Bohu a světu

Textová tradice Starého zákona se předává dvěma hlavními prameny: hebrejským Masoretským textem (MT) a řeckou Septuagintou (LXX). Zatímco dnes západní církev ve své většíně používá MT, který objevíme kupř ve všech moderních překladech bible do češtiny, prvotní církev včetně apoštolů a autorů Nového Zákona používala řeckou LXX.

Septuaginta vznikala postupně od 3. století př. n. l. v diaspoře, především v Alexandrii. Podle legendy ji sepsalo 70 rabínů za 70 dní. Proto takovýto název a značka. V té době byla již klasická, kanonická hebrejština mrtvým jazykem.  Vlivem helenizace a taktéž už v té době exitující rozehnání židů do v podstatě celého světa, klesala schopnost judejců hovořit  alespoň sesterskou aramejštinou, natož rozumět hebrejskému psanému textu. Naopak řečtina se stala globálním jazykem, podobně jako ve středověku latina nebo dnes angličtina. Řecky se dorozumívala diaspora, jako svůj druhý “rodný” jazyk ji používala i značná část židů žijících v původní vlasti. Řecká jména židovských mužů či žen známe i z Nového zákona (kupř Ondřej, bratr Šimona). 

MT se ustálil (a vokalizoval) až v rozmezí 7 a 10 století NAŠEHO letopočtu, takzvanými masorety (odtuď název) - židovskými učenci, kteří vycházeli z rabínské tradice založené farizejskou školou, známou z Evangeliích. Masoretové tudíž rozhodně - nebyli křesťané. Právě naopak. Nepřijali Krista, tudíž neměli ani Boha Otce, ani Ducha Svatého. Kristus sám sebe označuje za “naplnění (Starého) Zákona”, řekl, že “Mojžíš psal o něm.” Kristus je tedy samotným obsahem Starého zákona - právě tím obsahem, kteří Masoretové nepřijali. Bez Krista je Starý Zákon pouhá prázdná skořápka, rubáš oblečený na mrtvém těle.

Tato skutečnost by nás měla výrazně duchovně varovat. Nejenom že je MT text o 800 až 1000 let mladší než LXX, ale je psán rabíny, kteří odmítají jeho obsah. Tradici překladu Starého zákona z hebrejštiny založil ve 4. století Jeroným, autor slavné Vulgáty. Ale i on, byť nevycházel přímo z MT, se nechal ovlivňovat rabíny své doby a měl k dispozici texty, které se sepisovaly po pádu chrámu (tedy od roku 70 po Kristu). I tito židé byli silně ovlivňováni potřebou oponovat křesťanství i samotnému Kristu.

MT texty z duchovního pohledu jsou nedůvěryhodné a jejich používání je nezodpovědné a nebezpečné. Měli bychom se spíše vrátit k prvotní tradici a používat Septuagintu. Fakt, že tento překlad apoštolové (s vyjímkou Matouše, kde je poměr 1,5 až 2 ku jedné ve prospěch LXX) takřka výhradně použvali v citacích Nového zákona, a ne třeba řecké překlady předmasoretských textů, nesmíme podceňovat. Ano, lze přihlížet k hebrejským “originálním” textům, tak pouze z rukopisů pocházející před narozením Krista, tedy nezatížené potřebou oponovat křesťanství. Kupříkladu ke svitkům objevených v Kumránu, kde však je nebezpečí nánosu jakéhosi židovského pre-gnosticimu. Žel Bohu, narozdíl od LXX, se nezachoval  takovýto Starý zákon kompletní, máme pouhé zlomky. Pravda, mnohdy významné zlomky (kupř. celá   kniha proroka Izajáše) a druhá pravda je, že mnohé tyto kumrámské zlomky potvrzují přesnost MT textu. Ale, jak se říká, ďábel se skrývá v detajlech. Duchovní nastavení masoretů bylo Kristu nepřátelské a je naivní předpokládat, že toto nastavení se v textu nijak neprojevilo.

Dále je LXX silným svědectvím, jak Starému zákonu rozuměli židovští mudrci ve třetím stoletím před Kristem. Protože právě při překládání textu z jednoho jazyka do druhého, se ukazuje, jaký význam klademe jednotlivým slovům, souslovím či celým větám. Jedná se tedy o významné svědectví židovského porozumění Starého zákona, který apoštolové a autoři novozákonních kníh autorizovali, svými citáty se k nim hlásili.

Známá je kupříkladu citace LXX “Hle, panna počne a porodí syna”, z místa, kde MT má: “Hle, mladá dívka, žena, která dosud nerodila, počne a porodí syna.” Význam zde není totožný. Dá se říct, že LXX “vysvětluje” a “zpřesňuje”, co Starý zákon zde má na mysli. Obecnější pojem dívka je vysvětlen konkrétnějším pojmem Panna. Co to znamenalo pro křesťanství, to zde asi nemusím rozebírat.

Druhé takové místo je “ovoce poznání dobrého a zlého”. Hebrejština pro slovo “poznat” rozlišuje mezi dvěma výrazy: יָדַע (yadaʿ) – sloveso označující osobní, zkušenostní nebo intimní poznání, včetně sexuálního spojení (Gn 4,1) a דַּעַת (daʿat) – podstatné jméno odvozené od téhož kořene, označuje spíše obsah poznání, moudrost nebo vhled.

Řečtina má oproti tomu širší repertoár sloves i substantiv: γινώσκω (ginōskō) – pro zkušenostní, vztahové nebo prožité poznání (v LXX překládá yadaʿ i daʿat), ἐπίγνωσις (epignōsis) – pro úplné, duchovní nebo přesné poznání, οἶδα – pro intuitivní nebo zjevené vědění.

V Genesis 2:17 MT překládá:  „ze stromu poznání (דַּעַת daʿat) dobrého a zlého nebudeš jíst.“ V Septuagintě tento verš zní: „ἀπὸ δὲ τοῦ ξύλου τοῦ γινώσκειν καλὸν καὶ πονηρὸν…“ Zde překladatelé použili infinitiv „to know“ (ginōskein), čímž zachovali existenciální rozměr poznání, navzdory tomu, že hebrejský originál používá podstatné jméno. Co tím chtěli vyjádřit?

Ono totiž sloveso yada nemá v hebrejštině jiné podstatné jméno, než daat. A LXX používá ginoskein, tedy stejný termín, jako o pár kapitol dále. Verš Gn 4,1 MT popisuje slovy:  „Adam poznal (yadaʿ) svou ženu Evu a ta otěhotněla, čemuž LXX rozumí jako: „Ἀδὰμ ἔγνω Εὕαν τὴν γυναῖκα αὐτοῦ…“ - Znovu se zde používá forma slovesa γινώσκω, tentokrát v minulém čase. 

Takže? Překladatelé LXX pokládá slovo “poznání” v 2:17 za významově  stejné jako ve 4,1 - jako intimní zkušenost, prožití na vlastní kůži. V obou případech používá LXX stejné řecké sloveso γινώσκω, čímž stírá rozdíl mezi yadaʿ a daʿat. Tento posun vede čtenáře k tomu, aby poznání dobra a zla chápal nikoli jako teoretický vhled, ale jako zakoušenou, existenciální realitu, což zásadně ovlivňuje výklad pádu.

LXX vysvětluje Starý zákon a toto vysvětlení, toto chápání, autorizuje Nový zákon. Proto bychom měli za kanonický považovat text LXX a rozhodně ne pozdní MT. 

Poznámka: Obsah tohoto článku vznikl konzultací s  agenten chatGPT jménem Kai.