Vážení přátelé, bratři a sestry,

položme si na úvod jednoduchou otázku: Je strach emoce dobrá, nebo špatná? Apoštol Jan píše, že dokonalá láska strach zahání. Na druhé straně apoštol Pavel zase vyzívá k tomu, abychom měli bázeň před Bohem. Například v listu Římanům píše:  Říkáš, že na rozdíl od židů, kteří byli vyťati pro  nevíru, ty stojíš pro svou víru? Dobře. Nepovyšuj se však, ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, ani tebe nijak neušetří. Považ tedy dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří padli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet; jinak budeš vyťat i ty. Na jiném místě zase, pro nás nepochopitelně, žádá, aby se manželky bály svých manželů. Stejně tak i apoštol Petr  ve svém prvním listu, druhé kapitole vyzívá křesťany: Boha se bojte a krále mějte v úctě. Tyto výzvy jsou tak pro nás neuchopitelné, ba dokonce nepřijatelné, že mnohé biblické překlady tyto místa zmírňují a místo bázni před Bohem hovoří o úctě k Bohu.  

Jak to tedy je? Je strach dobrý, nebo špatný? Možná, možná že existuje jak strach špatný, který láska přemáhá, tak také strach dobrý, ke kterému zve Písmo. Aby se nám to nepletlo, pojmenujme “dobrý strach” slovem “bázeň”, při čemž strach špatný nazývejme jednoduše slovem “strach.”  K ilustraci rozdílu mezi dobrou bázní a špatným strachem nám dnes poslouží životní příběh krále Jarobeáma. 

Přenesme se spolu do poslední třetiny 10 století před naším letopočtem. Jedná se o dobu krizovou. pro vyvolení lid  Jednotné království se právě rozpadlo na dvě části: Na jižní Judu pod vládou potomků krále Davida a na severní Izrael, kterému se do čela postavil Jarobeám. Otevřme spolu první knihu královskou a tam čtěme od 12 verše:

Jarobeám si v srdci řekl: "Nyní by se mohlo království navrátit k Davidovu domu. Kdyby tento lid chodil slavit obětní hody do Hospodinova domu v Jeruzalémě, obrátilo by se srdce tohoto lidu k jejich pánu, judskému králi Rechabeámovi. Mne by zabili a vrátili by se k judskému králi Rechabeámovi." Král se poradil a dal udělat dva zlaté býčky a řekl lidu : "Už jste se dost nachodili do Jeruzaléma. Zde jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z egyptské země!" Jednoho býčka postavil v Bételu a druhého dal do Danu. To svádělo lid k hříchu. Lid chodíval za jedním z nich až do Danu. Jarobeám udělal též domy na posvátných návrších a nadělal ze spodiny lidu kněze, kteří nepocházeli z Léviovců. V osmém měsíci, patnáctého dne toho měsíce, zavedl Jarobeám svátek, podobný svátku v Judsku, a vystoupil k oltáři. Tak si počínal v Bételu: obětoval býčkům, které dal udělat, a ustanovil v Bételu kněze posvátných návrší, která nadělal. .. 1Kr 12, 26nn.

Úvodem musíme uvést přečtený text do dějinného kontextu. Budoucí král Jarobeám se narodil někdy mezi léty 970 a 960 před Kristem v rodině královského úředníka. Původně sloužil na dvoře krále Šalamouna, kde postupem doby získal významný úřad vrchního dozorce nad nucenými pracemi, které král uvrhnul na pokolení Josefova. Šalomoun v té době již nebyl onen moudrý král, který měl blízko k Bohu. Jeho ženy, a že jich měl požehnaně (Bible hovoří o tisícovce), odvedly jeho srdce k cizím bohům. V době, o které mluvíme, bylo srdce Šalomounovo již zcela tvrdé a bezcitné. Severní Izraelité jeho tehdejší vládu nazývaly slovem “jho” - což je výraz popisující úděl národa pod vládou cizího panovníka, který násilím zotročuje dobytou zemi. Šalamoun prostě jednal se severním Izraelem jako krutý dobyvatel. Pouto mezi králem a velkou části jeho lidu bylo pro tvrdost králova srdce zlomeno.  

A Jarobeám to ze svého úřadu musel poznat. Musel slyšel nářky zneužívaných lidí. To vše se muselo zarývat do srdce mladého Jarobeáma a nějakým způsobem jej budovat, ať už pozitivním směrem ke hlubokému soucitu a  sociální sounáležitosti, nebo negativním k sociální otupělosti a ke krutosti. Buďme optimisté a počítejme s první eventualitou.

