O trestu smrti
Jak se dívá Bůh na trest smrti? A jak chce, abychom se na tento trest dívali mi? Mnozí křesťané souhlasí s trestem smrti. Mnozí křesťané jej i v minulosti vykonávali. V mnoha zemích hlásící se ke křesťanství se trest smrti vykonává i dnes. Avšak je to z biblického hlediska správné? Já osobně si to nemyslím.
Proč? Copak Bůh takto lid v Bibli často netrestá? Copak takhle nepotrestal celé národy v minulosti?
***
Nechám stranou argumenty týkající se možnosti omylu. Jistě, člověk je omylný, splete se a může na svůj omyl přijít třeba po x. měsících, letech, desetiletých a tomu onomu nevinně odsouzenému to pomůže asi tak, jako mrtvému rubáš. Tyto argumenty jsou jistě vážné, ale těmi se teď zabírat nechci. Neboť i kdyby byl člověk neomylný, přesto bych osobně nesouhlasil.
Neboť křesťan nemá morální právo odsuzovat druhé k smrti, protože sám byl ke stejnému trestu odsouzen. A kdyby se tak stalo třeba omylem, OK, ale my křesťané si jsme vědomi, anebo bychom si měli být vědomi, že se tak stalo právem. Že nás tak odsoudil Bůh. A Bůh nejedná svévolně. Ale právem. Právem jsme odsouzeni k smrti, již od narození.
Ale kdybychom byli jenom odsouzeni, OK, jestliže bychom tento trest nesli sami na svých bedrech. Ale my, křesťané, jsme přijali Milost. A to né ledajakou Milost, ale Milost nezaslouženou, nespravedlivou a ničím nezaplacenou. Stáli jsme před popravčí četou, ale kulky jsme neschytali.
Ale kdybychom pouze obdrželi Milost, která by nás osvobodila od popravčí čety, pak nechť. Ale v tom ta Milost nebyla. Ta milost spočívala v tom, že před popravčí četu se nechal za nás přivést nám blízký člověk, člověk, který nás hluboce miluje a nechal se odstřelit. Aniž bychom o to sami žádali, prosili. A my jsme dostali Jeho Spravedlnost. Jeho Jméno je Ježíš Kristus.
A Ježíš Kristus to neučinil proto, že bychom měli nějaký talent, který můžeme rozvinout. Že třeba pracujeme na nějakém velkém vynálezu, který změní svět k lepšímu. Ani proto, že bychom měli nějaký jiný velký úkol ke splnění. Dokonce tak učinil dříve, než my jsme začali litovat svých činů, svých hříchů. Naopak, Jeho Dotyk způsobil naše obrácení.
A v Bibli je mnoho míst, které odsuzují naše lidské odsuzování. Křesťané, co podporují trest smrti, často argumentují Starým zákonem. Ale zapomínají, že Bůh chce po nás, křesťanech Nové Smlouvy, jiné chování, než chtěl po Židech Staré Smlouvy. My, křesťané, totiž stojíme v jiném právním poměru k Bohu, než židé. Židé stáli pod Zákonem, my žijeme pod Milostí. Pod Milostí, kterou jsem výše popsal. Zde však jsem se rozhodl citovat trošku jiné místo:
...zadarmo jste dostali, zadarmo dejte... Matouš 10,8e
Je mnoho Kristových podobenství, které toto rozvíjejí. Co jsme zadarmo přijali, to nemáme právo prodávat. Nechávat pro sebe. Přijali jsme nezaslouženou, ba nespravedlivou Milost pro sebe, pak nemáme ani to morální právo chtít spravedlnost pro druhého. Trváme - li na tom, aby se ten či onen dočkal spravedlivého odsouzení, pak voláme toto spravedlivé odsouzení i na svou hlavu. Důvěřujeme tak svým skutkům, své sebespravedlnosti, že si myslíme, že obstojíme před Boží Tváří, i bez Milosti vydobyté Kristem? Jaká to byla láska, která přivedla Krista na kříž? Můžeme si takovouto lásku nechávat pro sebe? Anebo ji prodávat tím, že budeme vyžadovat nějaké dobré skutky, pokání, nebo cokoliv jiného?
Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil. Z listu Apoštola Pavla Římanům, 5. kapitola, od 6. verše...
Volání křesťanů po trestu smrti osobně pokládám za velmi nebezpečné, za volání anti-kristovské, neboť jde proti Kristovi oběti na kříži.
Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed a řeknou mu: Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?" Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!" Z evangelia Janova, 8. kapitola.
Toto je asi nejznámější místo, kde Ježíš zcela zřetelně a jasně vzal hříšníkům morální právo kamenovat cizoložnici. Proč, to jsme si vysvětlili v předešlém článečku. A uvidíme to i z dalších biblických míst. S touto zcela jasnou Ježíšovou řečí jakoby se někteří křesťané nehodlali smířit. Tak hledají únikové východy. Prý to Ježíš ani tak moc nemyslel, neboť se potřeboval dostat z pasti, kterou na něj narafičili farizeové. Tato námitka by mohla mít úspěch, kdyby však i na jiných biblických místech nebyl princip - Kdo hřeší, nemá morální právo odsuzovat, nechce li být sám odsouzen - nebyl zjeven. Pojďme se tedy podívat dále:
"S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!‘ Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!‘ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. Z Matoušova evangelia, 18. kapitola...
