Bohu a světu

"Já nemohu být spasen," řekl mi na english campu jeden kluk, mladý muž, "na tom jsem moc velký bídák..."

Na tuto jeho větu jsem si vzpomněl v průběhu diskuse, která proběhla, nebo ještě možná probíhá, na webu granosalis.cz. Jistě, Bůh nenávidí hřích a nenávidí hříšníky. Ale občas, občas si zamiluje i bezbožného bídáka. O tom svědčí například příběh patriarchy Jákoba, který je popsán v knize Genesis...

Jákob byl synem Izáka a Rebeky, narodil se společně se svým dvojčetem, o pár okamžiků starším Ezauem. Při narození se jej držel "za patu," z toho pak vzniká jeho pojmenování: Ten, kdo druhého drží za patu. V hebrejštině má toto sousloví přibližně stejný význam, jako u nás přísloví: Háže někomu klacky pod nohy.

Vztahy mezi bratry nebyly asi dobré. Když se jednou Ezau vracel vysílen z lovu, cítil, ať už pravdivě či nikoliv, že mu docházejí síly a umírá hlady. Spatřil svého bratra, Jákoba, jak chystá nějaké rudé jídlo. V domnění, že se jedná o maso, požádal bratra o sousto jídla. Jákob však začal Ezaua vydírat. Postavil jej před volbu: Buď mi prodej své právo prvorozenectví, anebo si umři hlady. Ezau si řekl, že svým provorozenectvím se nenají  a prodal jej Jákobovi. Avšak  ne za maso, jak se domníval, ale za chléb a misku rýže. Bible pak lakonicky dodává: Tak Ezau pohrdl prvorozenectvím.

Druhý Jákobův čin byl ještě podlejší. Jejich otec, Izák, zeslábl a ztratil zrak. Cítil, že pomalu umírá. Ale chtěl využít toho, že mu zbývá ještě několik duševních sil a jasného rozumu, že se rozhodl požehnat svého nejstaršího syna Ezaua, který mu přirostl k srdci blíže, než Jákob. Poslal Ezaua na lov, aby mu připravil jeho oblíbený pokrm. Rozmluvu však vyslechla Rebeka, matka obou synů  a ta vyzvala Jákoba, aby otcovo požehnání určené Ezauovi podlým podvodem získal pro sebe.

Jákobova reakce byla prazvláštní. Nezhrozil se nad matčiným návrhem, nebylo mu to morálně proti mysli. Neucítil bázeň před Hospodinem. Jenom se zeptal: No jo, ale co když otec podvod prohlédne, jak pak budu před ním vypadat?Pak si místo požehnání odnesu prokletí. Jakoby by Boží požehnání nebo prokletí záviselo na lidském aktu!

Nakonec se však Jákob nechal matkou přesvědčit. Oblékl si ty nejlepší Ezauovi šaty, ruce si protáhnul kozí kůží, aby byl chlupaté jako ruce Ezauovi, od matky převzal Izákův oblíbený pokrm, leč připravený z masa kůzlat a šel za otcem. Na přímou Izákovu otázky: Jsi můj syn Ezau?, odpověděl: Jsem. Poté falešně, až jidášsky otce políbil, přičemž otec poznává pach Ezauových šatů. Dále se Izák zeptal: Jakto že jsi to stihnul tak rychle? si vzal Jákob Boha za falešného svědka: Hospodin, tvůj Bůh, mi to dopřál..."

To, co Jákob provedl, bylo v té době něco zcela nepředstavitelného. Podvedl a lhal svému vlastnímu otci, při čemž ho chladnokrevně  políbil. Provinil se proti úctě k otci. V tehdejší, silně patriarchální kultuře, představoval otec v rodině autoritu ustanovenou Bohem, Jákobův akt pohrdání této autority v podstatě znamená akt pohrdání samotným Bohem. Falešně si přivzal Boha za lživého svědka. Opět, něco v té kultuře nepředstavitelného, něco, co jde přímo proti bázni před Hospodinem. Uvědoměme si, že Jákob si troufnul svou vědomou lež schovat za Boží Jméno, za Jméno toho Boha, který všechno vidí, který všechno slyší. Za Jméno Boha, který soudí celý svět.