 Jednoho dne, když se vracel z Jeruzaléma, jej potkal prorok Achijáš Šiloský. A skrze tohoto proroka k němu promluvil sám Bůh, čtěme v 1. knize královské, 11. kapitole, od 37. verše,  Tebe si vezmu, abys kraloval nade vším, po čem tvá duše touží. Ty budeš králem nad Izraelem. Budeš-li poslušný ve všem, co ti přikážu, a budeš-li chodit po mých cestách a řídit se tím, co je správné v mých očích, a dodržovat má nařízení a má přikázání, jak to činil můj služebník David, budu s tebou a vybuduji ti trvalý dům, jako jsem vybudoval Davidovi, a dám ti Izraele. 1 Kr. 11, 37n

. 

Bůh zde vlastně uzavřel s Jarobeámem smlouvu - totožnou, jako před tím s Davidem. A v Jarobeámovi se rozsvítilo. V prorokově poselství viděl Boží odpověď  na otázky, které trápili jeho duši. Ano, Bůh slyší nářek utlačovaných a jeho si vyvolil, aby tento lid osvobodil. A teď již věděl, co má dělat. Teda, myslel si to, že ví. Avšak na rozdíl od Davida, který trpělivě čekal na Hospodina a varoval se cokoliv podnikat proti Saulovi, byť měl zaslíbení, že Bůh vidí za krále jeho a ne Saula, Jarobeám chtěl vše teď hned a okamžitě.

Bible píše, že  "pozdvihl ruku proti králi Šalamounovi." Opět, je zde skoupá na informace, můžeme si jen domýšlet a zaspekulovat si, co se stalo. Jestli se Jarobeám pokusil o spiknutí či povstání proti Šalamounovi, které však bylo potlačeno. Každopádně Jarobeám musel utéct do Egypta. Zde však, soudě vzhledem k jeho pozdějšímu jednání, pravděpodobně prožil katarzi - hluboké zklamání Bohem.. Nedovedl pochopit, jaktože neuspěl, když mu Bůh zaslíbil vítězství. Pravděpodobně zde se odklonil od Boha a začal spoléhat sám na sebe, na své vlastní síly, na svou vlastní rozumnost.

O několik let později, nevíme o kolik, král Šalamoun umírá, na jeho místo nastupuje jeho syn Rechabeám. V jižním Judsku nový král neměl problém. Severní Izrael jej však pro vysoké daně a nesnesitelné nucené práce odmítl a na jeho místo si zvolil právě našeho Jarobeáma. Rechabeám musel ze Severního Izraele potupně utéct, aby si zachránil holý život.

Krále Jarobeám se ocitl na vrcholu moci. Lid si ho zvolil za svého krále, dosáhl toho, po čem toužil. Ale záhy vyvstal problém. Náboženství. Judaismus vyžadoval poutě do Jeruzaléma a zakazoval oběti kdekoliv jinde, mimo chrám. No jo, ale v Jeruzalémě stále vládne Rechabeám. Tak co s tím? Jestliže budou severní Izraelité  chodit do Jeruzaléma, pak se vystaví účinkům Rechabeámovi propagandy. Co když pak lid změní názor na jeho vládu? Jednou ho lid zvolil, proč by ho tentýž lid nemohl také svrhnout? Tu jde o život, pánové a dámy, bratři a sestry, tu jde o život.  Co má náš nebohý Jarobeám udělat?

Všimněme si: Jarobeám se obával lidu. Zajímalo jej, co si lid myslí. Zde jde jasně vidět, komu byl Jarobeám vděčný za své postavení. Na kom Jarobeám závisel. Za svým povýšením na královský trůn neviděl Jarobeám ruku Hospodinovu, ačkoliv mu to již před mnoha lety předpověděl Bohem poslaný prorok, ale pouze volbu izraelského lidu, který si ho vybral právě pro  jeho schopnosti, odvahu, pro jeho udatnost. Proto musí dále spoléhat na své schopnosti a na vrtkavou podporu lidu. Neobával se toho, že by jej přestal podporovat Bůh, obával se toho, že by jej přestal podporovat lid.

Lid, né Bůh. Kdyby viděl za svým povýšením splněné Boží Sliby, kdyby si vzpomněl na smlouvu, kterou s ním osobně sám Bůh uzavřel, pak by mu bylo jedno, co si myslí lid. Naopak, dbal by  na to, co si myslí Bůh. Dbal by na to, aby jeho stezky byly stezkami Božími. Toužil by být věrný Bohu. Vůbec by mu nevadilo, aby se lid chodil klonit Bohu do Jeruzaléma, neboť by se klonil tomu, kdo mu daroval trůn! To ho přece nemohlo ohrozit! On se však bál. Bál se lidu a bál se vlivu, který by na jeho lid získal Rechabeám. Naprosto nepočítal s Hospodinem.

