Bohu a světu

Za vrozenost (vč homosexuality, transgenderu, pocity hladu, žízně, dalších potřeb), dipozice a indispozice, neneseme osobní zodpovědnost, hříchem není ani jednání vedoucí k nasycení hladu, jednání plynoucí z vrozenosti. Není hřích mít hlad, není hřích hlad nasytit. Hřích je způsobit bolest. Hřích je nenažranost - kdy se žere, blije a žere znovu.  Celibát je určen lidem s obdarováním vrozené asexuality.

Vztah křesťanů k homosexuálům je signifikantní pro dnešní dobu. Bible odsuzuje homosexualitu. Amen! Ale, jakou homosexualitu? Vrozenou? Nahrážkovou? Nad tím už se málokdo zamyslí. 

Jako vrchol křesťanského pokrytectví mi zní věta: My přece neodsuzujeme homosexuály, ale jejich homosexuální chování. To je, jakoby někdo řekl: My přece neodsuzujeme někoho, že ma Té syndrom, my odsuzujeme, když někdo mluví sprostě na veřejnosti! My neodsuzujeme slepého, že je slepý, ale odsuzujeme to, jak ťuká slepeckou holí!

Ne. Vrozenost není hřích, není to osobní zodpovědnost, pokud nepůsobí druhému bolest. A jednání z vrozenosti, která druhému poskytuje potěšení, není hříchem tím tuplem. Když kupříkladu matka v těhotenství chlastá a pije, může se ji narodit postižené dítě. Zodpovědnost za své postižení však nenese dítě, ale matka. Ani jednání vyplívající z vrozenosti není hřích. Je v pořádku, že člověk cítí hlad a že jej nasytí. Tak prostě tělo funguje. Někdo má pleť tmavou, někdo bílou, někdo koktá, někdo píše levou rukou, někdo pravou. Psaní levou není o nic méně posvátnější než psaní pravou rukou, jedná se pouze o různý způsob, jak mozek vrozeně zpracovává informace.  A někoho holt sexuálně přitahuje stejné pohlaví.

Jediné, co jsou většinové soudobí křesťané ochotni homosexuálům nabídnout, je celibát. Ale to je úplné nepochopení toho, co to celibát je a k čemu je určen. Celibát není terapie porušené sexuality, ani ochrana před pokušením. Nejrůznější skandály hovoří jasným jazykem. Naopak, odsouzením do celibátu druhé odsuzujeme do pokušení. Neboť pokušení je naopak právě frustrace z nenaplněných potřeb, kupř právě potřeb sexuálních. Tím, že člověk žije v celibátu, se před pokušením nechrání, ale dává se mu všanc. Celibát se může přijmout pouze na základě speciálního Božího pověření. A tím pověřením není homosexualita. To spíše asexualita. Jak Pavel píše: někdo má dar takový, jiný onaký. Pokud druhého psychickým a duchovním nátlakem dotlačíme k celibátu, pak jeho pokušení a jeho utrpení samoty padá na naši hlavu - viz výše pojednání o pekle. 

A ano - i partnerská samota zabíjí, stejně, jako každé jiné utrpení, ať už fyzické, tak psychické. I na to už jsou dneska studie.

Další pokrytectví vidím v žehnání homopárům, ale proboha jenom tak, aby to nevypadlo, jako by uzavírali manželství  . Jako ano, žehnáme jim, ale neuznáváme to  za manželství. Tak co vlastně tím požehnáním myslíme? Že žehnáme mileneckému vztahu?

Ne. Mé osobní přesvědčení je to, že i pár vrozených homosexuálů může být manželstvím, "jedním tělem", které spojil vytvořil Bůh (=láska agape). Viz níže. 

S podobnými předsudky se díváme i na transgender osoby. Trpíme "vědeckou" představou, že k určení pohlaví, respektivě vrozeného genderu, se stačí podívat lidem mezi nohy. Jo a svítit si při tom loučí, neboť jsme si nevšimli objevu elektrické žárovky.

Nestačí. Pohlavní identita je složitější otázka než jenom to, co visí nebo nevisí pod spodním prádlem. Opět se zde potkáváme s podceněním důsledků pádu do hříchu a obrovských i tělesných proměn celé přírody včetně člověka. Plod se v těle matky devět měsíců věru nevyvíjí v prostředí velmi dobrého Božího stvoření, ale je vystavěno vlivům, které plynou z vychýlené rovnováhy stvoření, rovnováhy vychýlené Adamovým hříchem, intimního poznávání dobra a zla, a příchodu fyzické smrti a fyzické nedokonalosti na svět.