Jákob se zde zachoval jako bezbožný bídák. Vědomý podvod na vlastním, slepém, umírajícím otci je akt podlého bídáctví, schovávání své vědomé lži za Boží (svaté svaté svaté!) jméno je zase známkou zřejmého bezbožství. Někteří křesťané si myslí, že tímto aktem Jákob naplňoval Boží vůli. Ale všimněme si, že Bible v tomto příběhu nikde netvrdí, že Jákob s Rebekou jednali na přímý Boží pokyn. Všimněme si toho, je to velice významné. Bible tím dává najevo, že netvrdí, že Jákobův čin byl akt Boží vůle. Tvrdit, že byl, znamená tvrdit něco, co Bible netvrdí a to je velmi nebezpečné. 

Jákob ve chvíli podvodu se stal bezbožným bídákem. A tak se nelze divit, že ho o pár vět dále vidíme na útěku před bratrem, který si usmyslel, že jej zavraždí. Svou bezbožnost Jákob stvrzuje ve své modlitbě, kterou pronesl bezprostředně po snu Božího Zjevení. Tam Hospodinu říká: Budeš mým Bohem (všimněme si: Staneš se jím v budoucnu), až splníš mé podmínky. Zcela otevřeně a jasně Jákob vyznává svou bezbožnost.

Avšak: Bůh na to Jákobovi přistupuje. Neviďme v tom nějakou Boží zásadu. Bůh se tak rozhodl jen a jen proto, že si Jákoba zamiloval. Ale Bible zcela jasně říká, že to nebyly Jákobovi činy, pro které si jej Bůh zamiloval. Toto Bible zřetelně odmítá, například v listu Římanům. Bůh si Jákoba zamiloval jednoduše proto, že se rozhodl si jej zamilovat. Byl to akt Boží Milosti k Jákobovi, nelze v tom vidět nic, co si Jákob svými činy, svou povahou, zasluhuje.

Někdy si prostě Bůh zamiluje i takového bezbožného bídáka, jakým Jákob byl. Anebo, jakým jsem byl i já sám. Kdyby si Bůh čas od času nějakého takového bídáka nezamiloval, pak by žádný, žádný člověk nemohl být spasený.

Avšak také si nesmíme myslet, že Bůh svou láskou odsouhlasil Jákobovi činy. Naopak. Když se podíváme na Jákobův život v celistvém kontextu, uvidíme, že Bůh na Jákobovu hlavu dopouští ty činy, kterými se Jákob sám v minulosti provinil. Osobně věřím tomu, že kdyby se Jákob zachoval k bratru i k otci jinak, jinak by se k Jákobovi zachovali i jeho další bližní a příbuzní. Dále tím Bůh pomáhá Jákobovi v pokání: Pomáhá mu vidět, jakého zla se v životě dopustil, jakou bolest způsobil, svým blízkým, ale i samotnému Bohu. Takže, nepovažujme další Jákobovi osudy za nějaký Boží trest, spíše za důsledky samotných Jákobových činů. Dokonce za nimi  můžeme vidět i Boží Lásku, která si používá bezbožnost druhých k dobru toho, kterého miluje.

Proberme si ty události, jednu za druhou. Podobně, jak Jákob vydíral svého bratra, byl vydírán i bratrem své matky, Lábanem. Jak Jákob zneužil slepecké tmy svého otce, tak Lában zneužil tmy svatební noci a Jákobovi místo milované druhorozené Ráchel podstrčil svou prvorozenou dceru Léu, tím pak donutil Jákoba, aby ji přijal za svou manželku. Jákob tak měl celý život před očima, že sice získal prvorozenectví, ale prvorozenectví, které nechtěl, které se mu nelíbilo, které nemiloval. Co tím asi chtěl Bůh Jákobovi říci? Ukradl jsi Ezauovi prvorozenectví, avšak myslíš si, že je to prvorozenectví, po kterém by jsi toužil, které by jsi chtěl, které by se ti líbilo, které by sis zamiloval, které by ti přineslo Boží požehnání?

