Bohu a světu

Mezi nejtajuplnější biblické příběhy jistě patří vypravování o souboji patriarchy Jákoba s nějakým neznámým návštěvnékem.  Popis této události nám uchoval samotný Mojžíš jako součást jeho první knihy, obvykle zvané Genesis, 32. kapitoly:

 A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším , co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil.  Neznámý řekl: "Pusť mě, vzešla jitřenka." Jákob však odvětil: "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš." Otázal se: "Jak se jmenuješ?" Odpověděl: "Jákob." Tu řekl: "Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh) , neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls." A Jákob ho žádal: "Pověz mi přece své jméno!" Ale on odvětil: "Proč se ptáš na mé jméno?" A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží) , neboť řekl : "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život." Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu.  ***

Osobně se domnívám, že abychom porozuměli danému příběhu správně, musíme se na něj podívat ze dvou kontextů. Z kontextu celého předchozího Jákobova  života a z kontextu právě "té noci."

Kniha Genesis nám představuj Jákoba jako velice zlého, krutého, bezcitného člověka, který byl schopen tvrdého vydírání a nejpodlejších úskoků vůči členům vlastní rodiny. Zneužil nejprve fyzické slabosti svého staršího bratra Ezaua a místo, aby mu nabidlí pomoc, připravil jej o prvorozenectví. A pak zcela nechutným způsobem obelstil svého, smrtelně nemocného a slepého otce Izáka, když  v převleku za Ezaua na něm vymámil požehnání původně patřící právě tomuto jeho sourozenci. Žádný div, že se bratři znepřátelili na život a na smrt a Jákob dokonce utekl ke svému strýci Lábanovi, protože se dověděl, že Ezau ho má v úmyslu okamžitě po smrti jejich otce zabít.

Také jeho duchovní stav byl prapodivný. Ano, věřil v Boží Existenci, ale nikdy neoznačil Hospodina za Svého Boha. Když o Něm mluvil, nebo když se modlil, vždy Jej nazýval Bohem svého děda Abrahama a svého otce Izáka. Také my víme, že existuje nějaký Barack Obama, že, že prezidentuje nějaké zemi kdesi daleko za oceánem, na východě či na západě - světová strana záleží na úhlu pohledu. Ale přesto nějak pan Obama není NAŠÍM prezidentem.

Nejlépe Jákobovu víru vystihuje jeho vlastní vyznání:  ...Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem... Gn 28,20n

Zde se nejedná o abrahamovskou víru, kdy člověk je poslušný svému Bohu. Ne. Zde se jedná o náboženství, kde Bůh je poslušný svému člověku. Hospodin si zde musí vysloužit, aby se milostivě stal Jákobovým Bohem. Všimněme si, že Jákob se zde ani Boha neptá, jestli cesta, po které se vydal, je ta pravá ořechová, ne, jestli Bůh vůvec chce, aby po ní šel dále, ale v podstatě přikazuje Bohu, aby ho na této jeho svévolné cestě chránil a střežil. Jakobychom Obamovi zavolali a řekli mu: "Hele, Baracku, pošli mi sto tisíc dolarů na účet a pak tě uznám za svého prezidenta..."

S takovouto vírou už jsme se setkali, je popsána ve článcích "Jít za Ježíšem jenom pro prosepritu je málo"  a "Zaslíbení nebo varování?".  Mělo ji spoustu lidí, kteří si za Ježíšem přišlo čistě jen a pouze pro zázrak. A takováto víra vskutku funguje. I zde Bůh přistoupil na "Jákobovi" požadavky a vskutku mu u Lábana požehnal tak, že velice zbohatl a zplodil tam plných dvanáct synů! Ale, jak záhy uvidíme, takováto víra možná dostačuje pro tento tělesný svět, ale my, křesťané, bychom měli chtít něco mnohem většího. Měli bychom toužit po osobním vztahu s Bohem, s Pánem Ježíšem Kristem. 

Avšak i Jákobův postoj se pomaličku mění. Bůh mu jednoho dne (po dvaceti letech od útěku) přikáže, aby se vrátil od Lábana domů a Jákob poslechne, i když mu tam hrozí srážka s bratrem. A jak se krůček po krůčku přiblužuje k domovu, uvědomuje si tento svůj problém zcela jasněji a zřetelněji. Je konfrontován s vlastní vinou, s vlastní hříšností. A toto přibližování se střetu s rozhněvaným bratrem rámcuje kontext "té noci."

