Facebook rozhovor pokračuje: Může Bůh za utrpení ve světě?
Nová otázka:
Takže predsa len zomierali šťastné a vďačné A aj ich rodičia sa istotne radujú, aké šťastie ich rodinu postretlo.
Odpověď:
Já osobně, ani bible jak ji věřím, nijak nezpochybňuje utrpení a bolest umírajících dětí, ani jejich rodičů. Naopak. Hovoří o hluboké solidaritě, která vede až na kříž. Bůh, ve kterého věřím já osobně, se dívá na (nejenom) lidské chování, čte myšlenky a pocity (nejenom) lidského srdce a cítí bolest (nejenom) lidského těla i ducha. On si nelibuje ve smrti toho, kdo umírá, ale prožívá tyto chvíle s každým tvorem na tomto světě.
Ale možná je pro některé nevěřící lidi nepřekonatelná představa, že tu existuje svět plný utrpení a současně i Bůh, který "údajně" lidi miluje. Proč je tedy svět takový, jaký je? Proč nezasáhne?
Možná je pro ně přijatelnější svět, kterého je utrpení tak nějak přirozenou součástí života. Prostě tu utrpení je, nikdo za něj nemůže, nikdo za něj nenese zodpovědnost, a na nás je pouze si na tuto přirozenost vzniknout.
Ale to by znamenalo, ze nad zlem nelze zvítězit. Nelze jej porazit. Naopak, smrt je zde tvůrčí síla, která tvoří nové a nové možnosti. Utrpení zde vždy bylo a vždy bude. Pak by silným a mladým "patřil svět."
Svět tu neni věčně. Má tedy svého "stvořitele." Někdo nebo něco muselo být na začátku. Něco nebo někdo musí být věčný. Buď neosobní vesmír se svou energii a hmotou, nezáměrnou náhodou a přirozeným výběrem (resp. smrtelným výběrem, neboť ten, kdo selektuje dobré a fungující od špatného a nefungujícího je smrt sama), nebo Bůh se svou myslí, vůlí, vědomím, svědomím. Bůh, který tvoří, tedy Bůh, který miluje. Jenom láska tvoří, ignorace a nuda nikdy nic nevytvoří a nenávist - ta boří.
Buď vesmír, nebo Bůh. A člověk ja takový, jaký je "bůh", ve kterého ten dotyčný člověk věří. Strom se pozná po ovoci a Bůh po svých ctitelých.
Máme tedy milióny, miliardy bohů na vybrání. Máme bohy mstivé, fanatické, vraždící. Máme i bohy milující, pečující, vedoucí k sebe-poznání, k přijetí zodpovědnosti za své skutky a jejich důsledky, vedoucí k pokání na jedné straně a k odpuštění na straně druhé.
Jsou tady bozi, kteří nenavidí, boří, zabíjejí, způsobujícî utrpení, a je tu Bůh, který miluje, tvoří, touží po vztahu, po míru a po pokoji. Který z těchto bohů je motivován stvořit svět? Který z těchto Bohů je motivován dát lidem svobodu věřit či nevěřit, následovat či nenásledovat, poslat každému člověku milostný dopis a postarat se o to, aby došel právě takový, jaký chce?
Je-li Bůh dobro, pak nezávislost na Bohu znamená nezávislost na dobru. Je-li Bůh láska, pak možnost nenásledovat lásku znamenat možnost nemilovat, nenávidět, ignorovat. Je-li Bůh Soucit, tak svoboda od soucitu znameba svobodu působit bolest a utrpeni.
I zlaté vězení je vězením, jsou li dveře zamčené. Muset následovat dobro znamená nemít svobodu volby. Muset milovat znamená být znásilňován. A milovat své loutky znamená milovat sebe samého - a sebeláska neni podmnožina lásky, ale ignorace, uzavření se do sebe. O tom je ovoce "poznání" dobrého a zlého.
Obviňovat Boha z nelásky kvůli utrpeni ve světě je projevem neznalosti, co láska je a co není. Nelze chtít být nezávislý na dobru a pak si stěžovat na toho, kdo tuto svobodu nezávislosti dává, že existuje zlo a činit jej za zlo zodpovědným.
Ano, nakonec dobro zvítězí, věřím tomu. Jenomže je rozdíl mezi dobrem jako svobodnou volbou a jako volbou toho, kdo nic jiného než dobro nepozná.
