Bohu a světu

Křesťané vyznávající jednostranné spasení jedním slovem, jednou modlitbou, mají problém. Modlitbou spasení totiž život nekončí. Tak co dále? Dále tu máme koncept posvěceného života, kdy křesťan postupně dorůstává do Charakteru Krista. Spásu již má, spásu již získal, zde se jenom nějak dotváří, přetváří. Největší tragédie pak je, když církve začnou učit, že křesťané pokání již vlastně nepotřebují, protože se jednou pomodlili a teď již vedou posvěcený život. Pokání pak nazývají "pokáním z mrtvých skutků", na základě zcela nepochopeného textu z listu židům. Tvrdí se dokonce, že křesťan jako takový zhřešit ani nemůže, takže cokoliv udělá, je svaté.

Jenomže tento postoj vede k jakési duchovní pýše. Křesťané jsou vedení k tomu, že jsou, či mají být, morálnější a charakternější než zbytek lidstva. A někteří vskutku uvěří, že charakternější jsou. To pak vede k zákonickému zatvrzení lidského srdce, neboť, jak říká staré české přísloví, sytý hladovému nevěří. V minulosti dokonce církev propadla falešnému učení o trojím lidu, kdy určitá třída lidí byla úctyhodnější již tím, v jaké rodině se narodila. 

Ona totiž slavná věta - Stojím přede dveřmi a tluču, uslyší li kdo můj hlas a otevře mi, já budu večeřet s ním a on se mnou - není vůbec adresována nevěřícím, ale naopak křesťanům, kteří NEVÍ, že jsou ubozí, politováníhodní, chudí, slepí a nazí. Kteří nečiní pokání, nežijou ve zdravé sebereflexi proudící od Boha skrze Ducha Svatého. Křesťanům, kteří nežijí v postoji celníka, ale děkují Bohu farizejskou vděčností. Takovouto víru Zjevení nazývá "vlažnou" a třeba apoštol Jakub mrtvou. Neboť jsou podobní alkoholici, kteří si nepřipouští svůj alkoholismus.  Pokud však nečiním pokání, nevidím, že jsem chudý, nuzný a nahý, pak nevidím ani, že má spása je v tom, že nebudu souzený vůbec, ale žiju v klamném přesvědčení, že na spásu mám "právní nárok." Ale pokud mám na něco právní nárok, pak je to spása ze Zákona a ne z Milosti. Tudíž jak nemilosrdný služebník budu stát na svých právech a nárocích. Milost však není v tom, že "mám spásu zadarmo", ale že před Božím Soudem nemám co říct na svou obhajobu, že vše, co mohu činit, je prosit Krále o Milost, s nadějí, že můj dluh zaplatil Někdo jiný.

Je třeba otevřeně říct, že rozdíl mezi věřícími a nevěřícími není v charakteru, není v etice, není v morálce a v třídnîm původu už vůbec ne. Nevěřící člověk automaticky není lump a zloděj, věřící automaticky není světcem. Ani ta změna, která se udává v Kristu, není změnou charakteru. Je změnou pohledu, smýšlení - Rozdíl je právě v životě v pokání. Kdy se člověk Božím pohledem dívá na Boha, na sebe, na své postavení před Bohem a taktéž na druhé. Když jsem sám hříšný odsouzený Božím Zákonem, nemám právo odsuzovat druhé. Když přijímám milost nesouzení v Kristu, tak tuto Milost mám rozdávat dále.

Tragédie života bez pokání se promítá kupříkladu v postoji k trestu smrti. Zde se projevuje i blud o duchovní smrti a oslabení role fyzické smrti. Křesťané prostě mají pocit, že když odsuzují druhé ke smrti, nedsuzují je k té duchovní, tudíž to není soud, před kterým jsou sami spaseni Kristovou (duchovní) smrti. Jenomže Boží Soud je soudem smrti fyzické, ne duchovní. Pokud druhe soudíme k trestu smrti, tak tím samým soudem budeme sami odsouzení.

V našich podmínkách se tento blud projevil kupř příjetím náhrad z církevních restitucí. My jsme ta svatá církev, vy jste sprostí zloději a my máme právo na náhradu škody a na navrácení majetku. Co bylo ukradeno, musí být vráceno, takto znělo a zní evangelium České ekumeny. Evangelium falešné, neboť kdyby toto řekl Bůh České ekumeně, tak by žádný věřící nemohl být spasený.

Co říká Bible, i věřícím? Dát se vést tělem znamená smrt, dát se vest Duchem je Život a Pokoj.  Křesťan křtem získává novou identitu - Co se zrodilo z Ducha, je Duch, co z těla, je tělo. Je pak na duši - egu člověka, s čím se ve svém životě sjednotí. Když se sjednotí s tělem, nechá se vést tělem, smýšlí smýšlením těla, jde tam, kam tělo vede - do hrobu, nechá-li se vést Duchem, smýšlí smýšlením Ducha, jde tam, kam jde Duch, který se vrací k rukám toho, kdo Ducha vyslal. 

Ted si ale musíme rozumět. Dát se vést tělem neznamená, že je hřích mít hlad a nasytit se. Vrozenost není tělesnost a tělesností není ani jednání plynoucí z vrozenosti. Cítit frustraci z hladu je vrozená vlastnost, není to hřích osobní zodpovědnosti. Nasytit hlad není hřích. Dokonce i kdyby se při tom přestoupil Boží zákon. Naopak. Jídlo je Boží dar, za Boží dar máme být vděční, radovat se z něho, nepohrdat jím. Hřích je jíst ne z hladu, ale pro samotné jezení. Žrát, vyblít se a žrát znovu. Hřích osobní vinny je jít pro vlastní potěšení přes mrtvoly. Honit se za zážitky, adrenalinem. Pocit, že sousedova tráva je více zelená než ta naše. 

A bible nezná pouze hlad z jídla a žízeň ze žízně. V souladu s tím zná i dnešní psychologie celou pyramidu vrozených  potřeb člověka. Smýšlení těla je spíše smyšlením užít si tento svět a život (žijeme jen jednou, tak pijme a jezme, bo zítra zemřeme), být v tomto světě "doma" a ne cizincem na cestách. Běžme a učme se, co znamená, milosrdenství chci a ne oběti, abychom neodsuzovali nevinné.

Když někdo na ulici vykřikuje sprostá slova, hřeší - pokud však netrpí vrozeným syndromem, jehož název zde nechci komolit. Když dva dělají totéž, není to totéž. Vrozenost není osobní zodpovědnost, osobní chyba, stejně jako jednání z něj vyplívající. Slepý není hříšník, když jedná jako slepý. Když však vidoucí ze sebe dělá slepého, aby kupříkladu podvedl úřad a získal výhody, pak hřeší. Kristus to formuloval slovy: Kdybyste byli slepí, neměli byste hříchu. Vy však říkáte: Vidíme, a proto hřích na Vás zůstává.