Víte, když milujeme blízkého člověka, prožíváme jistou bázeň. Ne špatný strach, ale dobrou bázeň. Bázeň před tím, co si náš partner o nás pomyslí. Jestli si o nás náš milovaný člověk pomyslí něco špatného, tak nás to zabolí. Stejně tak, jestli uděláme něco, čím našemu blízkému ublížíme. Tak nás to zabolí o to více, než kdyby bylo ublíženo nám.  Jarobeám však tuto bázeň před Bohem neprožívá. Již s ním nemá žádný vztah. Bylo mu naprosto jedno, co si Bůh o něm pomyslí. Vždyť z Jeho ruky nic nedostal, myslí si. Jeho moc nestojí na Boží Milosti, ale na vrtkavé lidské volbě.

A tak si dal svou hlavu dohromady se svými rádci a vycucal si z prstu nové náboženství. Nechal odlít dva býčky a řekl o nich: Můj lide, to jsou bozi, kteří vás vyvedli z Egypta. Všimněme si: Zásluhy Hospodinově přiřkl modlám, které vlastním rozkazem nechal vytvořit. Vykašlal se na přikázání poutě do Jeruzaléma a řekl lidu: Dost jste se nachodili. Lidé vždycky raději slyší to, co odpovídá  jednoduššímu řešení. Dost jste se namáhali, dost jste se nachodil do Jeruzaléma. Do Bét-elu a do Danu vede kratší cesta. Mojžíšův zákon přikazoval, že kněžskou službu mohli být pověřeni pouze lévité, potomci Jákobova syna Léviho. Avšak za Jarobeámem žádní lévijci nešli. A když už porušil příkaz: V jednoho Boha budeš věřit a přikázání o poutích a obětech, tak proč by neporušil i ustanovení o kněžích. A tak povolával kněze, jak sám chtěl, nehledě na Boha a Jeho Svatou Vůli. 

Toto jednání nechť se pro nás stane výstražným příkladem, co to znamená: Bázeň před Hospodinem. Tak, jak se Jarobeám bál lidí, měl se bát Boha. Místo, aby vděčil  Bohu, vděčil lidu za vše, co v životě dostal. "Osvobodil" se od Boha, aby se stal otrokem lidu. Již nevládnul, ale nechal si vládnout. Tím vším porušil smlouvu, kterou s Bohem uzavřel. Smlouvu, na které mu vůbec nezáleželo. Neboť Bůh ji, v jeho očích, nenaplnil tak, jak si on přál, jak to on očekával. Místo aby měl vše hned, musel utéci do Egypta, musel si projít protivenstvím, utrpením, "ztratit nejlepší roky svého života” v exilu.  Bůh pro něj nic neudělal, myslel si, to jen a pouze on, jeho schopnosti a lid, který si ho zvolil. A tak nešel Hospodinovou cestou, ale cestou, kterou si sám vymyslel. Nedbal na to, co říká Bůh, on má přece svou vlastní hlavu, svůj vlastní rozum. On přece ví nejlépe, co je pro něho dobré: Aby lid nechodil za Rechabeámem, aby lid proti němu nepovstal, aby v prvé řadě potřeby lidu byly naplněny.  

Také si můžeme všimnout, že sám Jarobeám považoval svou akci za nelegitimní. On se bál, aby se srdce tohoto lidu neobrátilo zpět k jejich pánu, k judskému králi Rechabeámovi. Za pána svého lidu tedy stále považuje Rechabeáma, ne sebe! Připadal si jako zloděj, který ukradnul něco, co mu nepatřilo. A jak by za krádeží mohl vidět Boží Milost?  Už úplně zapomněl na to, že to byl Bůh, co vzal těch deset severních kmenů rodu Davidova a věnoval je jemu.  Hospodin jako Bůh a vlastník Svého Lidu má přece plné právo vyměnit správce, když se neosvědčí. Zapomněl na to, protože již dávno žil bez Boha - a tak i tedy dobrý Boží dar přijal bezbožně, nevšimnul si totiž, že to je Bůh sám, kdo mu jeho královskou korunu dává a svěřuje. A tato bezbožnost Jarobeámovi také zabraňuje, aby přistupoval k Bohu, naopak, tato bezbožnost jej motivuje, aby tomu bránil i svému lidu. Příliš lpěl na tom, co podle svého soudu ukradnul a nechtěl to ztratit, neboť se bál, že spolu s tím ztratí i svůj život.

