve. Křest se neobejde bez jména Ježíš, ale v době apoštolů se obešel bez jména Jahve.

2) Ježíš je roven Bohu

3) Ježíš nemá počátek, ani konec

4) Jméno Ježíše Krista je Jahve

5) Chvála Boží je chválou Ježíše Krista. Ježíš je Bůh s velkým B.

6) Žádný svědek Jehovovův nikdy nemůže vyznat, že Ježíš Kristus je Pán, zná li pravý biblický význam této věty.

A stane se, že každý, kdo bude vzývat Pánovo jméno, bude zachráněn. Sk 2, 21
Ať je známo vám všem a všemu lidu Izraele, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh probudil z mrtvých, v tomto jménu stojí tento člověk před vámi zdráv. Neboť není pod nebem jiného jména daného lidem než jméno Ježíše Krista Nazaretského, v němž bychom měli být zachráněni." Sk 4,13nn.