 Než se začneme věnovat úvodnímu příběhu přímo, řekněme si ještě pár slov o neznámém návštěvníku. Prorok Ozeáš píše o "té noci" toto: Též s Judou povede Hospodin spor, Jákoba ztrestá za jeho cesty, odplatí mu podle jeho skutků. Už v mateřském životě úskočně jednal se svým bratrem, ale v mužném věku jako kníže zápasil s Bohem. Jako kníže se utkal s andělem a obstál. Plakal a prosil o smilování. (Oz 12k).

Jákob tedy zápasill s Hospodinem, utkal se s Andělem. Ve Starém Zákoně čteme docela často o Hospodinovém andělu (t.j. poslu), kterým byl samotný Hospodin. I v Novém zákoně známe Božího Posla, který je zároveň i samotným Bohem. Tento Anděl, který je zároveň Hospodinem, tedy Jákoba navštívil "tu noc."

Jákob se setkává s mužem ve stanu. Stan je Jákobův intimní prostor. Ztělesňuje jeho vnitřní svět, jeho duši, jeho život. A Jákob je dnes sám. Už jsme si řekli, že ve svém náboženství se tento patriarcha tak trošku schovával za vírou svého děda Abrahama a svého otce Izáka. Avšak dnes je sám. Poznává, že když Bůh vede s člověkem svůj spor, člověk se nemá za koho schovat. Před Božím Soudem stojí každý člověk sám a nahý.  Nelze se ukrýt za kohokoliv druhého, za žádného svatého,za své rodiče, prarodiče či dokonce za samotnou pannu Marii. Když Bůh s náma vede svou při, pak každý s nás stojíme sám.

A proto Pavel píše: na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! 2Kor 5,20b. Nechte se smířit s Bohem, dejte se smířit s Bohem. To smíření přinesl Ježíš Kristus svou obětí na Golgotském kříži. Svěříme - li Kristu své hříchu, Bůh povede svůj svatý spor s Ním na místo nás. Poddáváme - li se Kristu jako Svému Pánu a Spasiteli, staneme se součástí Kristova Těla, pak náš hřích se stane součástí hříchu, který Kristus vynesl na golgotský kopec a pak za Něj zaplatil svým nevinným životem.

Jákob poznává, že Bůh s ním vede svůj spor. Že Bůh s ním zápasí, že Bůh s ním bojuje. Jak jsme si řekli, měli bychom toto chápat ve dvou kontextech. Osobně se domnívám, že Jákob zde poznává, že veškeré Boží žehnání, které rozmnožilo jeho majetek u Lábána, podvod, kterým mu Lábán vnutil za ženu nejenom Jákobem chtěnou Ráchel, ale i nechtěnou Leu, různé zjevení andělů, veškeré Boží zaslíbení, Boží příkaz k navrátu domu a ke konfrontaci s rozhněvaným bratrem, to vše bylo Božím bojem s ním. Bojem s jeho krutou osobností, s jeho podlostí, úskočností, hříšností, bezcitností a sobectvím, s jeho egem a falešným prospěchářským náboženstvím. S jeho Starým Já. S tím, co dělá Jákoba Jákobem. Současně musíme vidět i kontext "té noci." Kdy se Jákob přibližuje k setkání s Ezauem. Jákobu je dáváno na vědomí, že v jeho sporu s Ezauem Bůh "kope" právě za jeho staršího a podvedeného bratra.

Ten neznámý s Jákobem zápasí pouze do chvíle, než vyjde na nebi Jitřenka. Čas milosti, čas, kdy Bůh zve druhé k pokání a k poddání se, je omezen. Netrvá věčně. Jednou doba Milosti skončí.

Neznámý viděl, že Jákoba nepřemůže. Co myslíte, vážení čtenáři, bylo to pro to, že by návštěvník neměl dostatečnou fyzickou sílu? Myslíte si, že anděl jsoucí Bohem nemá dostatek moci náslilně přemoci Jákoba? Ano, Jákobova síla se stala ve své době pověstnou. Ale že by stačila na samotného anděla jsoucí Bohem? Vážení přátelé, já osobně si to nemyslím. Bůh má dost fyzické síly k tomu, aby rozplácnul jednoho neposlušného patriarchu napadrť. Přesto zde poznává, že Jákoba nepřemůže. Jak tomu rozumět?

Osobně se domnívám, že Bůh zde s Jákobem nezápasí pro to,  aby jej fyzicky přemohl, To ne. Ale aby Jákob poznal, že se Bůh stal jeho nepřítelem.  Že nesouhlasí s jeho svévolnými cestami. Chce, aby patriarcha poznal, že se mu nelíbí Jákobova úskočnost, krutost, život, spor s bratrem. Nelíbí se mu to. Ale nechce jej přemoci fyzickým násilím, chce, aby se Jákob, když pozná pravdu o sobě, své hříšnosti a o Božím postoji, sám vzdal a poddal Hospodinu. Aby uznal Boha ne za svého služebníka, za kterého ho měl až do dnešního večera, ale za "svého" Boha, Pána a Krále. Avšak Jákob se vzdát nechce. Trvá na svém náboženství. A anděl jsoucí Bohem to vidí, čte mu v srdci. Vidí, že jej nepřemůže.Ne fyzickou sílou, ale právě láskou.