O několik let později se na přímý Boží rozkaz vydává smířit se svým bratrem. Těsně před tím, jak si  lze prostudovat v článku: Bůh zápasí s Jákobem..., dává Bůh Jákobovi nové jméno: Izrael. Už tě nebudou nazývat Jákobem, t.j. Úskočným, tím, kdo chytá druhého za patu čí háže druhým klacky pod nohy, ale budou ti říkat Izrael, t.j. ten, jehož boje bojuje Bůh. Nespatřujme pod tím pouhou změnu jména. Ale zaslíbení, vyjádření, hlubší proměny charakteru. Už se o něm nebude říkat, že je Úskočný. Proč? Protože teď už je někým jiným. Změnil se. Proměnil se. Už v něm budou vždy vidět člověka, s kým zápasí Bůh, ale né jako protivník, ale jako spojenec.

A jako Izrael se setkává s Ezauem. Probíhá zajímavě. Ačkoliv je zaslíbeno, že starší (t.j. Ezau) bude sloužit mladšímu (Jákobovi), je to naopak Jákob, kdo se uklání (sedmkrát!) Ezauovi. Izrael nazývá Ezaua svým pánem a sebe za Ezauova otroka. V podstatě vrací Ezauovi to, co mu v mládí ukradl: Prvorozenectví, vedoucí postavení v rodině. Izákovo Boží požehnání, které si Jákob přivlasntil, tedy nepřineslo Jákobovi Boží požehnání. Izákova slova se naplnila až za života potomků Ezaua a Jákoba, kdy si Izrael na několik století podmanil Edom. Jakobovi samotnému se však jeho čin nevyplatil.

Sledujme Jákobův život dále. Podobně, jak podle podvedl svého otce, tak jeho synové podvedli jeho. Prodali Jákobova oblíbence, Josefa, do egyptského otroctví a Jákobovi namluvili, že jej rozsápala divá zvěř. Stejně jako Jákob pro svůj podvod použil Ezauúv oděv, ten nejlepší Ezauúv oděv, tak jeho synové použili Josefův, ten nejlepší Josefův oděv, aby podvedli jeho. A stejně jako pro Jákobův podvod museli zahynout kůzlata pro Izákův pokrm, tak pro podvod Jákobových synů musel zahynout kozel, jehož krví pokropili Josefův oblek.

Těch shodných či podobných detajlů ve všech  těchto příběhů je tolik, že v tom musíme vidět více než pouhou náhodu. Vždyť se jedná o biblický příběh, o příběh, který sám Bůh dal zapsat ve Svém Písmu k Našemu poučení a varování.

Jaké tedy plyne poučení z Jákobova života? Že si Bůh občas zamiluje i bezbožného bídáka. Odpouští mu, pro krev Svého Syna Ježíše Krista, jeho hříchy a proměňuje jeho charakter. Ale důsledky z těch hříchů, ty tu zůstávají dále. Jsme volání k tomu, abychom vraceli to, co jsme ukradli. A né pouze hmotně ukradli. Ale co jsme třeba našim blízkým vzali na bolestech, nervech, starostech, které jsme jim způsobili. Jsme volání k tomu, abychom si prožili pokání. Ne povrchně, formálně, ale abychom si plně uvědomili a pocítili zlo, kterého jsme se v životě dopustili, abychom upřímně z něho cítili lítost a poznali bolest, jakou jsme způsobili, ať svým blízkým, dalekým, tak i samotnému Bohu. Abychom zvraceli z naší hříšnost, aby nám bylo hnusně z toho, co se hnusí Bohu, abychom vyzvracely vše to nedobré a zlé, co nám třeba před obrácením chutnalo. A jestliže to nedokážeme sami, Bůh nám k tomu pomůže. On má své cesty, jak.

Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Řím 8,28...