Všimněme si, že onen služebník neudělal nic protizákonného. Dlužník mu dlužil jeho peníze, peníze, na které má nárok. Tudíž jednal v souladu se spravedlností. Ale - Nelze chtít Milost pro sebe a spravedlnost pro druhého. Přijmaná Milost člověka mění, proměňuje jeho charakter, přichází s velkou vděčností. Jestliže ona vděčnost nepřichází, tak kde je ta přijmutá vděčnost? Pro doplnění: Onen dluh, který měl zaplatit, to byl služebníkův život. Zaplatit CELÝ dluh znamená přijít o život, protože život, to je ten dluh, o který se tu jedná...
Kdo v Krista věří, není souzen. Jan 3, 18... Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Matouš 7, 1.
Všimněme si: Kristus neříká: Suďte spravedlivě, abyste sami byli souzeni sporavedlivě. Ale nesuďte vůbec, abyste sami nebyli souzeni. Zde slovo Soud znamená v biblickém kontextu něco trošku jiného. Slovo soud v Bibli neznamená soudní jednání, kde by se zjišťovala vinna či nevinna, ale přímo vynesení rozsudku, odsouzení. Jinými slovy: Neodsuzuj druhého, abys sám nebyl odsouzen. Neboť jaký metr naměříš druhému - přísný, mírnmý, žádný - takový ti bude naměřen. Měříš li metrem trestu smrti, myslíš si, že vyváznéš sám z toho metru? Naše spása, jak píše Jan v třetí kapitole, 18 verši, není v tom, že bychom byli souzeni spravedlivě, ale v tom, že nebudeme souzeni vůbec. Spravedlivým soudem bychom totiž byli odsouzeni. Před spravedlivým Božím Sloudem žádná z nás neobstojí. Kdo si to myslí, ten nepotřebuje Krista jako svého mesiáše. Neboť to byl Kristus, který se nechal odsoudit na našem místě, Kristus, který se nechal na svou hlavu spustit Boží hněv a Boží Spravedlnost, která byla namířena proti nám.
Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec... Matouš 6, 14...
Vysvětleme si nejdříve, co to znamená odpuštění. Někdy mám pocit, že to zaměňujeme za odříkání nějaké větičky, bez praktického obsahu. Ano, odpouštím ti, říkáme, ale nezapomenu ti to nikdy. Odpouštím ti, ale zaplať mi škodu. Odpouštím ti, ale marš do vězení. Odpouštím ti, ale chci, abys byl oběšen. Co je to za lacinou slovní hříčku? Forma bez obsahu, maska na tváři, Kristus něco takového nazval pokrytectvím. Nebot to, co tvrdíme, by mělo být v souladu s tím, jak jednáme.
Anebo si snad křesťané myslí, že tímto smyslem odpouští Bůh? Ano, odpouštím ti, ale do pekla stejně půjdeš? Ano, odpouštím ti, ale přesto se budeš věčně smažit? Ano, odpouštím ti, ale stejně tě zabiju?
Takováto Milost ani není milostí, takovéto odpuštění ani není odpuštěním. Jak chceme, aby bylo naloženo s námi, tak ve všem jednejme s druhými (Luk 6, 31).
Nechci však zamlčovat, že v Písmu kromě míst, která svědčí proti trestu smrti, jsou i místa, která jakoby na první pohled svědčila pro. Takže bych rád prošel i tato místa a zamyslel se nad nimi. Možná že podle Vašich reakcí se ještě k tomuto článečku v budoucnu vrátím a doplním jej...
***
1) Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím... Gen 9,6
Tento Boží příkaz není součástí Mojžíšova zákona. Byl dán Noemu a jeho potomkům. Tato skutečnost dává tomuto verši o něco větší váhu, neboť Mojžíšův zákon, Mojžíšova smlouva byla nahrazena Smlouvou v Kristu. Avšak podívejme se na širší kontexttohoto místa. Bůh se obrací na Noeo a jeho potomky. To znamená, na veškeré současné lidstvo. Tedy né pouze na Boží lid. Dává zde minimální pravidlo lidského spolužití, že lidský život je posvátný, je hoden ochrany. Podrobil tedy vešleré lidstvo po tento příkaz. Ale...