Střezme se cokoliv získat bez Boha, protože sama naše bezbožnost nám pak bude bránit jít za Bohem. To, co může přinést krátkodobý prospěch - ať už je to cokoliv, nás v dlouhodobém hledisku zotročí a odevzdá do rukou satanova. Proto nezáleží jenom na cíli, ale i na cestě, která k tomu cíli vede. Nechť je naše cesta totožná s cestou Kristovou. Protože to byl sám Kristus, kdo o sobě řekl: Já jsem ta Cesta.  Jsme li mimo cesty Ježíše, Krista, pak nejsme v Kristu, nejsme součástí Jeho těla, ale jsme mimo Něj. My se tedy musíme ptát, jestli ta či ona naše cesta je v souladu s Božím Slovem. Naše svévolná cesta nás může zavést do situace, kdy se na výsledku svého bezbožného jednání staneme závislí a nebudeme mít odvahu se od toho odpoutat, podobně jako Jarobeám. Budeme si říkat, že by nás to stalo příliš krve, příliš bolesti, příliš peněz. Větší bázeň budeme mít z života bez důsledků naši nečestnosti než z života bez Boha. Pak jedině bázeň žít život bez Boha nás může osvobodit od závislostí na poutech, které si neseme z naší minulosti.

Jak tedy můžeme charakterizovat rozdíl mezi dobrou bázní a zlým strachem? Osobně bych navrhoval minimálně tyto tři body: 

Za prvé: Bázeň nám brání činit špatné věci, strach věci dobré. Jarobeám bránil sobě i druhým v pouti za Bohem, protože měl strach. Měl strach z lidí a z Rechabeáma. Ale následovat Boha je přeci dobrá věc! Kdyby jeho Bázeň před Bohem byla větší než strach z lidí, jednal by jinak. Nebo jiný příklad:  V dětství jsem například zažíval panický strach ze psů a ten mi bránil chodit s klukama ven. Anebo si pamatuji, to mi mohlo být tak osm, devět, deset let, jak jsem jednou ze školy nemohl jít rovnou domů, protože před vchodem jedna sousedka na volno venčila svého psa, takového divokého, uštěkaného, světle vanilkové barvy. A já se musel procházet v bezpečné vzdálenosti za silnicí sem a tam,  dokud mě nenašla moje maminka, nevzala mě za ruku a neodvedla domů. To je ta láska, který strach přemáhá, zde láska mateřská. 

A to jsou přece dobré věci, ne? Je dobré chodit s klukama ven a je dobré chodit ze školy domů,  můj strach ze psů mi však bránil tyto věci činit. Na druhou stranu například brát drogy je věc špatná a pocit: Co by tomu řekli naši, jak bych zklamal mamku či tátu, kteří mě mají rádi a důvěřují mi, je dobrý pocit, protože mi zabrání činit zlo a pozitivně motivuje činit dobro. To je zdravá bázeň před svými rodičemi.

Za druhé: Bázeň cítíme před někým, koho hluboce milujeme, strach jde z někoho či z něčeho, koho (minimálně v tu danou chvíli) nenávidíme. Člověk, ze kterého máme strach, námi pohrdá, člověk, před kterým cítíme zdravou bázeň, nás miluje. Jarobeám nemiloval Boha, který ho nechal léta v egyptském exilu, ale za to nenáviděl Rechabeáma, ze kterého měl strach.  Navíc,  ve vztahu k Bohu se jedná o bázeň z někoho, kdo nás přesahuje. Avšak Jarobeám má strach z lidu, kterým měl vládnout, které měl, z Boží Vůle, přesahovat. Obdobně jako strach z myší, potkanů, psů, hadů, pavouků, virů, baktérií, nic z toho nás přece nepřesahuje. My můžeme mít strach ze psů, myší, vos, hadů či z onemocnění, ale nikdy před těmito věcmi nemůžeme mít bázeň. 

A za třetí: Bázeň nás vychovává, buduje, strach nás degraduje a boří. Bázeň z nás činí lepšího člověka, strach z nás tvoří leda trosku. Strach nás nutí dělat to, co ani sami činit nechceme, bázeň nás vede k uvědomění si, co je důležité a co si doopravdy přejeme a povzbuzuje nás k tomu, abychom činili  to, co je skutečně správné. Také z Jarobeáma se stává na konci života troska, která vlastní ženu posílá v utajení a v přestrojením za prorokem, aby se poptala na Boží pravdu, kterou on sám neměl odvahu slyšet ani snést. A ani potom v sobě nenašel odhodlání pokořit se před Bohem a činit pokání.

Avšak jak je na tom člověk, který se bojí Hospodina? Bude ho vyučovat cestě, kterou si má zvolit. Jeho duše bude přebývat v dobru a jeho potomstvo zdědí zemi. S těmi, kdo se ho bojí, má Hospodin důvěrný vztah, dává jim poznat svou smlouvu. Žalm 25