A tak Jákobovi způsobí bolest, vykloubí mu kyčel. Ano, setkání s Bohem, Kristem, může přinést i celoživotní onemocnění či postižení.Již dříve jsme to viděli například u apoštola Pavla, nebo u patriarchy Jóba, dnes to pozorujeme ve vší konkrétnosti u praotce Jákoba. Bůh jej zraňuje na noze. Proč? Aby Jákoba každý krok bolel. Jákob si chce nechat své svévolné cesty, po kterých kráčí, tak ať mu každý krok připomene, že Bůh je jeho nepřítelem. Že Bůh nesouhlasí s jeho stezkami, že Bůh s ním bojuje, vede svůj spor. S jeho krutým a tvrdým srdcem. S jeho hříšností.

Když vychází jitřenka, Bůh chce odejít z Jákoba stanu. Rozumějme, ze stanu, který zde zosobňuje Jákobův vnitřní život, jeho duši, jeho nejvnitřnější já. Jákobe, Bůh chce opustit tvůj život! Co si počneš bez Jeho Přítomnosti? Jak se obejdeš v životě bez Jeho Požehnání? Ne bez toho plytkého, tělesného požehnání. Ale bez toho opravdového, hlubokého, věčného požehnání. Vždyť jsi již dříve poznal, jak tě Bůh držel nad vodou u Lábana, sám už jsi vyznal, že nebýt Boha, dopadl bys velmi bledě. Ale teď, teď chce Bůh odejít z tvého života.  A když odejde, Jákobe, dnes v noci, tak se již nikdy, nikdy nevrátí.

Jákob se ho však pevně drží. Již to není chvat boje, boj již skončil, vyšla jitřenka. Tu se již nejedná o judo.  Ale Jákob se teď cele drží Boha. Aby se mohl takto chytnout Boha, tak jeho ruce musely pustit vše, co před tím drželi. Opět se ptám, měl snad anděl jsoucí Bůh málo síly k tomu, aby se fyzicky Jákobovi vytrhl a opustil stan? Jistě že ne. Ale Jákob se teď Boha drží. Není to bojový chvat, je to držení se toho, kdo již má prázdné ruce. Jestliže jsme do ruky uchopili předmět, tak náš stisk toho, kdo odchází, již není tak pevný. Ale jestliže naše ruce jsou prázdné, je i náš stisk pevný.

Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš. Říká Jákob. Všimněme si: Dokud Bůh nepožehná Jákobovi, Jákob nemůže nic vzít, nic vykonat, nic udělat, protože prostě má plné ruce. Toto se stává obrazem nového Jákobova postoje. Jákob již nebojuje s Bohem, ne, jeho srdce teď zcela vyprázdněné touží po Božím požehnání.   Jákob se vlastně postí. Všechno pustil, aby se držel Boha, který chtěl odejít z jeho stanu, z jeho duše, z jeho života.

A Bůh dává Jákobovi nové jméno. To, co charakterizuje patriarchu, již není úskočnost, ale Boží zápas. Zápasí Bůh. Když rekneme, " že někdo zápasí s Jákobem," tak aspoň v češtině tato věta tvoří slovní hříčku o dvou významech: Buď, že ten někdo je s Jákobem nepřítel, anebo, jsou naopak spojenci ve společném boji.  Bůh dává Jíkobovi nové jméno, které ho odkazuje na dnešní večer. Na večer, kdy Bůh chtěl s Jákobova života odejít kvůli jeho tvrdosti, neústupnosti. Jeho Nové Jméno je tedy pro Jákoba i skrytým varováním, stejně, jako chromá chůze. Pamatuj na večer, kdy jsem chtěl odejít z tvého života, říká Bůh, a pamatuj i na to, jak jsi mne držel a nechtěl pustit.  

 Ráno vychází slunce. Jako již stokrát, tisíckrát před tím. Ale dnes, dnes vychází Jákobovi. Dnešním ránem končí Jákobova duchovní noc, Jákob se setkává s Bohem ve tváří tvář a nachází spásu. Záchranu svého života. Bůh, který pro Jákoba byl před tím pouze Bohem Abrahamovým a Izákovým, se stává Bohem Izraelovým, t.j. Bohem jeho samého (Gn 33,20).

Nechť Vám Bůh požehná dnešní den!