... Jak jsme si probírali v minulých článcích, nám, křesťanům, ale i všem lidem, kteří si uvědomujísvou hříšnost, nám Ježíš Kristus vzal morální právo jej vykonat. To neznamená, že si vrahové nezaslouží smrt, to neznamená,že trest smrti je nespravedlivý.To pouze znamená, že i my všichni jsme právě týmto zákonem odsouzeni k smrti. Protože, i my jsme vrahové. Každý z nás již zabil, minimálně ve své duši, ve svém hněvu avnitřním člověku. To, že se tak nestalo na venek, je jednak dílem našeho pokrytectví a jednak Boží Milostí. Kdyby nad námi, tzv. nevrahy, nestála Boží Milost, již bychom zavražfili. Není to tedy naše zásluha, že se počítáme mezi nevrahy, je to Boží Milost. Nezasloužená Boží Milost. A ten, kdo sám přijal Nezaslouženou milost, ten nemá právo odsuzovat druhé.
2) vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. 1 kor 5,5
Ve sboru v Korintu se vykytnul takový problém. Někdo z věřících žil s manželkou svého otce a církev to nechávalo zcela chladným. Proto Apoštol Pavel ve svém prvním listu do Korintu uvedl i tato káravá slova. Vydat satanu ke zkáze těla, to nám na prví poslech zní jako výzvu k zabití tohoto člověka. Ale. Středem Písma není apoštol Pavel, ale Ježíš Kristus. Všechny Pavlovi výrky by se tedy měly vykládat ve světle Kristových slov, nikdy ne naopak, jinak můžeme dojít ke špatným závěrům. Jestliže položíme tento verš ke Kristovým slovům typu "Kdo jsi bez hříchu, první hoď kamenem", můžeme zcela určitě vyloučit, že by nás tu Duch Svatý naváděl k zabití onoho bratra. O co tu tedy jde?
Jde o to, že církev, to je králoství nebeské. Králoství Boží. Řecké slovo Kráslotví se dá přeložit i jako "vláda." Boží králoství tedy není nic jiného než vláda Pána Boha. Králoství Boží je tam, kde se lidé podrobují Boží vůli. Když nám nevládne Bůh, otročíme našemu tělu, otročíme Satanu. Výzva Ducha Svatého skrze Pavla tedy jde tímto směrem: Vylučte jej z církve, vylučte jej z Božího Království. Co přijmete na zemi, bdue přijato i na nebi a co odmítnete na zemi, bude odmítnuto i na nebi, zaslibue Pán Ježíš Kristus církvi. Vyloučením člena sboru z církve jej odevzdáváme zpět pod vládu Satanovu. Ale stále necháváme prostor pro Boží milost. Pro to, aby Bůh přivedl hříšníka k pokání a skrte pokání zpět pod Boží vládu a do králoství nebeského.
3) Případ Ananiáš a Safira
Tento případ je popsán ve Skutků, 5. kapitole. Nebudu jej zde citovat, je delší. V podstatě jde o to, že apoštol Pavel v prorockém daru odhalil zločin tohoto manželského páru, zločin proti Duchu Svatému a v okamžiku tohoto odhalení se oba manželé skácejí mrtvi k apoštolovým nohou. To považují zastánci trestu smrti za silný argument. Ale..
To ale spočívá v tom, že v tomto příběhu není napsáno, že by je zabil apoštol Petr. Že by nějaký křesťan vztáhnul na Ně ruku. Nebyl to rozsudek vykonaný lidskými rukami, ale rukou Boží. Apoštol Petr jenom oznámil rozsudek tomuto manželskému páru. On je ani neodsoudil, ani je nezabil. Dejme opět slovo apoštolu Pavlovi:
Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Římanům 12, 19.
Apoštol Petr sám neodplácel, naopak, v souladu se slovy Apoštola Pavla nechal místo pro Boží Soud, neboť Pán řekl: Má je pomsta, já odplatím!
4) Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Římanům 13, od 1. verše...
Toto místo v Bibli má hodně společného s bodem 1. Je třeba si uvědomit, v jaké době tento dopis Pavel psal. V té době vládnul císař Nero. Krutý a šílený panovník, který házel křesťany psům. Vládní moc, kterou zde Pavel popisuje, je tedy mocí Pohanskou. Světskou. Právě toho světa, kterému dal Bůh onen příkaz popsaný v bodě 1). Neznamená to tedy popis toho, jak by se měla chovat moc vykonávaná křesťany. Naopak, vzpomeňme si, co jsme si tu už společně řekli: Apoštol Pavel není středem Písma, tím je Kristus. A výroky Pavla se musí měřit sloy Ježíše Krista.
Jak má tedy jednat křesťan? Moc vykonávaná křesťany? Tento popis nalezneme v Učení na hoře. Ale, takhle se nám jednat jaksi nechce, že... Proč? Protože máme malou víru. Protože nevěříme, že nás Bůh při toto jednání podepře a požehná nám. A proto my, křesťané, utíkáme a kroutíme slovy tak, abychom se mohli před svým svědomím vymluvit a na Učení na hoře tolik nedbat...
Bude - li někdo chtít, abych zde rozebral ještě jiné místo v Písmu, nechť se cítí svobodný napsat jej do diskzní reakce. Až přijde vhodná chvíle, rád tento článek doplním či úplně přeorám.
